Cestou necestou ...
Letos (2016) jsem se opět přihlásil na Mercury maraton do Českých Budějovic, který jsem v loňském roce absolvoval jako svůj vůbec první maraton. Celkově to měl být můj už čtvrtý maraton, tak jsem si začínal připadat jako ostřílený mazák. A to se mi málem vymstilo, jak už nadpis napovídá. Inu občas je třeba udělat nějaké chyby, aby se z nich člověk poučil. Naštěstí to pro mne nakonec dobře dopadlo, ale bylo to napínavé jako dobrá detektivka, zkrátka posuďte sami.Na závody se mnou vyrážela, jako obvykle, celá rodina (manželka Jitka + tři děti, Lucka 11, Lukášek 7, Michalka 4) a cestou jsme ještě měli vyzvednout běžeckého kamaráda Jirku. Ráno jsme sice vstali podle plánu, ale tři děti jsou zkrátka tři děti, takže jsme vyráželi s půlhodinovým zpožděním. Snažil jsem se moc nešílet, ale všechno probíhalo v chaosu a chvatu. Naházel jsem připravené věci rychle do tašky a vyráželi jsme. Jako naschvál venku se ženili všichni čerti. Hustě sněžilo a silnice vypadaly, jako kdyby všichni silničáři vyrazili na zimní dovolenou. Jeli jsme, jak jen to šlo, ale ono to někdy šlo celkem pomalu. Tik tak, tik tak. Čas ubíhal a do Českých Budějovic ještě pár kilometrů zbývalo. K vyzvednutí startovního čísla a balíčku bylo nutno dorazit do 9:45 a začínalo to vypadat, že to nestihneme. Na okraj Budějovic jsme dorazili v 9:30 a jen zázrakem jsme přejezd do Mercury centra stihli asi za 10 minut. Takže to zase začalo vypadat nadějně.
Boty (ne šaty) dělají běžce
K registraci jsme to tedy úspěšně stihli na poslední chvíli, a pak už rychle do šaten a připravit se na závod. Svléknout. Zalepit bradavky. Obléknout. Ponožky. A teď už jen boty. BOTY!!! Ježíši, já nemám boty! V tom ranním chvatu jsem je úplně zapomněl přibalit do tašky, i když jsem je na seznamu měl napsané. Ale on už nebyl čas ani na čtení toho seznamu. Co teď? Oznámil jsem tu jobovku kamarádovi Jirkovi. "Půjčil bych ti, ale mám jen jedny." řekl on. Mozek mi šrotoval, čas utíkal, zvažoval jsem běh naboso. Představte si betonovou podlahu parkoviště v druhém podzemním patře. Představte si 42 kilometrů naboso. Představte si ... no já si to prostě nedokázal představit. Takže co. Myslím, že větší příval beznaděje a zoufalství jsem za poslední dobu nezažil. Tak přece jen nepoběžím. A to jsem se tolik těšil. Musel jsem se o ten nával emocí podělit, tak jsem na mobilu vytočil manželku a podělil se. Už ani nevím, koho to prvního napadlo, jestli Jirku, mě nebo manželku, ale najednou tady byla spásná myšlenka: "Jedině rychle nějaké boty koupit." Mercury centrum má minimálně tři prodejny se sportovním oblečením a vybavením. Nejblíže byla prodejna Hervis v přízemí. Křikli jsme na děti, ať zůstanou kde jsou a s nejmenší Michalkou, která se od maminky jen těžce odděluje, jsme to zvládli v rekordním čase. Rychle jsem se rozhlížel po něčem vhodném. Probíhal výprodej, různé zboží vyrovnáno na ostrůvcích z palet po celé prodejně. Zamířil jsem tam, kde jsem viděl běžecké boty. Už z dálky můj zrak upoutala světle modrá barva jednoho páru, který se lišil od dalších na paletě. Nike free 5.0 za 1500,- Kč. A náhodou přesně v mojí velikosti. Normálně bych si je asi nevybral, ale když vám za 5 minut startuje závod, děláte rychlá rozhodnutí. U pokladny jsem si po zaplacení nechal odstřihnout všechny visačky a před obchodem si je rychle nazul. Pod tkaničky provléknout čip a zalepit. Zdálo se, že jsem opět ve hře, tak ještě rychle na záchod do prvního patra, snad stihnu start. Po cestě jsem ještě potkával ostatní běžce, kteří se již rychle vraceli, protože deset hodin již bylo. Ulevil jsem si a běžel dolu do garáží, bral jsem to jako rozklusání před startem, na které nebyl čas. Opět jsem měl štěstí a stihl jsem se zařadit do startovního pole ještě před výstřelem. |
| Takhle vysmátí jsme před startem. Na konci už vypadáme mnohem hůř. |
Odstartováno
Z přemýšlení mě vytrhl start a tak jsem vyrazil. Říkal jsem si, že to nesmím v těch nových botách přepálit a držel jsem se vodiče na čas 3:30. Nad tímto tempem jsem tak v duchu uvažoval týdny před závodem, ale vzhledem k malým objemům naběhaným v listopadu, kdy mě zlobilo pravé koleno a v prosinci, kdy mě týden zlobila silná rýma, jsem si moc nevěřil. Ale byl jsem odhodlaný se vodiče držet, dokud to půjde. Ze začátku, kdy je ještě sil dost, to šlo bez problémů. Rozbíhal jsem se raději pomalu a pak trochu přidával. Závodu se účastnilo, jako již tradičně, několik skupin běžců. První početná skupina našich ultramaratonců v čele s Danem Orálkem a dále celou řadou známých jmen (Ondřej Velička, Pavel Sedlák, Tomáš Ulma, Tereza Gecová, Markéta Gruberová, Vilma Podmelová, Martina Němečková a další). Druhá ještě početnější skupina běžců jihočeského bežeckého poháru. No a pak spousta dalších nadšenců a výborných sportovců, kteří využívají této možnosti, dát si maraton v lednu a přitom v ideální teplotě 13 stupňů a s ideálním nulovým převýšením. To přímo volá po překonání osobních rekordů. Někomu to naopak může připadat divné, kroužit 63 klikatých koleček po betonu hluboko pod zemí. Ale to asi nemají tu správnou, soutěživou duši sportovce. Naopak při tomto kroužení probíhá celá řada drobných i velkých soubojů mezi jednotlivými běžci a člověk může na dvou projekčních plátnech, vždy po dokončení každého okruhu, sledovat, jak si aktuálně vede a podle toho upravit svoji strategii v závodě. |
| Další z 63 okruhů po růžovoučkém betonu. |
Nepřestávat kroužit
Bylo to přesně tak, jak je to v nadpisu. Hlavním úkolem po prvních dvaceti kilometrech bylo nepřestat kroužit v rozběhnutém tempu. Tedy ono to samozřejmě nejde úplně dodržet, člověk není stroj a krize čeká na každého (nebo skoro každého). Otázka je, jak zareaguje tělo a mysl. V tomto závodě jsem se rozhodl použít metodu, kterou několikrát popisuje Scott Jurek ve své knize "Jez a běhej". Ne že bych se mohl srovnávat se Scottem, to ani náhodou, to je úplně jiná liga. Ale proč neodkoukat nějaké šikovné techniky práce s tělem nebo myslí? Vždy, když jsem se cítil nějak špatně nebo hodně nepohodlně, jsem si položil několik otázek a dal si na ně odpovědi:- Cítím projevy nějakého zranění? Ne.
- Jsem silně vyčerpaný/dehydratovaný? Ne.
- Jsou únava a bolesti nohou přiměřené uběhnutým kilometrům? Ano.
- Mohu tedy pokračovat dále v závodě? ANO.
Vždy když jsem si takto pěkně odpověděl, tak jsem věděl, že není důvod polevit anebo se nějak znepokojovat. Ono se to samozřejmě pěkně povídá, ale udržet stále stejné tempo po třiceti kilometrech není zas tak jednoduché. Pokud je však myšlení pozitivní a člověk se opakovaně ujistí, že je vlastně všechno OK, je jednodušší vnímat nebo spíše nevnímat nastupující únavu a snahy těla omezit pokračování této námahy. Každý máme samozřejmě jinou úroveň trénovanosti, takže závod rozebíháme jinou rychlostí, ale s nástupem únavy a poklesem tempa bojujeme všichni stejně. I těm nejlepším ke konci docházejí síly a musí bojovat se svým vlastním tělem. Letos se mi to přece jen dařilo lépe než před rokem na svém úplně prvním maratonském závodě (viz graf).
 |
| Porovnání výkonů 2015 a 2016. Přece jen je vidět, že se mi ta vytrvalost zlepšila. Loni jsem na konci odpadl mnohem více. |
Běžecký souboj
Nemohu opomenout zmínit náš bežecký souboj s kamarádem Jirkou. Jsou to sice takové ty přátelské souboje, ale přece jen závod je závod. Jirka je mladší a je tedy asi přirozeně spíše rychlejší na kratší tratě (10km, půlmaraton). Já, vzhledem k větším naběhaným objemům, jsem zatím vítězil v delších závodech na vytrvalost. Při předchozích maratonech jsme většinou vybíhali společně a prvních třicet kilometrů se drželi pohromadě. Pak se mi zatím dařilo držet tempo lépe, takže jsem dobíhal o pár minut dříve. Tentokrát Jirka, který má na začátku spousty sil, vypálil jak střela a během prvních pár koleček si udělal náskok přes půl kola tedy tak 300 - 400 metrů. Kroužili jsme a stále jsem ho neměl na dohled, nervózně jsem si kontroloval, zda mě nedobíhá zezadu, ale naštěstí ani tam jsem ho neviděl. Takto jsme vydrželi přes polovinu závodu a začínal jsem se trochu bát, že tentokrát mi to Jirka natře. Po dalších pár kolečkách jsem ho přece jen zahlédl, před sebou a jeho náskok se rychle snižoval. Zároveň jsem viděl, že běží celý nakloněný a kulhá na jednu nohu. Když jsem ho předbíhal, prohodil jen něco o bolesti v noze a ať běžím dál. Teprve po závodech jsem se dozvěděl co se stalo: Po prvních pár kolečkách se mu zdálo, že nemá pořádně dotaženou jednu botu, ale přišlo mu škoda zastavit a ztratit tak vytvořený náskok. Noha se však ve volnější botě více třela a výsledkem byl nepříjemný puchýř, větších rozměrů. Kdo už někdy běžel nebo šel po puchýřích, tak ví, že to není vůbec nic příjemného. Jirka zkoušel výměnu bot, ale to nepomohlo. Až nakonec poté co puchýř praskl se bolest zmenšila a Jirka mohl přidat do tempa.
Za tu dobu jsem již měl velký náskok, takže pro tentokrát jsem v našem souboji vítězství obhájil, ale kdyby nebylo toho puchýře, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo. Proč o tom píši? Je v tom takové poučení pro každého. Pokud někdy při závodě pocítíte nějaké nepohodlí, které můžete odstranit úpravou výstroje nebo navštívením WC, neodkládejte to. Lepší je ztratit pár sekund nebo minut hned, než pak později kvůli větším problémům ztratit závod. Jirka je ale velký bojovník, takže i přes zmíněné nepohodlí vybojoval v závodě solidní umístění a svůj nový osobní rekord na vzdálenost maratonu.
Zvonec a pohádky je konec
Tentokrát to sice pro mě všechno celkem dobře dopadlo, jak v pohádce, ale myslím, že jsme si já i Jirka odnesli spoustu zážitků a ponaučení pro příště. Závod vyhrál s přehledem Dan Orálek, který to měl tentokrát jednodušší díky neúčasti Radka Brunnera, který ho loni nakonec porazil. Radek si ale zranil koleno (viz jeho BLOG, kde popisuje jak se to stalo), takže do letošních bojů nemohl zasáhnout. Ale jak to bude příští rok, to se zajděte raději podívat a zafandit sami. Anebo ještě lépe si to rovnou zkuste zaběhnout, ať máte zkušenost na vlastní ... nohy.
 |
| Po závodě už převlečení u plakátu Mercury Maratonu 2016 |
 |
| Vítězové v kategorii muži B v čele s Danem Orálkem |
Žádné komentáře:
Okomentovat