U dna lipenské přehrady

To už zase někam jedeme?

Tak přesně tohle jsem v sobotu 11. listopadu 2017 slyšel hned třikrát. Od Lucinky, od Lukáška a od Michalky. Děti měly na můj víceméně poslední závod sezóny naprosto stejný názor. Nepomáhalo ujištění, že je výlet na Lipno spojen s návštěvou hopsária. Nakonec protesty utichly, ale bylo mi jasné, že by se raději válely doma u televize než na Lipně na nafukovací atrakci. Já jsem naopak válení neměl v plánu vůbec (ani doma ani na Lipně), ale chystal jsem se na svůj letošní poslední "Loučovický maraton". Jednak je tento závod zařazený do Jihočeského běžeckého poháru (JBP), kam jsem letos přihlášený a jednak mám raději delší závody než ty krátké a rychlé. Cíle, které jsem do této sezóny měl, tedy zrychlit a zvýšit počet zaběhnutých maratonů, už jsem si splnil v Písku a v létě v Lomnici. Také zapojení do JBP proběhlo podle představ a myslím, že jsem na závodech velkou ostudu neudělal. Samozřejmě pořád je hodně co zlepšovat, ale musí se na to postupně a ono to přijde (tedy alespoň doufám). Takže žádné vysoké cíle jsem neměl, přece jen bylo znát, že forma vrcholila v září a říjnu a šlo tak spíše o důstojné zakončení sezóny.

Cesta je prach a štěrk ...

Největší nervy před závody jsou u mě jako tradičně spojeny s cestou na závod. My prostě nedokážeme vyjet s rodinou včas a většinou je to vše na poslední chvíli. Sice se už známe a dáváme si různé rezervy, ale stejně jsou to vždycky nervy. Tentokrát i počasí nestálo za nic, šedivo, sychravo, občas déšť. Předpověď hovořila jasně, bude zima a pršet. Ze začátku trochu, pak více a více. A mohlo by i sněžit. Čím horší počasí, tím méně soupeřů, utěšoval jsem se v duchu a pošilhával po medaili v kategorii M45, kam jsem v tomto závodě spadl. To je výhoda těch menší regionálních závodů. Méně lidí, menší cena a větší šance se lépe umístit. Na PIM bych spadl někam mezi ty stovky a tisíce průměrných běžců (zatím na víc nemám, však počkejte jednou ..., možná), ale tady šance byly. Takže přece jen nějaká motivace. Nakonec jsme dorazili v pořádku a včas, takže jsem si odbyl prezentaci a vyzvedl startovní balíček. Tedy, ehm, balíček, bylo to startovní číslo a fixa. Žlutá. Nevypsaná. Podle proprozice měl každý dopředu se registrující a platící závodník dostat od sponzora láhev vína. No já vím, ta fixa byla LIHOVÁ, no ale stejně to byla slabá náhrada. Fixu jsem tedy odvážně věnoval manželce za celoroční podporu (měla radost) a číslo si připnul na gumu (ne tu od trenek, ale nechtěl jsem si propíchnout bundu špendlíky, tak jsem si vzal takovou doma vyrobenou gumu na číslo). A hurá na start.

A už to fičí, Anča kričí ...

Zatím ještě pokus o úsměv.

Start proběhl tak nějak nenápadně zapískáním na píšťalku a protože přední řady vyrazily vpřed, my ostatní jsme je následovali. Od Obecního úřadu v Loučovicích jsme se museli, na prvních kilometrech, prokousat až na hráz lipenské přehrady. To znamenalo nastoupání cca 80 metrů. Byl jsem, asi stejně jako ostatní, rád, že tento kopeček je na začátku a na konci ho poběžíme směrem dolu. Zbytek trasy vedl po cyklostezce okolo přehrady a kousek po silnici. To zaručovalo pouze minimální výkyvy nadmořské výšky a celkem rovinatou trať. Což ale neznamená, že by to byl jednoduchý závod a jak vám každý, kdo běhá maratony častěji, potvrdí, závody této délky jsou prostě záludné a to, že jste už nějaké zaběhli dříve, neznamená, že všechno bude hladké.
Abych to nepřepálil, stanovil jsem si na první 4 km tempo okolo 5 min/km. A také jsem ho dodržoval. Dokonce i na 5. km jsem měl toto tempo, ale to bylo spíše způsobeno silným vnitřním  nutkáním. Nutkáním odskočit si na malou, jinak mi praskne měchýř. I když jsem si před startem odskočil, tak jsem asi trochu přehnal předzávodní zavodnění. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to nevydržím, ale zažívat od 5 km nepříjemné pocity je přece jen příliš brzy. Ono bude úplně stačit to, co budu cítit posledních cca 7 km. Ještě jsem úplně nezvládl práci s kolíčkem za běhu, jak o tom pěkně píše Zbyněk Vondrák v článku: Na malou. Tak jsem zvolil klasickou techniku se zastávkou a vydýcháním, jen vylepšenou o rozvázání a zavázání tkaničky na kalhotách za běhu. Tím se několik běžců, co jsem předtím pracně předběhl, dostalo znovu přede mě, takže jsem si jejich stíhání mohl zopakovat. Nasadil jsem osvědčené tempo okolo 4:45 min/km, ale cítil jsem, že se mi neběží stejně lehce jako na maratonu v Písku, tak jsem to nehrotil a některé kilometry běžel i pomaleji.

Usmívat se, vyletí ptáček

Pořád ještě dobrý.

Tentokrát nemám na mysli epizodu s malou potřebou ani nějakého exhibicionistického běžce, ale rád bych ocenil fotografické služby mají manželky, která i v tomto závodě zaujala vyhlídnuté místo u trati a snažila se zachytit naše komíhající se postavy a šklebící se obličeje. Je to rozhodně hrdinská činnost, protože ne každý běžec je rád, že dojde ke zvěčnění jeho pohybových variací, které si v duchu představuje jako ladný běh. Střet s realitou zachycenou na fotografii může být pro mnohé tak frustrující, že svůj vztek pak přenášejí na nebohého fotografa, který ovšem za nic nemůže. Také postávání vedle trati v zimě a dešti dlouhé desítky minut ve snaze zachytit jak ty nejrychlejší, tak ty nejpomalejší je činnost zdraví ohrožující. Nicméně to manželka opět zvládla na výbornou a díky tomu máme my, všichni účastníci tohoto závodu, pěkné vzpomínky na to naše trápení.

Ano, trápení. Ten kdo tvrdí, že si jde maraton "užít", je buď skrytý masochista nebo nedává do závodu zdaleka tolik, kolik by mohl, což také není vůbec pěkné. Zvlášť pokud běží někde vpředu a my pomalejší musíme trpět někde za ním, na hranici našich sil s jazyky daleko vyplazenými.

Alespoň u mě bývají většinou pocity následující:

😄   0 km - 10 km - pohoda, běží se pěkně

😅 10 km - 21 km - pořád pohoda, ale už je lehce cítit únava

😐 21 km - 30 km - únava se zvětšuje, ale stále to jde, nohy začínají tuhnout

😓 30 km - 37 km - je to čím dál horší, nohy jako z olova

😝 37 km - 42 km - začínám přemýšlet, proč se vlastně na ty maratony pořád hlásím, snažím se udržet na nohou a nezkolabovat před cílem

Tento závod nebyl jiný. Akorát pocity, co mívám po 37 km, nastaly tentokrát už po 33 km. Chvílemi jsem si připadal, že snad běžím dozadu místo dopředu. Na sporttester jsem se ani neodvažoval podívat, v hrůze jaké tempo tam uvidím. 

Vyděržaj pioněr!

Naznačuji, že už toho mám dost.

Což o to tempo, ale patřím k těm běžcům, co strašně rádi sledují všechny možné statistiky ohledně jejich běhu. Ne, že by mi to bylo k něčemu, ale prostě mě baví si večer k tomu sednout a zkoumat. Takže si i na závody beru hrudní pás na měření tepové frekvence. Jak už jsem zjistil, je při závodě lepší na ni raději nekoukat, protože se pak člověk zbytečně vyděsí, jak je vysoká. Takže si ji jen měřím a vyhodnocuji to pak doma. Většinou je to bez problémů, jen po dlouhých bězích mívám na hrudi vypálený rudý cejch. Ale pokud se namaže přímo prostředek pásu, mezi elektrodami, třeba Indulonou, tak je to lepší. Tentokrát jsem to ale nějak podcenil a nezkontroloval si pořádně napnutí pásu a ten mi začal už po cca 10 km padat. Sice jsem podnikl několik pokusů ho pod oblečením posunout zpět na své místo, ale celé to ztroskotalo na tom, že obslužnost míst na zádech je u mě, při rychlejším běhu, proklatě mizerná. Tak jsem to nakonec vzdal a nechal pás postupně klouzat směrem dolu. Po 30 km běhu tak místo tepové frekvence mohl měřit tak maximálně můj aktuální pocit hladu.

Ale zpět k utrpení posledních kilometrů. Vyčerpání narůstalo a slabou vzpruhou bylo, pokud jsem náhodou doběhl někoho, kdo to přepálil víc než já a mohl jsem před ním chvilku předstírat, jak jsem v pohodě. Jakmile jsem byl bezpečně daleko, upadl jsem opět do svého ploužení. Občerstvovací stanice jsou na tomto závodě, alespoň pro mě, docela dost daleko od sebe (cca 4 km, 10 km, 14 km, 20 km, 29 km, 38 km), hlavně v druhé části závodu, kde bych je naopak ocenil každých 5 km. Ony jsou vlastně jen tři, ale přes jednu se běží třikrát a přes jednu dvakrát. Po cestě k té poslední jsem se ocitl na dně. Tedy ne na dně přehrady, jak název příspěvku naznačoval, ale spíše na dně svých sil. Ovšem po občerstvení jsem přece jen trochu ožil. Před sebou jsem měl vyhlídku na poslední 4 km, a většina trati vedla už jen z kopce anebo po rovině. A pak už konečně "CÍL". Hurá.

To je konec

Z toho nejprudšího kopce, kolem vodní elektrárny, jsem běžel raději hodně opatrně. Nechtěl jsem riskovat křeče v rozbitých nohách. Jakmile se klesání zmenšilo, tak jsem to pustil. Tajně jsem doufal, že tentokrát nedostanu zmíněné křeče, které mě většinou v posledních kilometrech trápí a moje přání bylo vyslyšeno. Poslední dva kilometry už mě táhl pocit, že pokud mě nikdo nepředběhne, tak bych mohl ve své kategorii dosáhnout i na medaili, což se zas tak často nestává. Dokonce jsem se donutil k tempu těsně pod 4:40 min/km, v což jsem ani nedoufal. Počítal jsem, že čas by měl být do 3h 30min, ale nakonec to bylo těsně pod 3h 25min, čímž se tento výkon stal mým aktuálně druhým nejlepším maratonským časem. Já vím, pořád to není žádná sláva, ale vzhledem k mým dispozicím to jde. Nechal jsem se od manželky odvézt ten kilometr k místní škole, kde byla možnost se osprchovat. Kdybych tam měl dorazit po svých, tak by to trvalo neúměrně dlouho. Pak ještě vyzvednout děti z hopsária (byly vyhopsané až běda) a šup do místní hospody s názvem "Restaurace Sparta". Fotbal nesleduji a žádnému týmu nefandím, takže jedná asociace u mě proběhla s názvem ultramaratonu Spartathlon. Zatím si neumím představit, jaké to je absolvovat 245 km dlouhou trať, takže nedokáži srovnat svoje pocity po závodě s vyčerpáním ultramaratonců. Určitě je to jejich o mnoho stupínků horší. Ale jejich radost z dokončení je určitě alespoň taková, jaká byla moje, když jsem se dozvěděl, že jsem nakonec v kategorii M45 skončil druhý. Na oslavu výkonu jsem si dal jednu desítku Gambrinus a pak se odbelhal k autu a nechal se manželkou dovézt až domu. Takže ten závěr sezóny se nakonec vlastně celkem vydařil.

Vyhlášení kategorie muži B

Písecký maraton 2016 a 2017 aneb vstoupím do stejné řeky nebo ne

Jak to bylo před rokem

Samostatný článek týkající se loňského maratonu v Písku už zřejmě nezvládnu, ale on to zase tak zajímavý závod nebyl. Takže to spojím s tím letošním, protože cíle byly v obou stejné. Zlepšit čas někam ke 3:25:00 nebo i 3:20:00. Vzhledem k tomu, že své nejlepší výkony jsem v té době měl většinou těsně přes 3:30:00, to byly smělé cíle. Každý kdo si někdy zaběhl maraton může potvrdit, že po takovém tom prvním velkém zlepšení se člověk dostane na hranici aktuálních schopností a dosáhnout výraznějšího zlepšení někdy bývá sakra těžké. To si však žádný pravý sportovec nepřipouští a trénuje a plánuje a trénuje a trénuje. Někdy to stačí a někdy ani poctivý trénink nestačí. On samozřejmě není trénink jako trénink a pokud běžec upadne do stereotypu, tak najednou zlepšení nepřichází, i když je deníček plný běhů. Je o tom spousta článků, ale někdy je těžké si to uvědomit a změnit zaběhlé schéma. Místo doporučovaného střídání rychlých a pomalých běhů jsem v létě 2016 upadl do takového toho průměrného běhání, někdy trochu rychleji a někdy zase pomaleji, ale rychlejší běhy byly příliš pomalé a ty pomalé zase až dost rychlé, vzhledem k vysoké tepové frekvenci.

2016 - pozitivní nálada před startem

Už měkoně tuhoně vyvádějí

No a pak už nastal den závodu a já vyrazil plánovaným tempem 4:45 - 4:50 na km. Běžecký kolega Jirka měl také v plánu čas pod 3:30:00 a tak chtěl držet tempo těsně pod 5:00, ale běželo se mu ze začátku dobře, tak se nechal strhnout a kroužili jsme na trati v těsném závěsu. Písecký maraton je celkem rovinatý, i když ne úplně a v tom je taková jeho záludnost. Navíc je víc jak polovina trati vedena po cyklostezce kolem řeky Otavy, kde je jen udusaná hlína, písek a trochu štěrku. Ne, že by to byl nějak obtížný terén, ale přece jen ve srovnání s asfaltem a dlažbou je to trochu více náročnější. A k tomu se přidá mírně zvlněná trať kolem řeky, která je sice krásná, ale přece jen to není rovina. No a když běžíte opravdu na hranici svých sil, tak se to všechno sečte. Tedy spíš se to odečte a další mínus byla teplota, která sice nebyla extrémní, ale protože se z toho vyklubal takový ten pěkný slunečný raně podzimní den, tak ke konci závodu už bylo až zbytečně teplo.
Ale zpět na trať, podmínky jsme měli všichni stejné, tak se nelze vymlouvat. Spíše to jsou takové jednotlivé dílky do celé skládačky. Maraton v Písku se běží na čtyři cca 10,5 km kola, takže každý může pěkně sledovat, jak mu to běží a zda na stejném úseku zpomaluje nebo si drží plánované tempo.
Já si to svoje tempo držel první kolečko podle plánu. Bohužel jsem také držel poměrně vysokou tepovou frekvenci, ale to jsem si v tu chvíli nepřipouštěl. Druhé kolečko mi už dalo celkem dost zabrat, ale stále jsem se ještě držel plánu. Nicméně jsem byl už/teprve v půlce a už jsem cítil, jak mi nepříjemně tuhnou nohy. Na začátku třetího kolečka jsem se déle zdržel na občerstvovačce a běžecký kolega Jirka, který se celou dobu držel v těsném závěsu, mě předběhl a táhl mě celé kolečko za sebou. To bylo na jednu stranu pěkné, mít takového vodiče, ale na druhou stranu mě to psychicky přece jen zdeptalo, protože nohy tuhly čím dál víc a Jirka vypadal celkem svěže. Navíc tím, že původně plánoval pomalejší tempo než já, jsem měl stále pocit, že tempem zaostávám za svým plánem. Což byla ostatně pravda, protože naše tempo se některé kilometry propadalo přes 5:00 na km. Začalo být nad slunce jasnější, že jsme to oba přepálili a první půlku jsme běželi nad svoje možnosti. Poslední kolečko nám dalo názornou lekci z toho, jak vypadá maratonská zeď. Ještě první část, do 37 km, celkem ušla. Tempo sice spadlo místy až na 5:20, ale to co následovalo bylo ještě horší. Totální vyčerpání, kdy má člověk pocit, že už skoro nemůže udělat ani krok. A k tomu se přidaly mé oblíbené křeče, tentokrát pro změnu do lýtek místo hamstringů. No a pak už byl cíl na dohled a tak jsem to nějak dopajdal v čase 3:34:30, tedy mnohem hůře, než jsem si plánoval. I když mě fantasticky podporující rodina těšila, že to není špatný čas (celkem 25. místo z 81 maratonců), stejně jsem se nemohl ubránit rozčarování nejen z nedosaženého cíle, ale i z času dost překračující psychologickou hranici 3:30:00, o které jsem si byl jist, že ji určitě pokořím. Byla to opravdu cenná lekce, kterou si většina těch, kteří se odváží na trasu maratonu vícekrát, někdy prožije.

2016 - už je to za námi

2016 - zatím to běží, ale bude hůř

          

Letošní trénink

O rok později jsem se na stejný závod připravoval se stejný cílem. Letošní letní trénink jsem zaměřil trochu jinak než loni, a protože jsem se chtěl začátkem září zúčastnit opět Barokomaratonu, tak jsem věnoval dost letních běhů pilování výběhů a seběhů kopců. V letním vedru, které panovalo celý červenec a srpen, to byla opravdu lahůdka, ale utěšoval jsem se oním příslovím o cvičišti a bojišti. Na Barokomaraton se krásně ochladilo a také psychicky jsem si tentokrát věřil, takže jsem běžel od začátku naplno a ono to vyšlo. Měl jsem tedy poměrně solidní sebevědomí, že letos je forma o dost lepší než loni touto dobou. V září jsem se pak přepnul z trailového běhání zpět na silnici a věnoval jsem se nácviku tempa na písecký maraton. Tedy většinou jsem to běhal o trochu rychleji (cca 4:35 - 4:40), ale tepy se průměrně držely mezi 150 - 158, tedy pod laktátovým prahem a to jsem bral jako dobré znamení. Týdně jsem zařadil dva takové běhy na 13,3 km a zbytek věnoval pomalejším běhům na uklidnění nohou. Doufal jsem, že to takto bude stačit a že letos budu přece jen lépe připravený.

Snad nevstoupím do stejné řeky

Vzpomínka na loňské "fiasko" nebyla příjemná, a tak jsem doufal, že nevstoupím podruhé do stejné řeky, a že se nebude opakovat loňský scénář. Nastavil jsem si plán na tempo 4:50 a byl odhodlaný tento plán ze začátku držet a nesnažit se udělat si "náskok", abych to zbytečně "nepřepálil". Celkem se mi to dařilo, i když některé kilometry byly rychlejší. Ale utěšoval jsem se tím, že to jsou ty, kde je trať z kopce a pak by byl skoro hřích neběžet je o pár sekund rychleji. Občas jsem zkontroloval tepovou frekvenci, i když jsem si říkal, že se tam raději nebudu dívat. Ač jsem držel tempo okolo 4:45 pohybovala se tepovka okolo 150 tepů, což bylo tak akorát pro začátek maratonu. Druhé kolečko jsem se tedy již přestal tak hlídat a některé kilometry měl zase rychlejší. Tepy se držely zatím na rozumné hranici, ale nohy stejně začaly po 21 km lehce tuhnout. Trochu jsem po loňských zkušenostech znervózněl, ale říkal jsem si, že to bude OK, pokud jsou tepy dobré.
Třetí kolečko již bylo se středním úsilím, abych si udržel stále konstantní tempo a do čtvrtého jsem přibíhal s očekáváním, jak se to dále bude vyvíjet. Na stadionu zrovna startovali půlmaratonci, takže jsem se připojil na konec jejich zástupu. Chvilku to bylo příjemné, protože jsem předbíhal dost lidí, ale později už to bylo horší, protože v některých místech předbíhat nešlo a jejich tempo bylo nižší, než jsem chtěl držet. Postupně jsem se prokousal až k běžcům v tempu, které mi vyhovovalo a tak jsem získal vodiče pro poslední kilometry. Jirka měl v plánu posledních 5 km  zrychlit, pokud to bude možné, a tak jsem tyto kilometry napjatě čekal, jestli se najednou nepřiřítí zezadu a nenadělí mi "výprask" jako na letošním Mercury maratonu v ČB. I to byla silná motivace nepolevit, ačkoliv už jsem mlel z posledního. Na rovince okolo řeky cca 1,2 km před cílem jsem pocítil náběhy na křeče v levém hamstringu. Trochu jsem zvolnil, abych nedostal křeč a maličko se to zlepšilo. Když jsem doběhl až na stadion a do cíle zbývalo cca 200 metrů, dostal jsem do levé nohy křeč a začal se belhat. V duchu jsem zaklel, protože už do cíle zbýval je takový malý kousek. Zastavil jsem protáhl nohu a zkusil se znovu volně rozběhnout. Noha se trochu vzpamatovala a nakonec vydržela až do cíle. A tak jsem si udělal nový osobní rekord časem 3:20:44. Pak již jsem jen čekal, až doběhne Jirka, který se objevil za chvíli, aby si také vylepšil osobní rekord časem 3:27:53. Vzhledem k nucené zdravotní pauze, kdy posledních 14 dní skoro neběhal, to byl určitě také obrovský výkon, i když před závodem tvrdil, že "nebude závodit a půjde to jen tréninkově". Ovšem každý, kdo Jirku zná, tomu stejně moc nevěřil. Jakmile se ozve startovní výstřel, probudí se ve většině z nás sportovní duch a pak jdou všechny takové plány stranou.

2017 - na začátku je člověk svěží

2017 - nezbytná podpora

Na bedně

Naštěstí to nebyla ona profláklá bedna od whiskey a neměl jsem kravatu od soudce Linče. Ale urvanej jak stájovej pinč jsem tedy určitě byl. Ještě že to byla ta nejmenší  bedýnka za 3. místo, výš bych asi už nevylez' (kecám, ale na víc zatím nemám). No tedy on to zase tak fantastický výkon nebyl, ale na takovém komorním závodě jako je Královský maraton města Písku to na bednu stačilo. Abych to nezlehčoval, pro mě to v současnosti byl asi maximální výkon, na který aktuální kondice stačí. Dal jsem do toho všechno a posledních 5 km jsem si tedy "opravdu užil". I když jsem pravidelně bral sůl a na poslední občerstvovačce i hořčík, tak obávané křeče přišly asi 1 km před cílem. Opět to bylo k uzoufání. Ale nakonec jsem to nějak do cíle dopajdal i s jednou zastávečkou na protažení levého stehna. Ach ty prokleté hamstringy. To je moje největší slabost. Každopádně se to letos vše povedlo, od skvělé organizace přes optimální počasí po dobré zúročení prázdninového a zářijového tréninkového úsilí. A každopádně díky všem co mě podporovali a fandili (hlavně vlastní rodině a Jirkovi). S tím se prostě trénuje i závodí mnohem, mnohem lépe. Díky.

2017 - zase jsme to zvládli

2017 - na bedně

Moravské letní minigrilování

Co tě to zase popadlo!

Tak přesně takhle reagovala moje drahá a tolerantní polovička. To už ti nestačí běhat maratóny. Já to věděla. Ty si pořád čteš o těch ultrašílencích a už to chceš taky zkoušet. No, snažil jsem se jí to vymluvit: "Tohle vlastně není žádný ultramaraton. Já se hlásím jen na miniMUM, tedy pouhé 3 maratony za týden, vždy ob dva dny. Bude to taková prima dovolená začátkem července a mezitím se vám budu věnovat." Pro tentokrát jsem to nějak ukecal a když jsem žádal finální potvrzení, tak jsem ho dostal se slovy: "No, jo. Tak se tam teda přihlaš. Stejně nedáš pokoj, dokud to nevyzkoušíš." A tak jsem tedy neváhal. No měl jsem tedy přece jen trochu nahnáno. Tři maratony do týdne a hlavně to horko. I když zimu moc nemiluji, tak jsem spíše běžec do zimních teplot. Horko mi prostě nedělá dobře. Vím, že mám přirozeně hustější krev a když se k tomu přidá horko a dehydratace, tak srdíčko buší jak o závod, tepy letí nahoru a výkon dolů. Takže jsem byl opravdu dost zvědavý, jak to budu zvládat.

První grilování - Lomnické

Trasy závodu procházely během let různými změnami, až se poslední dobou ustálily na současné variantě. První etapa začíná v Lomnici v neděli ve 14:00. Z domova jsme vyráželi v neděli ráno a čekalo nás něco přes 200 km po pověstné dálnici D1 zmítané rekonstrukční horečkou. Naštěstí byl průjezd celkem plynulý, takže cesta plynula podle plánu. Rozhodli jsme se využít služeb navigace Waze a svěřili jsme se do její moci. Navrhla nám sjetí z dálnice dříve, než jsme chtěli, ale poslechli jsme. Dobře jsme udělali, cesta po které jsme chtěli původně jet měla uzavírku, takže bychom zřejmě nervózně hledali, jak to objet. Takhle jsme celkem v pohodě dorazili do Lomnice časově přibližně podle plánu, necelé dvě hodiny před startem. Odbyl jsem si registraci a začal se připravovat na závod, zatímco rodina se odebrala na oběd. Pak už tady byl start a dobrodružství začalo. Jelikož mě čekaly ještě další maratony, tak jsem začal pěkně volně a do prvního velkého kopce klidně střídal běh a chůzi. Kromě "nabušené" špičky startovního pole, tak postupovali i ostatní. Na některé čekal další maraton hned druhý den, na mě až ve středu. Po kopečku následoval seběh, kde jsem se zase šetřil, abych si nerozmlátil nohy hned na začátku. Pak příjemná rovinka kolem řeky Svratky a cesta do Dolních Louček. Za "Dolními" následovaly "Horní", které byly pochopitelně na kopci. Následovala další rovinka a 20 km bylo za námi. Zatím to šlo, ale další velké kopce přímo na dohled. Opět jsem střídal chůzi s během a v seběhu to nepřeháněl, ale i teplota udělala své a já začal cítit vyčerpání. Přesně po 30 km, kde se v městysi Doubravník přebíhá přes most přes řeku a cesta zatáčí vlevo, jsem začal cítit náběhy na křeče v nohách. Obvykle mě křeče berou až v posledním tak 2-3 km maratonu, ale tady to bylo mnohem dřív. No musím to nějak vydržet. Další stoupání bylo opět vydatné, takže nohy dostaly pěkně zabrat. A po krátkém seběhu další prudký kopec na 35 km. Ten už jsem jenom šel a běžet ani nezkoušel. Po seběhu na rozmlácených nohách se ozvaly znovu křeče, ale tentokrát už to nebyly jen náznaky, ale chvílemi jsem nemohl udělat ani krok. A tak se opakoval scénář jako z mojí první účasti na běhu Silva Nortica Run. Soupeři mě předbíhali a já si sice vzal sůl, ale pozdě a tak jsem popocházel a popobíhal a různě se při tom kroutil a šklebil. Naštěstí už zbýval "jen" 2-3 km seběh po silnici do Lomnice. Zatímco ostatní si asi cestu z kopce s cílem na dohled užili, já ji doslova protrpěl. No nic, cíl byl blízko a tak jsem nakonec dorazil na 51. místě s časem 4:31:48. To bylo tak nějak celkem podle plánu, akorát levá noha, na které jsem dostával křeče do hamstringů, byla pěkně zrasovaná. O tom jak poběžím ve středu, jsem radši ani nepřemýšlel.

Druhé grilování - Tišnovské

Dva dny odpočinku byly velmi žádoucí. I když to byl odpočinek aktivní (s dětmi), nějaká regenerace přece jen nastala a i levá noha po křečích sice stále trochu bolela, ale dalo se s tím bez problémů běhat. Tentokrát jsem si umínil, že musím brát sůl hned od začátku a snažit se tak křečím předejít. Ale to už jsem stál na startu v Tišnově (kde jsme byli ubytovaní). Sluníčko se činilo a i když jsem si 10 minut před závodem namočil hlavu ve fontánce na náměstí, než se vyrazilo, už byla suchá. Takže opět pozvolna rozbíhat, pěkně postupně. Prvních 11 km bylo spíše do kopce, občas nějaká rovinka, dalších 9 km bylo zase spíše z kopce, takže trochu odpočinek. Pak občerstvovačka na okraji Veverské Bítýšky a 4 km pohodového běhu ve stínu stromů po břehu řeky Svratky (nevím, jak vypadá rozrazil, takže nemohu reportovat, jestli tam byl a jestli kvetl, jak pravil básník). Co však mohu reportovat je dalších 6 km po asfaltových silnicích v pekelném červencovém žáru. Sluníčko pálilo. Asfalt sálal. Nohy se vlekly. Síly docházely. V jednom místě, kdy se přebíhal most přes řeku, jsem měl co dělat, abych si to nezamířil přímo do proudu a nelehnul si tam. Nakonec jsem odolal. Sám nevím jak. A jako třešnička na dortu přišel výstup na Klucaninu. Takový kopeček vedle Tišnova. Byl jsem tam den před tím na výletě s rodinou. To abych věděl, do čeho jdu. No, radši nevědět. Ale ono to bylo stejně jedno. Nahoru tu byl pochoďák a dolu opatrný seběh. U nemocnice pod kopcem občerstvovačka. Příhodné místo. Slabší povahy si rovnou mohli odnášet lapiduši. Kdo vydržel, toho čekalo ještě takové líznutí dalšího pěkného kopce vedle Tišnova - Květnice. Naštěstí opravdu jen takové líznutí po vrstevnici a pak dál směrem na Lomnici. Tu už zbývalo jen asi 7 km, které vedly většinou podél místní říčky/potoka zvaného Besének. Byla by to moc příjemná procházka nebýt tohoto, že to bylo posledních 7 km maratonu. I když cesta byla pořád lehce do kopce, bylo stoupání celkem pozvolné a dobře běhatelné. Sebral jsem zbytky posledních sil a vzpomněl jsem si na průpovídku Dusty Olsona, vodiče (pacer) Scotta Jureka: "Pojďme už tu vopičárnu dotáhnout do konce." Řekl jsem si to několikrát nahlas, abych se ujistil o tom, že tomu opravdu rozumím, zatnul zuby a běžel. Křeče tentokrát nepřišly, takže jsem si závěrečný průběh Lomnicí celkem užíval a dorazil spokojeně do cíle na 44. místě v čase 4:32:01. Nakonec to byl o pár vteřin horší čas než první etapa, ale pocitově jsem byl v mnohem větší pohodě. A už zbývala jen poslední etapa, kde jsem chtěl běžet více naplno, protože už nemělo cenu se šetřit.

Třetí grilování - Cimrmanovo

Do poslední etapy jsem nastupoval celkem optimisticky naladěn s úmyslem to "naprat, co se dá". Startuje se zvláštním způsobem, podle předchozích výkonů, tak aby všichni doběhli pokud možno ve stejnou dobu. Ti pomalejší vyráží nejdříve, v 7:00 nebo 8:00 a ti nejrychlejší nejpozději, v 11:00. Doběh je směřován na 14:00, takže mi byl určen start v krásných 9:30. Což mělo i tu výhodu, že se tentokrát běželo částečně dopoledne, kdy není ještě takové horko. Na startu nás byla malá skupinka asi 10 běžců. Vyrazilo se ostře, zřejmě všichni již přešli na taktiku "nešetřit se". Počáteční kilometry byly z kopce známou stezkou kolem Besénku, ale již brzy jsme opět dorazili k prvnímu stoupání. To má s pár rovinkami asi 10 km a pak následuje zase 10 km seběh dolů. A tento okruh se skoro celý opakuje ještě jednou. Závod se dá totiž běžet i jako půlmaraton. To, že jsem věděl, co mě čeká, mělo svoje klady i zápory. Představa všech těch kopců přede mnou byla děsivá. Ale zase ta druhá část, kde byly většinou seběhy, byla uklidňující. I když jsem první kolečko zvládl pod dvě hodiny, tak v tom druhém se již projevila únava. Do kopce to nešlo ani zdaleka tak pěkně jako v prvním kole a teplota také již začínala stoupat. Ale druhou část z kopce jsem se snažil běžet alespoň tak rychle jako tu první, což se skoro podařilo. Ani tentokrát jsem nedostal křeče, ale na každé občerstvovačce jsem si preventivně dával banán namočený do soli, mňam. Nakonec z toho sice čas pod 4 hodiny nebyl, ale i tak jsem byl s 34. místem a finálním výsledkem 4:03:26 spokojen.

Zhodnocení

Já jsem byl spokojen a to tak, že velmi. I když vám může připadat, že časy nejsou nic moc, je třeba vzít v úvahu, že ve všech maratonech nastoupáte a naklesáte minimálně 1000 výškových metrů. Závod byl skvěle zorganizován, trasy více méně spolehlivě značeny a atmosféra byla vynikající. Rozhodně doporučuji všem běžeckým notorikům, kterým nestačí jen tak pobíhat bez cíle. Zaručeně se vrátíte krásně opálení a nohy vás budou bolet ještě nejmíň 14 dní. Ale hlavně potkáte spoustu běžeckých nadšenců a zažijete neopakovatelné okamžiky. Tedy některé bych si opravdu zopakovat nemusel, ale pro jiné si tam zřejmě zajedu příští rok zase.