Silva Nortica Run 2015 aneb můj druhý a utrápený maraton

Proč to nezkusit

Krásná příroda Novohradských hor

Asi po roce běhání, který jsem završil vydařeným Mercury maratonem 2015, jsem se ještě v euforii po závodě přihlásil hned na další. A proč rovnou nezkusit nějaký maraton v přírodě. Novohradské hory jsou opravdu krásné a tak jsem dlouho neváhal a výsledkem byla registrace na Silva Nortica Run 2015 - Craft maraton. Abych řekl pravdu, moc jsem se těšil, ale trénink byl přerušen dvěma pauzami kvůli zřejmě namožené šlaše v levém kotníku. No, ale něco jsem naběháno měl, takže jsem se zas tak moc nebál. Přípravu jsem nepodceňoval, ale když jste začátečník bez zkušeností, tak to samozřejmě vypadá podle toho. Dopředu jsem studoval profil tratě a promýšlel taktiku běhu. Vzhledem k tomu, že jsem ani zdaleka nepomýšlel na nějaké přední umístění, tak byl plán jednoduchý: prvních 20 km, celkem po rovině, běžet tak 5:30 na km, pak ty kopce nějak přežít/přejít a pak zbytek, co je po rovině anebo z kopce, doběhnout zase rychleji do cíle. Říkal jsem si, že pěkný by byl čas okolo 4 hodin, ale to jsem ještě nevěděl, jak optimistický cíl to je. Pak se závod přiblížil a předpověď počasí slibovala 32 stupňů ve stínu. "No, tak to bude chtít pořádně hydratovat." pomyslel jsem si. Ale jinak jsem se toho zase tolik nebál. A možná to tak bylo lepší. Kdybych věděl, do čeho jdu a jak málo mám na takové podmínky natrénováno, tak bych asi nebyl tak klidný.

Jde se na start

Před startem, přední řada zatím není pro mě,
 ale pro opravdové borce.

Pak již přišel den závodu, sobota 6.6.2015. Před devátou ráno sice ještě nebylo takové vedro, ale sluníčko pálilo naplno a obloha byla bez jediného mráčku. Pořadatelé slibovali občerstvení cca po 5 kilometrech a tak jsem váhal, zda si mám brát ještě nějaké svoje. Nakonec jsem se rozhodl, že ano a tak jsem měl od začátku asi půl litru vody jako železnou rezervu. Kromě startovního čísla a čipu každý obdržel ještě houbičku na omývání. Po chvilce váhání jsem si ji s sebou vzal do ruky a dobře jsem udělal. Všiml jsem si, že někteří závodníci si ji nevzali a tipoval bych si, že toho pak dost litovali. Na startu v Horní Stropnici se nás sešlo okolo stovky nadšenců a viděl jsem i pár známých tváří z předchozích závodů. No a pak to začalo. V čele vystartoval Dan Orálek ostrým tempem a za ním ti ambicióznější z nás. Já jsem se držel někde za půlkou skupiny, nechtěl jsem přepálit začátek. Po prvních 4 kilometrech jsem se cítil dobře, čas jsem měl podle plánu a cesta pěkně ubíhala. Přišla první občerstvovačka, dal jsem si vodu, protože jsem se bál potíží se žaludkem,které jsem měl v minulém závodě, když jsem si dával ionťák. Cesta se stočila do lesa a přišly první malé kopečky. Vzhledem k tomu, že jsme byli zatím všichni čerství, tak to nebyl žádný problém.
Postupně jsme se stočili směrem k Novým Hradům a po asi 12 kilometrech jsme dorazili do tohoto krásného městečka. Ulice již byly celkem rozpálené, ale to nevadilo. Prohnali jsme se městem jako smršť a zamířili k Terčinu údolí. To je opravdu malebné a běh tudy příjemně ubíhal, zatím stále podle časového plánu, dokonce jsem měl malý náskok. Následovala další občerstvovačka u Cuknštejna a po ní cesta zpět do Horní Stropnice. To jsme za sebou měli tak 19 kilometrů a i když jsem zatím běžel podle plánu, už jsem cítil trochu únavu, ale říkal jsem si: "Jsou to závody, tak se nebudu zas tak šetřit."

Kopce, ach ty kopce

Kostel v Dobré Vodě vedle kterého byla jedna
 z občerstvovacích stanic. 

Cesta začala nenápadně stoupat a na louce pod Dobrou Vodou jsem musel přejít prvně do chůze. Nebyl jsem první ani poslední a vzhledem k horku, které začínalo být úmorné jsem s tím stejně počítal. Po lehkém stoupání přišlo prudké, vedoucí úzkou lesní stezkou, kde jsem měl co dělat, abych šel ostřejší chůzí. Pak jsme se konečně vyhoupli na silnici k Dobré Vodě a tak jsem zase běžel až k dalšímu občerstvení. Časový plán jsem opět celkem dodržel, mezičas byl 2:08:04 po 22,4 km. Omyl jsem se, napil, někteří se nechali polít z kanystru celí a razili jsme dále do kopce. Den předem jsem si trasu z Dobré Vody do Hojné Vody proběhl a částečně prošel s rodinou a tak jsem věděl do čeho jdu. Tehdy mi to nepřišlo zas tak hrozné, vzhledem k tomu, že jsem neměl v nohách 22 km. Tentokrát to bylo o hodně horší a z běžeckých závodů se pro mě staly chodecké. Ale jakmile se cesta zase zlomila z kopce, rozběhl jsem se. V Hojné Vodě následoval po rovince další kopeček, který jsem už opravdu nedal. Opět jsem šel po rozpáleném asfaltu a ždímal na sebe zbytky vody z houbičky.

Jak jsem chytil křečka křeč

Tady jsem ještě v pohodě po 13 km běhu na vstupu
do Terčina údolí. Ty horší chvilky teprve přijdou. 

Na konci vesnice trasa závodu odbočovala ze silnice na polní cestu a následovala další občerstvovací stanice. Vidina chladné vody ve mě zase vybičovala běžce a ten kousek ke stolku s kelímky jsem s funěním doběhl. Jako odměnu za to úsilí jsem se vybral napití co hrdlo ráčí a osvěžení houbičkou namočenou do křišťálové vody. Z pohádky jsem však rychle vystřízlivěl, proti plánu už jsem nabíral ztrátu a začínal jsem být celkem unavený. Ale stále to ještě nebylo tak hrozné. To nejhorší mě teprve čekalo. Lesem jsem opět střídal běh s chůzí a bylo znát, že na takovou zátěž mé nohy zatím nejsou trénované. A pak se to stalo. Při seběhu mě vzala křeč do zadních svalů pravého stehna. Hned jsem zastavil a snažil se sval natáhnout, bohužel moc to nepomáhalo. Několik běžců, kteří mě míjeli, se ptalo, zda nepotřebuji pomoc. což velmi oceňuji, ale v tu chvíli to ještě nebylo tak hrozné, tak jsem s díky jejich nabídky odmítal. Za chvíli křeč povolila a já mohl vyrazit dál. Místo běhu tak maximálně pomalou chůzí, jinak jsem okamžitě cítil opětovný náběh na křeč. Po nějaké době jsem se pokusil přejít do mírného klusu. Křeč tu však byla zpátky a k ní se přidala ještě druhá na vnitřní straně levého stehna. Stál jsem tam uprostřed lesa v podivně zkroucené poloze a zatímco mě míjeli další běžci pomalým tempem, ocital jsem se psychicky na dně. Křeče opět trochu ustoupily, tak jsem se většinou chůzí přemístil k další občerstvovačce, tak na 28. km. Tam jsem si dal ihned sůl a dva kelímky ionťáku. Předběhli mě další běžci. Chvíli jsem sice uvažoval, že bych se na to vykašlal, ale pak jsem si řekl: "Nikdy! Musíš bojovat." Hodně pomalým klusem a občasnou chůzí jsem pokračoval a když jsem míjel ceduli s nápisem 30 km, tak jsem si říkal: "Už jen dvanáct, to je jen takový lehký trénink." Ale bylo to peklo. Sluníčko již bez ostychu pálilo jako o závod a silnice mezi lesy byla rozpálená jako plotna dobře roztopených kamen. Značení trasy bylo celkem kvalitní, takže odbočku maratonské trasy jsem nepřehlédl. Rovně po silnici pokračovali jen ti blázni, kteří se upsali na 90 nebo 104 km. Pak se cesta vynořila z lesa a přes louky jsme zamířili k samotě "Velký Jindřichov". Po cestě se mi podařilo předběhnout dva další zoufalce, kteří toho měli zjevně také dost. Následoval návrat do lesa a s ním další seběhy a kopečky. Několikrát jsem musel zastavit při náběhu na křeč a opět jsem střídal chůzi s během. Horko bylo takové, že i rychlejší chůze nebo běh z kopce mi dělal problém. Přišlo předposlední občerstvení na 40 km. Pak již poslední 2 km z kopce zpět do Horní Stropnice a bude konec mého trápení.

Kdy už tam budem ?

Byly to nejdelší dva kilometry mého běhání. Já vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Pokud to někdo také zažil, může to potvrdit. Byl jsem tak vyčerpaný, že i běh z kopce jsem musel po 200-300 metrech přerušit a přejít do chůze. Pokusil jsem se předběhnout dva další zoufalce, jen aby mě po dalších 50 metrech vzala opět křeč, takže mi to hned zase vrátili. Bylo to prostě peklo. Pak přišla poslední občerstovačka na 41. km a opět nekonečná cesta. Stále mi není jasné, jak může být jeden kilometr tak dlouhý. Asi je to tím, že byste strašně chtěli běžet, ale ono to prostě nejde. Tak jsem radši šel, dokud nezbývalo posledních 300 metrů a ty jsem absolvoval pomalým klusem až do cíle, kde jsem se přivítal se zbytkem rodiny, který na mě v tom šíleném vedru již přes hodinu trpělivě čekal. I když jsem věděl, že bych si neměl hned sednout/lehnout, tak jsem se stejně nevydržel dlouho procházet. Rodina mě hned začala obskakovat a nabízet různé občerstvení, ale měl jsem žaludek jako na vodě a kdybych v něm něco měl, tak by to šlo hned ven. Po půlhodince jsem se trochu vzpamatoval, dal si nealko pivo a polévku, na obojí byl kupón na startovním čísle. Pak jsem se pokusil zvednout, abych s vyhladovělou rodinou zamířil k nějakému místnímu občerstvení, ale při vstávání mě vzaly křeče do obou nohou takže jsem tam jen tak stál a zatínal zuby. Děti říkaly: "Tak už jdeme?" a já na to: "Já bych strašně rád, ale nemůžu se hnout."
Pak se nohy zase umoudřily a na odchodu jsem využil situace a požádal Dana Orálka o společnou fotografii. Vím, že jsem si to svým výkonem 4:58:09 moc nezasloužil, ale zase jsem získal hodně cenných zkušeností.
Na závěr bych chtěl poděkovat své rodině za nekonečnou trpělivost a podporu, kterou mi věnují. Nemají to se mnou lehké. A pokud vás třeba napadlo, že už takovou hloupost jako je maraton v kopcovitém terénu v 32 stupňovém vedru vzhledem ke svému věku a nedostatečné fyzičce znovu neudělám, musím vás zklamat. Asi jsem blázen, ale těším se na příští rok, že to tentokrát téhle trati natřu mnohem lépe. Takže vzhůru na trénink, kopce volají.

Fotku s Danem na památku jsem si nemohl odpustit.

Zničené nohy a zasloužené občerstvení v cíli.