Barokomaraton 2016

Připravit, pozor, start!

Večer před závodem jsem se smál,
protože jsem ještě nevěděl, do čeho jdu.

Po loňském roce, kdy jsem se odhodlal běžet první maraton a pak ještě následovaly další dva, jsem se letos rozhodl přidat ještě nějaký navíc. Můj výběr nakonec padl na Barokomaraton v Plasech. Proč? Jednak se mi termín hodil do běžeckého plánu a dále jsem zahlédl na internetu mnoho kladných referencí na tento závod. Tím byl výběr zpečetěn. Rodině jsem na tento termín naplánoval návštěvu Techmánie v nedaleké Plzni a pak vyzvednutí mojí trosky po závodě. Pro balíček jsem si raději dojel už v pátek v podvečer, abych v sobotu, kdy přijedu sám vlakem, nebyl tak nervozní, jestli to všechno stihnu. V sobotu ráno jsem netrpělivě postával v Plzni na hlavním nádraží a po očku pozoroval různé více či méně známé tváře lidí oblečených do sportovního. Tipoval jsem si, kolik jich asi zamíří k lokálce do Plas. Docela dost. Myslím, že s minimálně půlkou vlaku jsem měl společný cíl. I když se mi běžná předstartovní nervozita mísila s nervozitou z neznámého prostředí a neznámého závodu, vše probíhalo hladce. Než jsem se nadál, byl tady start a masa asi 650 běžců se dala do pohybu. Nejprve jsem si říkal, že dát start maratonu a půlmaratonu na stejnou dobu není moc dobrý nápad. Kilometrové kolečko kolem areálu roztrhalo startovní pole do pěkného hada a další dva kilometry, než přišly první kopce, toto rozdělení dokončily. Takže to nakonec vůbec nevadilo.

První kopec

První kopec přesně splnil moje očekávání. Podle zveřejněného profilu měl být celkem prudký a dlouhý. Možná jsem ho čekal ještě prudší, ale to je jedno, stejně mě pěkně odrovnal. Tepová frekvence vylétla do oblak a i když se pak cesta narovnala a stoupání bylo jen lehké, stejně nechtěla moc klesnout. Cesta k silnici měla být trochu z kopce, asi i byla, ale to mi vůbec nepomohlo. A navíc hned na silnici začalo zase stoupání. Předbíhaly mě davy lidí. Utěšoval jsem se, že to jsou samí půlmaratonci, ale stejně mě to dost deptalo. Na druhou stranu odrovnat se v úvodních kilometrech maratonu také není moudré. Tak jsem běžel, jak to jen šlo, ale zároveň ne úplně naplno. Po dalším kopečku následoval seběh do obce Vrážné, kde byla první občerstvovačka a vyhrával k tomu obecní rozhlas. Partička místních před hospodou rožnila selátko, zkrátka pohoda. No tedy zas tak velká pohoda to nebyla, zvláště když cesta za vsí opět zamířila do kopce. A pak na křižovatku, kde se naše kroky rozdělily. Maratonci vlevo, půlmaratonci vpravo. Většina mířila doprava, ale pár dalších také zamířilo jako já vlevo. Po silnici, kde byla cesta trochu z kopce, to celkem šlo. Doběhl jsem Markétu Gruberovou, jednu z našich nejlepších ultraběžkyň, jejíž minulé výkony jsem použil jako etalon ke stanovení svého vysněného cílového času. Také seběh lesem dolu k potoku ušel, akorát vymletá kamenitá cesta nebyla úplně ideálním terénem. Nohy místo odpočinku dostaly opět dost zabrat. Za potokem na nás čekalo další stoupání, které nám nedopřálo většího oddechu. Pak se stoupání zase otočilo na klesání a přiběhli jsme do Křečova, kde byla další občerstvovačka.

Další kopce

Kousek za Křečovem se to zase otočilo a začalo se opět stoupat. Nic extra prudkého, ale pořád do kopce. Tempo sice jen 5:45 - 6:15, zato tepovka pořád okolo 160. Takže i když se člověku zdálo, že běží jako šnek, měl toho celkem dost. A tak pořád dál a dál. A dál. A dál. Když jsem zahlédl siluetu hospodářských budov, skladů, kravínů a kulatých zásobníků, tak jsem pookřál, protože jsem si pamatoval, že tam někde má být třetí občerstvovací stanice. Když jsme přiběhli na místo, kde se lesní cesta potkávala s polní, která vedla ke zmíněným siluetám, zarazilo mě, že máme pokračovat přesně opačným směrem. No co, asi změna trasy. Cítil jsem se podveden. Místo osvěžení následovaly další nezáživné kilometry do kopce lesem a mezi poli. A pak jsem zahlédl další takové siluety, tak typické pro zemědělské družstvo. Že bych se před tím spletl? Ano, tentokrát už tam ta občerstvovačka skutečně byla. A opravdu přišla vhod. Cesta ještě chvíli vedla do kopce, pak se to konečně zase otočilo a běželo se z kopce. Poté co jsme se vymotali z lesa, následoval seběh po silnici do Manětína k další občerstvovací stanici. "Tak to horší už mám za sebou," myslel jsem si naivně. Pravda sice byla, že ty počáteční kopce jsme měli konečně za sebou, ale před sebou ještě 22 kilometrů a síly už ubývaly.

Kosit to po louce, do kopce, z kopce a dál

Z Manětína to měla být, podle mapy profilu tratě, odpočinková část v délce asi necelých 6 km s pozvolným klesáním. Plánoval jsem, jak to budu kosit a celkově si odpočinu. Skutečnost však nebyla až tak růžová. Trochu z kopce to sice bylo, ale díky tomu, že se běželo po blátivých cestičkách a různě v terénu, tak to tak hladce prostě nešlo. Udržet tempo pod 5:20 min/km vyžadovalo přece jen nějaké to úsilí. Také už bylo znát, že máme dvacet kilometrů za sebou, takže se únava začala pozvolna projevovat. Na konci luk byla další občerstvovací stanice a před kopcem jsem se rozhodl dát si další gel. Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, kdo měl takovou strategii. Kopeček, který pak následoval, byl celkem nepříjemný a strmější, než bych čekal. Musel jsem dva kusy vyjít a vzpomněl jsem si na památnou větu, kterou vodič povzbuzoval Scotta Jureka při běhu WSER 100 miler. Když Scott přešel do kopce do chůze, říkal: "Tim (Twietmeyer) do tohohle kopečku nechodí, vybíhá ho.". Mně to ale nebylo moc platný. Nejsem ani Tim Twietmeyer, ani Scott Jurek, dokonce zdaleka ani jako Radek Brunner, který letošní závod vyhrál. Jakmile se ale stoupání trochu zmírnilo, přešel jsem do běhu, sice pomalého ale běhu. Nakonec se kopec přehoupl do klesání, občas celkem prudkého, takže jsem to zase napálil. Následoval další úsek po rovině a trochu z kopce, přes další louky, okraje lesů a nakonec okolo nějakého kempu. Trochu mi to už splývalo a začal jsem cítit únavu. Pak ovšem přišla občerstvovací stanice u "Podhrázského mlýna", která byla obsazena výhradně příslušnicemi něžnější poloviny lidstva. Jejich skandování jména závodníka a dalších povzbuzujících vět muselo nakopnout každého, kdo se tam zastavil. Toto povzbuzení  ale vydrželo jen pár stovek metrů, než přišlo další stoupání.

A zase do kopce a nohy už bolí

Na 31,5. km se to zase otočilo a začala finální zkouška výdrže. Zpočátku bylo stoupání trochu prudší, pak už cesta, vedoucí převážně lesem, stoupala jen lehce, ale zato vytrvale. Mně a myslím, že i většině dalších, právě ta vytrvalost už docela docházela. Přinutit se běžet bylo stále těžší. Musel jsem si dokola opakovat, že to jsou běžecké závody a ne chodecké. Z jednotvárnosti mě vytrhla akorát sedmá občerstvovací stanice za 35. kilometrem. Oživení však nepřišlo a tak jsem po pár stech metrech přešel potupně do chůze a tak zdolal prudší část kopce. Neustále jsem se ohlížel. Takoví soupeři v zádech, to je ta nejlepší motivace. Bohužel, nikde nikdo na dohled. Jakmile jsem viděl, že se kopec láme, opět jsem se rozběhl a za chvíli jsem byl na předposlední občerstvovačce v Žebronicích. Rychlé občerstvení a běžím dál. Místní organizátorky, které hlídají na trati, aby někdo, již značně zmožený únavou, náhodou neodbočil špatným směrem, mě informovaly, že už je to jen z kopce. Dobře. Po tři sta metrech klesání končilo a začínal další kopec. Sakra. Kecaly. Byl sice jen kratičký, ale byl tam. Za vesnicí se odbočovalo do polí, tam stál další navigátor a také opakoval tu kouzelnou větu, že už je to jen z kopce. Už jsem mu nevěřil. Bohužel měl pravdu. Bylo to z kopce. Jenže zapomněl dodat, že lesní cestičkou, úzkou, samý kořen a kamen. Rozbité nohy už běžely jen ze setrvačnosti a ani nevím, jak jsem to dokázal, abych nepřistál na zemi.

Tak už "jen" finiš do cíle

Seběh se trochu zmírnil, ale nohám to už bylo jedno. Dostal jsem křeč do pravého lýtka. Musel jsem zastavit a trochu si nohu promasírovat. Opatrně jsem se rozbíhal a zatím to šlo. Blížila se poslední občerstvovací stanice v místě nazvaném příhodně "Peklo". Název seděl naprosto přesně, alespoň na můj případ. Dostal jsem opět křeč do lýtka, až jsem klopýtnul a zaklel. Bylo to peklo. Opět jsem se opatrně dával do pohybu, zatímco mě předbíhal jeden ze závodníků. To mě nakoplo. "Nenechám se pár kilometrů od cíle takhle odrovnat." Běžel jsem opatrně, ale snažil jsem se zrychlit. Zatím to šlo. Blížil jsem se zpět k areálu, odkud se startovalo a věděl jsem, že mě čeká už jen poslední kilometrové kolečko. Upaloval jsem, co to šlo, protože jsem cítil soupeře za zády. Postupně, jak se cíl blížil, jsem zrychloval. "Přece se nenechám předběhnout těsně před koncem." Lýtko zatím drželo, vybavoval jsem si chuť soli z poslední občerstvovačky, abych její intenzitou zaplašil případné křeče. Fungovalo to. Proběhl jsem cílem. Uhájil jsem svoje pořadí, ale opravdu těsně. Celkově třetí žena Markéta Gruberová mi byla v patách a doběhla jen o dvě vteřiny za mnou. Uf, to bylo opravdu těsné.

Bylo to hezké, tak příště zas?

Po doběhu jsem toho měl celkem dost a musel jsem se chvíli vzpamatovávat. Přihlásila se žaludeční nevolnost, ale zdaleka to nebylo tak hrozné jako po Silvě Nortice, kde mi bylo špatně snad půl hodiny. Na chvíli jsem si sedl a dostal křeč do levé nohy, pěkně po vnitřní straně, od stehna až k lýtku. "No, nic se s tím nedá dělat, musím to nějak protrpět. Vyřídím pár telefonátů rodině a známým a ono to časem přejde," pomyslel jsem si. Jak jsem tam tak zničeně seděl, přišla ke mně organizátorka s cedulkou "lékař" na tričku. Ptala se, jestli něco nepotřebuji, že viděla, že mám křeč. S díky jsem vše odmítl. Odešla, ale myslím, že mě z povzdálí raději ještě chvíli pozorovala. Ocenil jsem takovou pozornost pořadatelů. Po tak vyčerpávajícím zážitku může mít opravdu někdo problém. (Pokud nejste Radek Brunner, který si dá závod jako trénink, vyhraje ho a druhý den si dá dalších tréninkových 30km v tempu 5:00 min/km.) Za chvíli jsem se zkusil zvednout a šlo to, křeče jsem už nedostal. Došel jsem si pomalu nafasovat pití (pivo) a jídlo (těstoviny) a trochu se občerstvil. Pak už zbývalo si jen vyzvednout batoh z úschovny a převléci se z prosoleného běžeckého oblečení do něčeho civilnějšího. Ještě jsem si pak užíval místní skvělé atmosféry a čekal na losování tomboly. Jako obvykle jsem nic nevyhrál, ale s tím jsem počítal. Než si mě přijela vyzvednout rodina, která mezitím strávila pěkné chvilky v Plzni v Techmánii, jsem měl tak akorát čas na procházku areálem místního kláštera a úvahy, zda se sem vrátím. Areál kláštera je obrovský a působí úchvatně. Stejně tak organizace, nálada a zkrátka celý závod. Nemám, co bych vytknul. Tak za rok (pokud rodina a zdraví dá) zas.

Silva Nortica Run 2016 - podruhé a lépe

Příprava nebo ne?

Po loňském ročníku, který (pro mě) dopadl celkem neslavně (viz Silva Nortica run 2015) jsem se letos rozhodl neponechat nic náhodě a začít trénovat již od února. Jak to na konci března dopadlo, si můžete přečíst tady (Krysáka bolí zadek (jako čert)). Zpět do tréninku jsem se dostal 3.5. ne ještě zcela zdravý, ale blížící se Vltava Run 2016 o víkendu 14. - 15.5. si vynutil, i přes stálou bolest v zádech, návrat k běhání. Naštěstí zranění již zřejmě bylo celkem zahojené a bolest pocházela spíše od namožených okolních svalů. Samozřejmě, že jsem začínal běhat od krátkých 3 - 5 kilometrových kousků volným tempem přes 6 minut na kilometr a postupně délku prodlužoval na 5 - 10 km. První cíl byl uběhnout 3x cca 10 km v rámci Vltava Run. To se povedlo a dokonce jsem se nechal strhnout k časům okolo 4:50 na km. Zranění již naštěstí bylo opravdu zahojené, takže celý závod dopadl dobře. Po jeho skončení mi zbývaly tři týdny na přípravu na Silva Nortica Craft Maraton. Docela málo, ale rozhodl jsem se, že to musí stačit. Radek Brunner začal běhat 14 dní po operaci kolene a za necelé dva měsíce už vyhrál v Plzni závod na 100 km. Radek je ovšem úplně jiná třída, takže to sice nelze srovnávat, ale je vidět, že když člověk chce, tak to prostě jde. A někdy více než dobře. Já taky chtěl, takže jsem zaplašil myšlenku zkusit změnit registraci na maraton na registraci na půl-maraton a běhal, jak to šlo. První týden jsem se soustředil na prodloužení běhů pomalu přes deset kilometrů a celkem naběhal 60 km za 6 běhů. Další týden jsem si mezi kratšími běhy do deseti kilometrů vyzkoušel nejprve 15 a později 21 km. Celkem opět šest běhů a 70 km. Vím, že to nebylo úplně předpisové navyšování vzdáleností, ale co mi zbývalo. Doufal jsem, že se tělo rozpomene na ještě delší týdenní kilometráže naběhané v únoru a březnu a že se opět nezařadím mezi belhající se marody. Poslední týden jsem opět zařadil kratší běhy okolo 6 km a v úterý poslední delší běh 19 km. Ve čtvrtek jsme se s rodinou odjeli ubytovat do Novohradských hor a v pátek jsem si dal regeneraci v bazénu v Třeboni a večer už jen poslední tříkilometrový výklus. 

 

Pomalu, ale jistě

Ačkoliv jsem si původně dělal velké plány, jak si letos spravím reputaci, tak nakonec jsem měl v plánu hlavně dokončit a pokud možno v trochu lepším čase než loni. Po zkušenostech jsem se rozhodl začít opravdu volně a prvních 19 km běžet opravdu pohodlně, aby zbyla síla a energie na těch dalších 23, které mají mnohem náročnější výškový profil. Zařadil jsem se tedy do druhé poloviny startovního pole a od začátku se hodně krotil. Nervozita však stejně udělala své a i když jsem běžel mezi 5:40 a 6:00, tak jsem stejně měl tep 150. To mi na klidu nepřidalo, ale pokusil jsem se to ignorovat. Běželo se mi pěkně a nebyl důvod se znepokojovat. V plánu bylo běžet prvních 19 km v tempu okolo 5:45 a to se mi celkem dařilo. Některé úseky, které byly více do kopce, jsem měl sice přes 6:00 min na kilometr, ale další zase do 5:20. Do Horní Stropnice, kde byl start, jsem se vrátil po hodině a 50 minutách a vyrazil na druhé náročnější kolečko. To začíná nejprve celkem příjemným klesáním a drobným stoupáním, ale po dvou kilometrech se rovinatý terén začne zvedat směrem k Dobré Vodě. Tady se teprve pozná, jak je na tom kdo fyzicky.

Start v 9:00 v Horní Stropnici

Závodit se začíná v Dobré vodě

Počáteční výběh po louce jsem letos dal celý a prudký lesní úsek jsem cíleně vyšel a dal si první energetický gel. Před dalším stoupáním se bude hodit. Hned po dosažení silnice se dalo zase běžet a těch posledních pár metrů k nádhernému kostelu v Dobré Vodě nebyl problém, obzvláště když před kostelem byla další občerstvovačka. Zapil jsem pořádně ten spořádaný gel a vyrazil po schodech k dalšímu stoupání. Rodina, která se tam podle plánu dostavila, mě kousek vyprovodila a pak už to bylo zas jen na mně. Popoběhl jsem kousek k prudšímu kopci, kde se úzkou pěšinou stejně dalo jít jen husím pochodem. Všichni přede mnou šli, tak jsem se také šetřil a když se stoupání trochu zmírnilo, vyrazil jsem ulovit první skalpy. Protože jsem se v první části celkem šetřil, měl jsem zatím sil dost a nastal čas to trochu rozbalit. Jeden prudší kousek jsem opět raději šel, ale před tím, než se cesta přehoupla opět dolu, jsem se posunul opět více kupředu. Následoval seběh do Hojné Vody, kde jsem naposledy před cílem viděl svoji fandící rodinu. Po proběhnutí vesnicí následovala další občerstvovačka a pak se cesta stáčela doprava směrem do lesa. Loni v tom velikém vedru jsem ty kopce většinou šel, protože jsem prostě nemohl. Letos nebyl problém je běžet. I když pomalejším tempem 5:45 - 6:30, ale přece jen běžet. V lese jsem se v těchto výbězích postupně posunul zase o pár míst vpřed. Minul jsem úsek, kde jsem loni dostal ty hrozné křeče do hamstringů, ale letos to bylo zatím bez problémů. Tak jsem pádil dál. Následovalo několik seběhů, které jsem ze strachu, abych si záda a zadek po zranění úplně nezničil, neběžel naplno, ale ti co jsem před tím předběhl zůstali za mnou. Dorazil jsem na další občerstvovací stanici, kde jsem loni hltal sůl a vyrazil na část vedoucí po silnici, kde se dalo opět běžet celkem rychle. Tedy pokud na to člověk měl. Zatím jsem se cítil dobře, takže jsem se moc nešetřil a tyto kilometry 29 - 31 dal za 5:09, 5:45 a 5:15 min na km.

Kostel v Dobré Vodě. Dominanta tohoto kraje.

Občerstvovací stanice u kostela v Dobré Vodě

Velký Jindřichov aneb kdo přepálil začátek už nemůže

Pak již cesta zabočila do kopce a přehoupla se k samotě nazvané Velký Jindřichov. Tady s 32 kilometry v nohách začalo být znát, kdo to na začátku přepálil a kdo už nemůže a kdo má natrénováno na více. Já jsem byl opět celkem v pohodě, takže jsem si seběh po kamenité cestě celkem užíval a těšil se na další občerstvovačku, která následovala po zatáčce v lese, před posledním velkým stoupáním na cestě. Dal jsem další gel a opět ho dost zapil a vyrazil na cestu. Běžec přede mnou na tom byl ještě o trochu lépe, tak mě do kopce vytáhl a pak mi postupně zmizel v dáli. Zatím se mi běželo pořád dobře, ale únava již začínala být znát. Poslední kopeček před občerstvovací stanicí na 39. kilometru jsem sice vyšel, ostatně jako i další běžci okolo mne, ale hned pak měl začít finální seběh po silnici do Horní Stropnice a tam jsem měl v plánu to opět rozbalit.

Silniční úsek v Hojné Vodě

Už jen 3 5 kilometrů do cíle

Do cíle měly zbývat poslední 3 kilometry a cesta vedla z kopce. Co snazšího si přát? Snad jen aby unavené nohy ještě chvíli vydržely. Bohužel to nebylo tak jednoduché. Loni jsem již byl tak vyčerpaný, že i běh z kopce byl většinou nad moje síly. A neustálé náběhy na křeče to korunovaly.
Letos to bylo lepší, ale těm křečím jsem se nakonec opět nevyhnul. Začaly se ozývat v lýtkách, zatím jen v náznacích, ale stačil jeden odlišný krok a raději jsem musel přejít do chůze. "Ne! To ne!" říkal jsem si: "Teď jsem to měl rozbalit a zdolat ještě nakonec několik vysílených soupeřů." Ale místo toho několik dalších běžců předběhlo mě. Snažil jsem se tomu nepoddávat a rozběhl se také. Po chvíli se křeče ozvaly zase a já musel potupně přejít do chůze. Minuli jsme značku 40 km. Už jen kousek, jen 2 km. To mě povzbudilo k dalšímu opatrnému běhu. Kilometry ubíhaly, jeden, dva a cíl v nedohlednu. "Sakra, to je divný maraton." říkal jsem si po 42 km, kdy jsem doběhl k poslední občerstvovačce a ceduli 1000m. Nakonec to byly skoro další dva. Dva, když jsem se po další chodecké vložce opět rozběhl, abych konečně dorazil do cíle na stadionu v Horní Stropnici.  

Cíl na stadionu v Horní Stropnici

Konec dobrý, všechno dobré

Nakonec z toho byl čas 4:23:34 a pěkné 35. místo. Ano, mohlo to být lepší, ale také to mohlo být horší. A vzhledem k mému zranění a krátkému tréninku to vlastně bylo lepší, než v co jsem vůbec mohl doufat. Po doběhu se mi sice udělalo špatně od žaludku, takže jsem rodinu a kamarády, co běželi půl-maraton, moc nevnímal, ale po půl hodince se to uklidnilo a tak jsem si dal tu polévku a pivo, na které jsem měl kupón u startovního čísla. Posílen jsem společně s dalšími očekával doběh vítěze závodu na 103 km, kterým se po třetí za sebou stal Radek Brunner. Nevím, jak je to možné, ale přišlo mi, že vypadal mnohem méně zničený než já po 44 km. Je to zkrátka borec a úplně jiná bežecká třída. Nechal jsem ho chvíli oddychnout a pak se vypravil mu pogratulovat a požádat ho o společnou fotografii. Loni jsem takhle ulovil jinou hvězdu českých ultramaratonů - Dana Orálka. Chvíli jsme pokecali o běhání a pak už jsme se vydali každý svou cestou. Já do sprchy a pak s rodinou na výlet do Nových Hradů. Kupodivu, nohy se vzpamatovaly, ani moc nebolely a křeče už jsem nedostal.

Zničeně odpočívám po doběhu

Tak zas příště?

S Radkem Brunnerem

Trvalé značení trasy

Krysáka bolí zadek (jako čert)

Jak se to stane?

Stane se to, ani nevíte jak. Co? No, běžecké zranění. Alespoň tak se to stalo mně 28.3.2016. Prostě jsem běžel, cítil se parádně a najednou jsem zjistil, že se trochu belhám na jednu stranu, protože mě bolí v zádech tam, kde přecházejí v zadek. Ze začátku to nebylo nijak hrozné, tak jsem se rozhodl, že těch pár kilometrů co mi zbývá, nějak doběhnu. Pravděpodobně se to časem začalo zhoršovat, ale to jsem moc nevnímal. Jak je člověk rozběhnutý a v pohybu, tak to pořád nějak jde, dokud se nezastaví. A když jsem se nakonec zastavil, tak pak už jsem měl problém pomalu i chodit. A jak si člověk odpočinul a záda ještě více zatuhly, tak to pak bylo ještě horší.
"No, tak jsem si asi natáhl nějaký sval," říkal jsem si pro sebe, "pár dní to bude bolet a pak se to srovná." Ale nakonec to trvalo mnohem déle.
Ten týden už jsem neběhal a i chůze z práce na oběd a zpět bolela. Pajdal jsem se jako starý invalida. Po týdnu to moc lepší nebylo. Prohledal jsem internet a snažil se najít nějaké rady. Skoro všechny příspěvky nakonec ústily ke stejnému závěru: "Bez návštěvy lékaře a rentgenu/sono vyšetření nelze stanovit, jak vážné je zranění a jakou léčbu bude potřebovat."
Nevím jak vy, ale já chození k lékaři nemiluji. Skoro bych řekl, že to úplně nenávidím. Vždy to bývá až poslední možnost, kdy už nic jiného nezbývá. "No, tak já to tedy zkusím," řekl jsem si nakonec. Přece jen jsem měl strach, aby to nebylo něco vážnějšího.

Dr. Voštěp

Nejprve jsem zamířil ke svému praktickému lékaři, kde jsem nečekal nějaké rozřešení, ale potřeboval jsem doporučení na odborné vyšetření. Dopadlo to přesně, jak jsem předpokládal, prohlédl mě, nic nezjistil a doporučil mě na rehabilitaci. Tak jsem se přesunul do další čekárny. Po hodince a půl jsem byl na řadě. Pan doktor si nechal vylíčit, co mě trápí a pak už mě nepustil ani ke slovu. Nejdříve mě vyšetřoval ve stoje. Při předklonu to ani nebolelo, zato při záklonu ano. Pak si mě položil a různě mi kroutil pravou nohou a mačkal na různá  místa. Tehdy jsem si začal připadat jako simulant. Nic z toho mě nebolelo. Když skončil, došel k počítači, chvíli něco datloval a řekl: "To bude něco svalového, napíšu vám rehabilitaci." Nesměle jsem se zeptal, co přesně mě tedy trápí. "To bude rotátor kyčle," vynesl doktor svůj soud. "Nesportujte a na rehabilitaci vám ukážou cvičení, co budete dělat." Podal mi výpis z počítače a vyprovodil mě ven. Nezmohl jsem se na odpor a zaťukal na vedlejší dveře, kde sídlily rehabilitační sestry. Ty mě objednaly na rehabilitaci za 10 dní, dřív prý volno nemají. Byl jsem z toho znechucen, za 10 dní už jsem chtěl zase běhat. 

Cvičeníčko, mučeníčko

Tak jsem si pak doma sám naordinoval cvičení. Ráno jsem se hodinku poctivě rozcvičoval. Něco bolelo, něco ne. Určitě není moudré jít moc přes bolest. Jak říkával náš mistr v době, kdy jsem ještě chodil na jógu: "Cvičte do takové polohy, kdy máte jistotu, že pokud to trochu bolí, tak to přestane, jakmile přestanete cvičit." Dny utíkaly, ale situace se moc nelepšila. Při chůzi to sice už skoro nebolelo, ale při pokusu se rozběhnout to bylo hned zase cítit. Na rehabilitaci jsem dostal pětiminutovou masáž ultrazvukem, pak asi 10 minut ručně a pak cvičení. Sestřičky se vyjádřily v tom smyslu, že na rotátor kyčle to nevypadá podle toho, že jsem při některých cvičeních necítil žádnou bolest. Tak jsem prostě cvičil, co mi řekly. Něco už jsem znal, něco bylo nové. Celkový pokrok po 14 dnech opět nic moc. Zkoušel jsem trochu běhat, ale pořád to bolelo a nějak jsem si netroufal s tím pokračovat, abych si to zbytečně nekomplikoval. Registrace a zaplacené startovné na "Půlmaraton plzeňského kraje" se změnilo na rezignaci a tím jsem si odbyl svoje první DNS. Co se dalo dělat, na 21 km ani ve volném tempu jsem se necítil a stejně to nemělo cenu tam ještě s celou rodinou cestovat a zbytečně tak utrácet další peníze za nic. Když se předepsané rehabilitace chýlily ke konci, objednal jsem se opět k panu doktorovi. "Tentokrát se nenechám odbýt," říkal jsem si, "tentokrát budu chtít rentgen/ultrazvuk, aby se zjistilo, co přesně mi tedy je."

Dr. Voštěp podruhé a naposled

Ač jsem měl jasné předsevzetí ohledně rentgenu/ultravuku, dopadlo to stejně úplně jinak. Postěžoval jsem si, že se záda sice trochu zlepšila, ale v pořádku stále nejsou. Na to jsem dostal odpověď, že to chce trpělivost, že taková zranění se léčí i dva nebo tři měsíce. Popsal jsem, kde mě to při běhání stále bolí. Pan doktor udělal výslech, jak daleko jsem běžel, jak dlouho to pak bolelo, atd. Pak mě znovu vyšetřil. Pokoušel jsem se mu navrhnout ten rentgen/ultravuk, ale nechtěl mě opět pustit ke slovu. Nakonec mi řekl, abych to prostě nepřeháněl a pokud to bude bolet, tak abych neběhal. A že mi přidá rehabilitaci a na shledanou, mám ještě plnou čekárnu dalších. Tak jsem ještě rehabilitoval a pak jsem si v jednu chvíli řekl, že už to je 6 týdnů, a že se to už určitě zahojilo a rozhodl se prostě běhat. Buď už to bude v pohodě, anebo se to podělá, ale ať už to má nějaký vývoj.

Běhat nebo neběhat?

Bylo to těžké rozhodování. Chůze už byla v pohodě, i když taky to občas ještě bolelo. Běh zatím bolel vždy, na začátku jen trochu a postupně se to zhoršovalo. Nejnáročnější bylo "brzdění z kopce", to se zřejmě zapojovaly svaly, které se zraněním souvisely a to zatím bolelo vždy. Začínal jsem jen omezenou kilometráží (3-4 pak 5 km) a sledoval co se bude dít. Nejprve rychlejší chůzí a pak lehký klus. Naštěstí se to nehoršilo, ale spíše lehce zlepšovalo. Tak jsem optimisticky pokračoval a postupně kilometry přidával. Vybíral jsem si spíše rovinaté trasy, protože kopcovitý terén by byl zatím příliš náročný. Až po několika dalších bězích jsem opatrně vyrazil na lesní stezky. Nejhorší byly seběhy, takže jsem je absolvoval pomalu a opatrně. Krátké kroky, jen takové cupitání. Věřil jsem, že to tělo vydrží. Vydrželo.

Run, run, Vltava Run

Mezitím se již neúprosně blížil další závod Vltava Run 2016, na který mě přemluvil kolega Jirka. Pokoušel jsem se shánět náhradníka, ale nikdo z mého okolí neměl takto na poslední chvíli zájem se zapojit. Než jsem vyrazil na závod, tak jsem zkusil 10 km a nějak to šlo, tak jsem doufal, že to tělo zvládne. Rozhodně jsem plánoval to vzít volně a nezničit se. Ale ono to v tom týmovém duchu tak úplně nejde. Všichni do toho dávali hodně, takže pak je těžké do toho jít volně. Naštěstí jsem měl možnost vyměnit si s kolegy svoje původní úseky za kratší a mírnější. A to také nebylo k zahození. Tělo bylo po delší přestávce zpohodlnělé a tepy hned vyběhly do závratných výšin. Ale nakonec se mi dařilo udržet průměrnou rychlost někde kolem 4:45 - 4:55 min/km, takže to nebyl úplný propadák. Celkově se nám docela dařilo, takže nakonec z toho bylo pěkné 34. místo a čas 29h 41m 58s.

Dozvuky zranění sice trvaly a zvlášť seběhy z kopců ještě bolely, ale snažil jsem se alespoň trochu běžet opatrně.

Proč?

Proč se mi to stalo? Proč zrovna mně? A jak bych se tomu měl příště vyhnout? Tyhle otázky mě po nějakém čase, kdy jsem nemohl běhat, začaly trápit, ale uspokojivou odpověď se mi nepodařilo nalézt. Jako první věc jsem se snažil si vzpomenout, kde jsem bolest v zádech ucítil poprvé. Nevím, prostě si nevzpomínám. Tedy vím, kde mě to už určitě bolelo, protože jsem se tam rozhodoval, zda to doběhnu a nebo ne, ale určitě to začalo již dříve. Zpětně jsem přemýšlel o tom, jestli jsem v tom okamžiku neměl raději zastavit a nedoběhnout. Vzhledem k tomu, že se jednalo jen o tréninkový běh a ne žádný závod, nebylo nutné se do běhu nutit. Ale naopak, pokud si vzpomínám, bolest ze začátku nebyla nijak hrozná, takže zase nebyl úplně jasný důvod zastavit. Ruku na srdce, kdyby člověk měl zastavit při každém píchnutí nebo zabolení, tak to by se někdy neběhalo vůbec. Takže co s tím? Je to bohužel tak, jak píšou v knihách a jak mi řekla i ta rehabilitační sestřička: "Já vám nemůžu říci, zda můžete běhat nebo ne, to musíte vycítit sám." Bohužel je to tak. Někdy pomůže zkušenost, někdy náhoda. Jak v tom kladném, tak i v tom záporném smyslu. Časem člověk získá zkušenost s tím, jaký druh bolesti zmizí sám od sebe a jaký ne. Jaký signalizuje jen únavu svalů a co už hrozí vážnějším zraněním. Ale stoprocentně to rozlišit nelze a neumí to ani profíci. I v jejich případě celkem dost často nevyhodnotí signály správně a výsledkem je pak dlouho trvající výpadek nebo zranění.

Moudřejší ustoupí a běžec běží dál

Možná, že moje zranění způsobil jeden špatný došlap, jak říkal pan doktor. Jisté je, že pokud by bylo tělo v pořádku, tak ho nemůže jeden špatný došlap úplně odrovnat. Zřejmě toho bylo více a ten jeden došlap byla ta poslední kapka. Ono nikdy nic není úplně bez příčiny a bez varování. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak nejhorší je takové to amatérské nadšení. Ono vás sice krásně pohání, abyste běhali dále a rychleji. Vyžene vás i v té plískanici, kdy by člověk psa nevyhnal. Ale občas vás taky vyžene častěji a dále, než byste vzhledem k tělesným možnostem měli. Je to tak, hlava nám pomáhá i škodí zároveň. Takže není určitě na škodu připomenout si, že rychlé navyšování objemů prostě není dobré. Píšou to v těch knihách stále dokola, ale člověk tomu prostě nechce rozumět. Takže trpělivost, trpělivost, trpělivost a ještě jednou trpělivost. Já sám si to musím opakovat pořád, ale občas tomu také neuniknu. Pokud to dopadne dobře, tak je vše v pořádku. Ale někdy se to také nemusí vyplatit a pak se holt nedá nic dělat. Ale každé zranění se nakonec zahojí a pokud vás ani tato pauza neodradí, tak je to jenom dobře. Takže běhejte, ale s mírou! 

Mercury maraton 2016 - jak jsem málem neběžel, běžel, neběžel a nakonec běžel

Cestou necestou ...

Letos (2016) jsem se opět přihlásil na Mercury maraton do Českých Budějovic, který jsem v loňském roce absolvoval jako svůj vůbec první maraton. Celkově to měl být můj už čtvrtý maraton, tak jsem si začínal připadat jako ostřílený mazák. A to se mi málem vymstilo, jak už nadpis napovídá. Inu občas je třeba udělat nějaké chyby, aby se z nich člověk poučil. Naštěstí to pro mne nakonec dobře dopadlo, ale bylo to napínavé jako dobrá detektivka, zkrátka posuďte sami.
Na závody se mnou vyrážela, jako obvykle, celá rodina (manželka Jitka + tři děti, Lucka 11, Lukášek 7, Michalka 4) a cestou jsme ještě měli vyzvednout běžeckého kamaráda Jirku. Ráno jsme sice vstali podle plánu, ale tři děti jsou zkrátka tři děti, takže jsme vyráželi s půlhodinovým zpožděním. Snažil jsem se moc nešílet, ale všechno probíhalo v chaosu a chvatu. Naházel jsem připravené věci rychle do tašky a vyráželi jsme. Jako naschvál venku se ženili všichni čerti. Hustě sněžilo a silnice vypadaly, jako kdyby všichni silničáři vyrazili na zimní dovolenou. Jeli jsme, jak jen to šlo, ale ono to někdy šlo celkem pomalu. Tik tak, tik tak. Čas ubíhal a do Českých Budějovic ještě pár kilometrů zbývalo. K vyzvednutí startovního čísla a balíčku bylo nutno dorazit do 9:45 a začínalo to vypadat, že to nestihneme. Na okraj Budějovic jsme dorazili v 9:30 a jen zázrakem jsme přejezd do Mercury centra stihli asi za 10 minut. Takže to zase začalo vypadat nadějně.

Boty (ne šaty) dělají běžce

K registraci jsme to tedy úspěšně stihli na poslední chvíli, a pak už rychle do šaten a připravit se na závod. Svléknout. Zalepit bradavky. Obléknout. Ponožky. A teď už jen boty. BOTY!!! Ježíši, já nemám boty! V tom ranním chvatu jsem je úplně zapomněl přibalit do tašky, i když jsem je na seznamu měl napsané. Ale on už nebyl čas ani na čtení toho seznamu. Co teď? Oznámil jsem tu jobovku kamarádovi Jirkovi. "Půjčil bych ti, ale mám jen jedny." řekl on. Mozek mi šrotoval, čas utíkal, zvažoval jsem běh naboso. Představte si betonovou podlahu parkoviště v druhém podzemním patře. Představte si 42 kilometrů naboso. Představte si ... no já si to prostě nedokázal představit. Takže co. Myslím, že větší příval beznaděje a zoufalství jsem za poslední dobu nezažil. Tak přece jen nepoběžím. A to jsem se tolik těšil. Musel jsem se o ten nával emocí podělit, tak jsem na mobilu vytočil manželku a podělil se. Už ani nevím, koho to prvního napadlo, jestli Jirku, mě nebo manželku, ale najednou tady byla spásná myšlenka: "Jedině rychle nějaké boty koupit." Mercury centrum má minimálně tři prodejny se sportovním oblečením a vybavením. Nejblíže byla prodejna Hervis v přízemí. Křikli jsme na děti, ať zůstanou kde jsou a s nejmenší Michalkou, která se od maminky jen těžce odděluje, jsme to zvládli v rekordním čase. Rychle jsem se rozhlížel po něčem vhodném. Probíhal výprodej, různé zboží vyrovnáno na ostrůvcích z palet po celé prodejně. Zamířil jsem tam, kde jsem viděl běžecké boty. Už z dálky můj zrak upoutala světle modrá barva jednoho páru, který se lišil od dalších na paletě. Nike free 5.0 za 1500,- Kč. A náhodou přesně v mojí velikosti. Normálně bych si je asi nevybral, ale když vám za 5 minut startuje závod, děláte rychlá rozhodnutí. U pokladny jsem si po zaplacení nechal odstřihnout všechny visačky a před obchodem si je rychle nazul. Pod tkaničky provléknout čip a zalepit. Zdálo se, že jsem opět ve hře, tak ještě rychle na záchod do prvního patra, snad stihnu start. Po cestě jsem ještě potkával ostatní běžce, kteří se již rychle vraceli, protože deset hodin již bylo. Ulevil jsem si a běžel dolu do garáží, bral jsem to jako rozklusání před startem, na které nebyl čas. Opět jsem měl štěstí a stihl jsem se zařadit do startovního pole ještě před výstřelem.

Takhle vysmátí jsme před startem.
Na konci už vypadáme mnohem hůř.

Uvažoval jsem, kolik pravidel, ze všech těch knížek o běhání, jsem porušil. Nepřipravil jsem si všechny věci už večer do tašky, ale nechal to na ráno - první chyba. Podcenil jsem čas nutný na dopravu do místa konání závodů - druhá chyba. No a vyběhnout na 42 kilometrů v úplně nových nevyzkoušených botách, to už ani není chyba, ale někdo by spíše řekl bláznovství. Ale když já jsem tak moc chtěl běžet, že už mi ani nic jiného nezbývalo. Vzpomněl jsem si na scénu z knihy Dana Orálka (který letošní maraton s přehledem vyhrál), jak si kdysi na závodě v Německu půjčoval o číslo menší tretry od doběhnuvší závodnice a jak měl potom nohy zrasované do krve. Doufal jsem, že na tom budu trochu lépe (ostatně měl jsem přesně svoji běžeckou velikost), ale zároveň jsem se psychicky chystal na puchýře, které jsem v druhé polovině závodu očekával.

Odstartováno

Z přemýšlení mě vytrhl start a tak jsem vyrazil. Říkal jsem si, že to nesmím v těch nových botách přepálit a držel jsem se vodiče na čas 3:30. Nad tímto tempem jsem tak v duchu uvažoval týdny před závodem, ale vzhledem k malým objemům naběhaným v listopadu, kdy mě zlobilo pravé koleno a v prosinci, kdy mě týden zlobila silná rýma, jsem si moc nevěřil. Ale byl jsem odhodlaný se vodiče držet, dokud to půjde. Ze začátku, kdy je ještě sil dost, to šlo bez problémů. Rozbíhal jsem se raději pomalu a pak trochu přidával. Závodu se účastnilo, jako již tradičně, několik skupin běžců. První početná skupina našich ultramaratonců v čele s Danem Orálkem a dále celou řadou známých jmen (Ondřej Velička, Pavel Sedlák, Tomáš Ulma, Tereza Gecová, Markéta Gruberová, Vilma Podmelová, Martina Němečková a další). Druhá ještě početnější skupina běžců jihočeského bežeckého poháru. No a pak spousta dalších nadšenců a výborných sportovců, kteří využívají této možnosti, dát si maraton v lednu a přitom v ideální teplotě 13 stupňů a s ideálním nulovým převýšením. To přímo volá po překonání osobních rekordů. Někomu to naopak může připadat divné, kroužit 63 klikatých koleček po betonu hluboko pod zemí. Ale to asi nemají tu správnou, soutěživou duši sportovce. Naopak při tomto kroužení probíhá celá řada drobných i velkých soubojů mezi jednotlivými běžci a člověk může na dvou projekčních plátnech, vždy po dokončení každého okruhu, sledovat, jak si aktuálně vede a podle toho upravit svoji strategii v závodě.

Další z 63 okruhů po růžovoučkém betonu.

Nepřestávat kroužit

Bylo to přesně tak, jak je to v nadpisu. Hlavním úkolem po prvních dvaceti kilometrech bylo nepřestat kroužit v rozběhnutém tempu. Tedy ono to samozřejmě nejde úplně dodržet, člověk není stroj a krize čeká na každého (nebo skoro každého). Otázka je, jak zareaguje tělo a mysl. V tomto závodě jsem se rozhodl použít metodu, kterou několikrát popisuje Scott Jurek ve své knize "Jez a běhej". Ne že bych se mohl srovnávat se Scottem, to ani náhodou, to je úplně jiná liga. Ale proč neodkoukat nějaké šikovné techniky práce s tělem nebo myslí? Vždy, když jsem se cítil nějak špatně nebo hodně nepohodlně, jsem si položil několik otázek a dal si na ně odpovědi:

• Cítím projevy nějakého zranění? Ne.
• Jsem silně vyčerpaný/dehydratovaný? Ne.
• Jsou únava a bolesti nohou přiměřené uběhnutým kilometrům? Ano.
• Mohu tedy pokračovat dále v závodě? ANO.

Vždy když jsem si takto pěkně odpověděl, tak jsem věděl, že není důvod polevit anebo se nějak znepokojovat. Ono se to samozřejmě pěkně povídá, ale udržet stále stejné tempo po třiceti kilometrech není zas tak jednoduché. Pokud je však myšlení pozitivní a člověk se opakovaně ujistí, že je vlastně všechno OK, je jednodušší vnímat nebo spíše nevnímat nastupující únavu a snahy těla omezit pokračování této námahy. Každý máme samozřejmě jinou úroveň trénovanosti, takže závod rozebíháme jinou rychlostí, ale s nástupem únavy a poklesem tempa bojujeme všichni stejně. I těm nejlepším ke konci docházejí síly a musí bojovat se svým vlastním tělem. Letos se mi to přece jen dařilo lépe než před rokem na svém úplně prvním maratonském závodě (viz graf).

Porovnání výkonů 2015 a 2016. Přece jen je vidět, že se mi ta vytrvalost zlepšila.
Loni jsem na konci odpadl mnohem více.

Běžecký souboj

Nemohu opomenout zmínit náš bežecký souboj s kamarádem Jirkou. Jsou to sice takové ty přátelské souboje, ale přece jen závod je závod. Jirka je mladší a je tedy asi přirozeně spíše rychlejší na kratší tratě (10km, půlmaraton). Já, vzhledem k větším naběhaným objemům, jsem zatím vítězil v delších závodech na vytrvalost. Při předchozích maratonech jsme většinou vybíhali společně a prvních třicet kilometrů se drželi pohromadě. Pak se mi zatím dařilo držet tempo lépe, takže jsem dobíhal o pár minut dříve. Tentokrát Jirka, který má na začátku spousty sil, vypálil jak střela a během prvních pár koleček si udělal náskok přes půl kola tedy tak 300 - 400 metrů. Kroužili jsme a stále jsem ho neměl na dohled, nervózně jsem si kontroloval, zda mě nedobíhá zezadu, ale naštěstí ani tam jsem ho neviděl. Takto jsme vydrželi přes polovinu závodu a začínal jsem se trochu bát, že tentokrát mi to Jirka natře. Po dalších pár kolečkách jsem ho přece jen zahlédl, před sebou a jeho náskok se rychle snižoval. Zároveň jsem viděl, že běží celý nakloněný a kulhá na jednu nohu. Když jsem ho předbíhal, prohodil jen něco o bolesti v noze a ať běžím dál. Teprve po závodech jsem se dozvěděl co se stalo: Po prvních pár kolečkách se mu zdálo, že nemá pořádně dotaženou jednu botu, ale přišlo mu škoda zastavit a ztratit tak vytvořený náskok. Noha se však ve volnější botě více třela a výsledkem byl nepříjemný puchýř, větších rozměrů. Kdo už někdy běžel nebo šel po puchýřích, tak ví, že to není vůbec nic příjemného. Jirka zkoušel výměnu bot, ale to nepomohlo. Až nakonec poté co puchýř praskl se bolest zmenšila a Jirka mohl přidat do tempa.

Za tu dobu jsem již měl velký náskok, takže pro tentokrát jsem v našem souboji vítězství obhájil, ale kdyby nebylo toho puchýře, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo. Proč o tom píši? Je v tom takové poučení pro každého. Pokud někdy při závodě pocítíte nějaké nepohodlí, které můžete odstranit úpravou výstroje nebo navštívením WC, neodkládejte to. Lepší je ztratit pár sekund nebo minut hned, než pak později kvůli větším problémům ztratit závod. Jirka je ale velký bojovník, takže i přes zmíněné nepohodlí vybojoval v závodě solidní umístění a svůj nový osobní rekord na vzdálenost maratonu.

Zvonec a pohádky je konec

Tentokrát to sice pro mě všechno celkem dobře dopadlo, jak v pohádce, ale myslím, že jsme si já i Jirka odnesli spoustu zážitků a ponaučení pro příště. Závod vyhrál s přehledem Dan Orálek, který to měl tentokrát jednodušší díky neúčasti Radka Brunnera, který ho loni nakonec porazil. Radek si ale zranil koleno (viz jeho BLOG, kde popisuje jak se to stalo), takže do letošních bojů nemohl zasáhnout. Ale jak to bude příští rok, to se zajděte raději podívat a zafandit sami. Anebo ještě lépe si to rovnou zkuste zaběhnout, ať máte zkušenost na vlastní ... nohy.

Po závodě už převlečení u plakátu
Mercury Maratonu 2016

Vítězové v kategorii muži B v čele
s Danem Orálkem