Silva Nortica Run 2015 aneb můj druhý a utrápený maraton

Proč to nezkusit

Krásná příroda Novohradských hor

Asi po roce běhání, který jsem završil vydařeným Mercury maratonem 2015, jsem se ještě v euforii po závodě přihlásil hned na další. A proč rovnou nezkusit nějaký maraton v přírodě. Novohradské hory jsou opravdu krásné a tak jsem dlouho neváhal a výsledkem byla registrace na Silva Nortica Run 2015 - Craft maraton. Abych řekl pravdu, moc jsem se těšil, ale trénink byl přerušen dvěma pauzami kvůli zřejmě namožené šlaše v levém kotníku. No, ale něco jsem naběháno měl, takže jsem se zas tak moc nebál. Přípravu jsem nepodceňoval, ale když jste začátečník bez zkušeností, tak to samozřejmě vypadá podle toho. Dopředu jsem studoval profil tratě a promýšlel taktiku běhu. Vzhledem k tomu, že jsem ani zdaleka nepomýšlel na nějaké přední umístění, tak byl plán jednoduchý: prvních 20 km, celkem po rovině, běžet tak 5:30 na km, pak ty kopce nějak přežít/přejít a pak zbytek, co je po rovině anebo z kopce, doběhnout zase rychleji do cíle. Říkal jsem si, že pěkný by byl čas okolo 4 hodin, ale to jsem ještě nevěděl, jak optimistický cíl to je. Pak se závod přiblížil a předpověď počasí slibovala 32 stupňů ve stínu. "No, tak to bude chtít pořádně hydratovat." pomyslel jsem si. Ale jinak jsem se toho zase tolik nebál. A možná to tak bylo lepší. Kdybych věděl, do čeho jdu a jak málo mám na takové podmínky natrénováno, tak bych asi nebyl tak klidný.

Jde se na start

Před startem, přední řada zatím není pro mě,
 ale pro opravdové borce.

Pak již přišel den závodu, sobota 6.6.2015. Před devátou ráno sice ještě nebylo takové vedro, ale sluníčko pálilo naplno a obloha byla bez jediného mráčku. Pořadatelé slibovali občerstvení cca po 5 kilometrech a tak jsem váhal, zda si mám brát ještě nějaké svoje. Nakonec jsem se rozhodl, že ano a tak jsem měl od začátku asi půl litru vody jako železnou rezervu. Kromě startovního čísla a čipu každý obdržel ještě houbičku na omývání. Po chvilce váhání jsem si ji s sebou vzal do ruky a dobře jsem udělal. Všiml jsem si, že někteří závodníci si ji nevzali a tipoval bych si, že toho pak dost litovali. Na startu v Horní Stropnici se nás sešlo okolo stovky nadšenců a viděl jsem i pár známých tváří z předchozích závodů. No a pak to začalo. V čele vystartoval Dan Orálek ostrým tempem a za ním ti ambicióznější z nás. Já jsem se držel někde za půlkou skupiny, nechtěl jsem přepálit začátek. Po prvních 4 kilometrech jsem se cítil dobře, čas jsem měl podle plánu a cesta pěkně ubíhala. Přišla první občerstvovačka, dal jsem si vodu, protože jsem se bál potíží se žaludkem,které jsem měl v minulém závodě, když jsem si dával ionťák. Cesta se stočila do lesa a přišly první malé kopečky. Vzhledem k tomu, že jsme byli zatím všichni čerství, tak to nebyl žádný problém.
Postupně jsme se stočili směrem k Novým Hradům a po asi 12 kilometrech jsme dorazili do tohoto krásného městečka. Ulice již byly celkem rozpálené, ale to nevadilo. Prohnali jsme se městem jako smršť a zamířili k Terčinu údolí. To je opravdu malebné a běh tudy příjemně ubíhal, zatím stále podle časového plánu, dokonce jsem měl malý náskok. Následovala další občerstvovačka u Cuknštejna a po ní cesta zpět do Horní Stropnice. To jsme za sebou měli tak 19 kilometrů a i když jsem zatím běžel podle plánu, už jsem cítil trochu únavu, ale říkal jsem si: "Jsou to závody, tak se nebudu zas tak šetřit."

Kopce, ach ty kopce

Kostel v Dobré Vodě vedle kterého byla jedna
 z občerstvovacích stanic. 

Cesta začala nenápadně stoupat a na louce pod Dobrou Vodou jsem musel přejít prvně do chůze. Nebyl jsem první ani poslední a vzhledem k horku, které začínalo být úmorné jsem s tím stejně počítal. Po lehkém stoupání přišlo prudké, vedoucí úzkou lesní stezkou, kde jsem měl co dělat, abych šel ostřejší chůzí. Pak jsme se konečně vyhoupli na silnici k Dobré Vodě a tak jsem zase běžel až k dalšímu občerstvení. Časový plán jsem opět celkem dodržel, mezičas byl 2:08:04 po 22,4 km. Omyl jsem se, napil, někteří se nechali polít z kanystru celí a razili jsme dále do kopce. Den předem jsem si trasu z Dobré Vody do Hojné Vody proběhl a částečně prošel s rodinou a tak jsem věděl do čeho jdu. Tehdy mi to nepřišlo zas tak hrozné, vzhledem k tomu, že jsem neměl v nohách 22 km. Tentokrát to bylo o hodně horší a z běžeckých závodů se pro mě staly chodecké. Ale jakmile se cesta zase zlomila z kopce, rozběhl jsem se. V Hojné Vodě následoval po rovince další kopeček, který jsem už opravdu nedal. Opět jsem šel po rozpáleném asfaltu a ždímal na sebe zbytky vody z houbičky.

Jak jsem chytil křečka křeč

Tady jsem ještě v pohodě po 13 km běhu na vstupu
do Terčina údolí. Ty horší chvilky teprve přijdou. 

Na konci vesnice trasa závodu odbočovala ze silnice na polní cestu a následovala další občerstvovací stanice. Vidina chladné vody ve mě zase vybičovala běžce a ten kousek ke stolku s kelímky jsem s funěním doběhl. Jako odměnu za to úsilí jsem se vybral napití co hrdlo ráčí a osvěžení houbičkou namočenou do křišťálové vody. Z pohádky jsem však rychle vystřízlivěl, proti plánu už jsem nabíral ztrátu a začínal jsem být celkem unavený. Ale stále to ještě nebylo tak hrozné. To nejhorší mě teprve čekalo. Lesem jsem opět střídal běh s chůzí a bylo znát, že na takovou zátěž mé nohy zatím nejsou trénované. A pak se to stalo. Při seběhu mě vzala křeč do zadních svalů pravého stehna. Hned jsem zastavil a snažil se sval natáhnout, bohužel moc to nepomáhalo. Několik běžců, kteří mě míjeli, se ptalo, zda nepotřebuji pomoc. což velmi oceňuji, ale v tu chvíli to ještě nebylo tak hrozné, tak jsem s díky jejich nabídky odmítal. Za chvíli křeč povolila a já mohl vyrazit dál. Místo běhu tak maximálně pomalou chůzí, jinak jsem okamžitě cítil opětovný náběh na křeč. Po nějaké době jsem se pokusil přejít do mírného klusu. Křeč tu však byla zpátky a k ní se přidala ještě druhá na vnitřní straně levého stehna. Stál jsem tam uprostřed lesa v podivně zkroucené poloze a zatímco mě míjeli další běžci pomalým tempem, ocital jsem se psychicky na dně. Křeče opět trochu ustoupily, tak jsem se většinou chůzí přemístil k další občerstvovačce, tak na 28. km. Tam jsem si dal ihned sůl a dva kelímky ionťáku. Předběhli mě další běžci. Chvíli jsem sice uvažoval, že bych se na to vykašlal, ale pak jsem si řekl: "Nikdy! Musíš bojovat." Hodně pomalým klusem a občasnou chůzí jsem pokračoval a když jsem míjel ceduli s nápisem 30 km, tak jsem si říkal: "Už jen dvanáct, to je jen takový lehký trénink." Ale bylo to peklo. Sluníčko již bez ostychu pálilo jako o závod a silnice mezi lesy byla rozpálená jako plotna dobře roztopených kamen. Značení trasy bylo celkem kvalitní, takže odbočku maratonské trasy jsem nepřehlédl. Rovně po silnici pokračovali jen ti blázni, kteří se upsali na 90 nebo 104 km. Pak se cesta vynořila z lesa a přes louky jsme zamířili k samotě "Velký Jindřichov". Po cestě se mi podařilo předběhnout dva další zoufalce, kteří toho měli zjevně také dost. Následoval návrat do lesa a s ním další seběhy a kopečky. Několikrát jsem musel zastavit při náběhu na křeč a opět jsem střídal chůzi s během. Horko bylo takové, že i rychlejší chůze nebo běh z kopce mi dělal problém. Přišlo předposlední občerstvení na 40 km. Pak již poslední 2 km z kopce zpět do Horní Stropnice a bude konec mého trápení.

Kdy už tam budem ?

Byly to nejdelší dva kilometry mého běhání. Já vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Pokud to někdo také zažil, může to potvrdit. Byl jsem tak vyčerpaný, že i běh z kopce jsem musel po 200-300 metrech přerušit a přejít do chůze. Pokusil jsem se předběhnout dva další zoufalce, jen aby mě po dalších 50 metrech vzala opět křeč, takže mi to hned zase vrátili. Bylo to prostě peklo. Pak přišla poslední občerstovačka na 41. km a opět nekonečná cesta. Stále mi není jasné, jak může být jeden kilometr tak dlouhý. Asi je to tím, že byste strašně chtěli běžet, ale ono to prostě nejde. Tak jsem radši šel, dokud nezbývalo posledních 300 metrů a ty jsem absolvoval pomalým klusem až do cíle, kde jsem se přivítal se zbytkem rodiny, který na mě v tom šíleném vedru již přes hodinu trpělivě čekal. I když jsem věděl, že bych si neměl hned sednout/lehnout, tak jsem se stejně nevydržel dlouho procházet. Rodina mě hned začala obskakovat a nabízet různé občerstvení, ale měl jsem žaludek jako na vodě a kdybych v něm něco měl, tak by to šlo hned ven. Po půlhodince jsem se trochu vzpamatoval, dal si nealko pivo a polévku, na obojí byl kupón na startovním čísle. Pak jsem se pokusil zvednout, abych s vyhladovělou rodinou zamířil k nějakému místnímu občerstvení, ale při vstávání mě vzaly křeče do obou nohou takže jsem tam jen tak stál a zatínal zuby. Děti říkaly: "Tak už jdeme?" a já na to: "Já bych strašně rád, ale nemůžu se hnout."
Pak se nohy zase umoudřily a na odchodu jsem využil situace a požádal Dana Orálka o společnou fotografii. Vím, že jsem si to svým výkonem 4:58:09 moc nezasloužil, ale zase jsem získal hodně cenných zkušeností.
Na závěr bych chtěl poděkovat své rodině za nekonečnou trpělivost a podporu, kterou mi věnují. Nemají to se mnou lehké. A pokud vás třeba napadlo, že už takovou hloupost jako je maraton v kopcovitém terénu v 32 stupňovém vedru vzhledem ke svému věku a nedostatečné fyzičce znovu neudělám, musím vás zklamat. Asi jsem blázen, ale těším se na příští rok, že to tentokrát téhle trati natřu mnohem lépe. Takže vzhůru na trénink, kopce volají.

Fotku s Danem na památku jsem si nemohl odpustit.

Zničené nohy a zasloužené občerstvení v cíli.

Mercury maraton 2015 - první maraton je jen jeden

Přihláška je nejlepší motivace k tréninku

Chcete si zkusit první maraton a pořád nějak odkládáte začátek tréninku na něj? Tak se přihlašte a zaplaťte registraci, to vás postaví před hotovou věc a určitě donutí začít. Tedy je třeba mít před tím něco naběháno. Pokud jste jako já v mládí nikdy nesportovali, tak bych doporučovat alespoň rok. Ne že byste to nezvládli možná i dříve, ale po závodě byste neměli padnou mrtví jako Feidippidés, ale měli byste být schopni po nějakém odpočinku zase začít normálně fungovat. Za mě to vyřešil můj běžecký kamarád Jirka, prostě se v nějaké euforii zaregistroval a já samozřejmě nechtěl zůstat pozadu, takže jsem do toho automaticky šel taky. V tu dobu jsem už běhal asi rok. A protože na trénink zbývaly jen asi 2 měsíce, tak to znamenalo s ničím neotálet a poctivě makat. Začal jsem postupně zařazovat delší běhy přes 20 kilometrů a snažil se v součtu uběhnout minimálně 50 km za týden. Tři týdny před závodem jsem opět běhy zkrátil pod 20 km, ale snažil se běhat 8-13 km běhy v tempu 5 min/km.

Tréninkových plánů na maraton je celá řada, konzervativní střídají krátké běhy s jedním delším za týden. Oproti tomu existuje "Hansonova metoda maratonu", která pravidelné dlouhé běhy zpochybňuje a místo toho zavádí středně dlouhý běh ve dni po kratším běhu a počítá s takzvanou kumulativní únavou. Já jsem ve svém plánu tak nějak kombinoval obojí. Některý týden jsem zařadil delší běh a některý týden jen střední běhy v rychlejším tempu. Osobně si myslím, že zaběhnout si alespoň jeden nebo dva běhy okolo 30 km není od věci. Už jen pro vyzkoušení co to s vaším tělíčkem udělá. No a zkušenosti s mazáním, zalepováním bradavek a hydratací při takovém běhu také nejsou k zahození. Ono je jedna věc o tomto číst v různých článcích, ale nejlepší je stejně si to vyzkoušet v praxi. Pokud na to mazání a zalepování třeba zapomenete, tak to že se vrátíte odření z tréninku, který jste nakonec museli zkrátit a dojít místo doběhnout, tolik nevadí. Alespoň si to zapamatujete a před závody si na to dáte pozor.

Maraton ve sklepě? Není to blbost?

Ale co je to za nápad přihlásit se na maraton, který se běží v -2 podlaží obchodního centra Mercury v Českých Budějovicích, řeknete si asi. Není lepší nějaký osvědčený městský nebo ještě lépe nějaký pěkný v přírodě? Také jsem si takové otázky kladl, ale kamarád který mě k tomu strhl argumentoval: "Zase jsou tam ideální teplotní podmínky = 13 stupňů a naprosto nulové převýšení. To je pro první maraton jako dělané." Souhlasil jsem s ním, i když jsem přece jen nějaké pochyby měl. Musím říci, že po absolvování se všechny moje pochybnosti rozplynuly a už jsem se jen těšil na další ročník. K další kladům tohoto 63 kolového kroužení po vyprázdněném parkovišti patří: občerstvovací stanice každých 666 metrů a průběžné výsledky po každém kole. A možnost sledovat mezičasy po každém kolečku a tak hned vidět jak zrychlujete nebo zpomalujete. A hlavně se vám skoro nestane, že byste běželi sami, neustále jste v kontaktu s ostatními běžci, závodíte, předbíháte, jste předbíháni, těch maximálně 130 účastníků vyplní trať tak akorát. Ani tisíc slov nepopíše tu atmosféru dostatečně, nejlepší je se přesvědčit na vlastní kůži.

Krysák na startu

Krysák běží, co mu síly stačí.

Vlastní přípravu na start jsem nezanedbal a poslechl všechny rady z různých článků. Zalepil jsem si bradavky, namazal třísla a zvolil vyzkoušené oblečení a osvědčené boty, ve kterých jsem měl už pěkných pár kilometrů naběháno, ale které zároveň nebyly na sklonku životnosti. Dorazili jsme včas na registraci a na návštěvu toalety. Prostě všechno v klidu a pohodě. Teď už zbývalo jen dodržet poslední pravidlo pro začátečníky, nepřepálit start. I toho jsem si byl vědom a tak vyzbrojen tabulkou mezičasů jsem se snažil běžet podle předem připraveného plánu. Můj cíl byl čas pod 4 hodiny, ale pokud by to nevyšlo, i dokončení v delším čase by byl úspěch. Od začátku jsem běžel trochu rychleji, než byly plánované časy, ale utěšoval jsem se tím, že budu mít alespoň náskok, až půjde ke konci do tuhého.  

Vytrvalost je základ, ale občerstvení se hodí

Prvních 10 kilometrů bylo v pohodě. Držel jsem průměrné tempo 4:58 min/km, což bylo mnohem lepší, než jsem předpokládal. Ne že bych nedokázal běžet i rychleji, v tréninku jsem dokázal zdolat 13,3 km průměrně za 4:48, ale je velký rozdíl po třinácti kilometrech skončit, anebo pokračovat ještě víc jak třikrát tak daleko. I druhých 10 kilometrů bylo celkem v pohodě, tempo mi kleslo na 5:03, ale to stále bylo lepší, než jsem počítal. Celkem se mi dařilo běhat vyrovnané časy do asi 27. kilometru. Tam se již začal projevovat nedostatek vytrvalosti a nastaly první výpadky v tempu. Také jsem se více zastavoval na občerstvovacích stanicích a výpadky s tím spojené se čím dál častěji promítaly do časů jednotlivých koleček. Zároveň jsem si uvědomil, že mi díky nezkušenosti naprosto chyběl nějaký plán na doplnění energie. Ti nejlepší vytrvalci dokážou v pohodě zdolat maraton jen s nějakým tím pitím, ale ostatní rádi sáhnout i po nějakém tom vydatnějším soustu. V tu chvíli si člověk uvědomí, že pokud toto podcení, je vůči ostatním vlastně v nevýhodě. Může vás sice hřát pocit, že jste to zvládli jen na vodě/ionťáku, ale pokud byste zařadili například nějaké energetické gely, tak vás ke konci nemuseli předběhnout třeba ti tři běžci, kteří běhali za vámi. Ale to všechno je otázka zkušeností a dalšího rozvoje. Každý začínal jako nováček a postupně se snažil něco odkoukat a vyčíst z knížek nebo získat nějaké rady od zkušenějších kamarádů. Základem je samozřejmě pořádný trénink, ale dobrá strategie a hydratace/doplnění energie může znamenat zisk, anebo ztrátu pár míst pořadí při boji se srovnatelně zdatnými soupeři.

Konec dobrý, všechno dobré 

Posledních pár koleček už jsem dobíhal tak zvaně "na vůli". Nohy už se mi sotva pletly, ale vidina času pod 3:45:00 mě přece jen hnala kupředu. S takovým časem jsem pro svůj první maraton ani ve snu nepočítal. Zbytek rodiny, který mě přijel podpořit, obdržel instrukce, kdy se mají vrátit z obědu (jen sadista by je tam držel celé předpokládané 4 hodiny), ale protože jsem s tak dobrým časem nepočítal, tak to stihli jen tak tak. Objevili se, když už jsem běžel poslední kolečko. Ani jsem to na ně nestačil křiknout, takže mně zamávali, vyndali foťák a čekali až zase poběžím kolem. Jenže já už mezitím stál za cílem na třesoucích se nohou a na krku se mi houpala účastnická medaile. Možná to někomu přijde jako oslava průměrnosti: "na co medaile za 43. místo". A měl by samozřejmě pravdu. Ale na druhou stranu, pro spoustu z nás to byl boj se sebou samým. Snaha dokázat něco, co jsme ještě v životě nedokázali. Završení spousty měsíců tréninku. A z tohoto hlediska jsme vlastně všichni vítězi.
Krysák to tedy nakonec dokázal a to si ještě před několika lety neuměl představit, že uběhne třeba 3 kilometry. Cílový čas se nakonec zastavil na hodnotě 3:39:07 a plán dát to pod 4 hodiny byl tedy s velkou rezervou splněn.

Velké oči a unavené nohy

A teď pozor, doporučuji s přihlášením na další maraton počkat několik týdnů, až pomine taková ta první euforie z výkonu. Jinak se optimisticky přihlásíte na spoustu dalších maratonů a až později vám dojde, jak vás každý takový závod vyčerpá. Návrat do tréninku v rozsahu jaký jste absolvovali před závodem není totiž většinou tak hladký, jak byste chtěli. Nebo možná ve vašem případě ano, ale já nedbaje rad o regeneraci, jsem se již za pár dní pokoušel zařadit delší tratě a odměnou mi bylo píchání v koleni a nutnost výrazně zmenšit tréninkové dávky další měsíc. Teprve pak jsem se pomalu začal vracet k zaběhlému rituálu. Nicméně střízlivý plán na nějaký ten další závod také není od věci a je nejlepší motivací do dalších tréninků. Já si naplánoval hned další maraton a to poměrně těžký "Silva Nortica Run" v Novohradských horách. Jak do dopadlo, se dozvíte v dalším pokračování.