Krysáka bolí zadek (jako čert)

Jak se to stane?

Stane se to, ani nevíte jak. Co? No, běžecké zranění. Alespoň tak se to stalo mně 28.3.2016. Prostě jsem běžel, cítil se parádně a najednou jsem zjistil, že se trochu belhám na jednu stranu, protože mě bolí v zádech tam, kde přecházejí v zadek. Ze začátku to nebylo nijak hrozné, tak jsem se rozhodl, že těch pár kilometrů co mi zbývá, nějak doběhnu. Pravděpodobně se to časem začalo zhoršovat, ale to jsem moc nevnímal. Jak je člověk rozběhnutý a v pohybu, tak to pořád nějak jde, dokud se nezastaví. A když jsem se nakonec zastavil, tak pak už jsem měl problém pomalu i chodit. A jak si člověk odpočinul a záda ještě více zatuhly, tak to pak bylo ještě horší.
"No, tak jsem si asi natáhl nějaký sval," říkal jsem si pro sebe, "pár dní to bude bolet a pak se to srovná." Ale nakonec to trvalo mnohem déle.
Ten týden už jsem neběhal a i chůze z práce na oběd a zpět bolela. Pajdal jsem se jako starý invalida. Po týdnu to moc lepší nebylo. Prohledal jsem internet a snažil se najít nějaké rady. Skoro všechny příspěvky nakonec ústily ke stejnému závěru: "Bez návštěvy lékaře a rentgenu/sono vyšetření nelze stanovit, jak vážné je zranění a jakou léčbu bude potřebovat."
Nevím jak vy, ale já chození k lékaři nemiluji. Skoro bych řekl, že to úplně nenávidím. Vždy to bývá až poslední možnost, kdy už nic jiného nezbývá. "No, tak já to tedy zkusím," řekl jsem si nakonec. Přece jen jsem měl strach, aby to nebylo něco vážnějšího.

Dr. Voštěp

Nejprve jsem zamířil ke svému praktickému lékaři, kde jsem nečekal nějaké rozřešení, ale potřeboval jsem doporučení na odborné vyšetření. Dopadlo to přesně, jak jsem předpokládal, prohlédl mě, nic nezjistil a doporučil mě na rehabilitaci. Tak jsem se přesunul do další čekárny. Po hodince a půl jsem byl na řadě. Pan doktor si nechal vylíčit, co mě trápí a pak už mě nepustil ani ke slovu. Nejdříve mě vyšetřoval ve stoje. Při předklonu to ani nebolelo, zato při záklonu ano. Pak si mě položil a různě mi kroutil pravou nohou a mačkal na různá  místa. Tehdy jsem si začal připadat jako simulant. Nic z toho mě nebolelo. Když skončil, došel k počítači, chvíli něco datloval a řekl: "To bude něco svalového, napíšu vám rehabilitaci." Nesměle jsem se zeptal, co přesně mě tedy trápí. "To bude rotátor kyčle," vynesl doktor svůj soud. "Nesportujte a na rehabilitaci vám ukážou cvičení, co budete dělat." Podal mi výpis z počítače a vyprovodil mě ven. Nezmohl jsem se na odpor a zaťukal na vedlejší dveře, kde sídlily rehabilitační sestry. Ty mě objednaly na rehabilitaci za 10 dní, dřív prý volno nemají. Byl jsem z toho znechucen, za 10 dní už jsem chtěl zase běhat. 

Cvičeníčko, mučeníčko

Tak jsem si pak doma sám naordinoval cvičení. Ráno jsem se hodinku poctivě rozcvičoval. Něco bolelo, něco ne. Určitě není moudré jít moc přes bolest. Jak říkával náš mistr v době, kdy jsem ještě chodil na jógu: "Cvičte do takové polohy, kdy máte jistotu, že pokud to trochu bolí, tak to přestane, jakmile přestanete cvičit." Dny utíkaly, ale situace se moc nelepšila. Při chůzi to sice už skoro nebolelo, ale při pokusu se rozběhnout to bylo hned zase cítit. Na rehabilitaci jsem dostal pětiminutovou masáž ultrazvukem, pak asi 10 minut ručně a pak cvičení. Sestřičky se vyjádřily v tom smyslu, že na rotátor kyčle to nevypadá podle toho, že jsem při některých cvičeních necítil žádnou bolest. Tak jsem prostě cvičil, co mi řekly. Něco už jsem znal, něco bylo nové. Celkový pokrok po 14 dnech opět nic moc. Zkoušel jsem trochu běhat, ale pořád to bolelo a nějak jsem si netroufal s tím pokračovat, abych si to zbytečně nekomplikoval. Registrace a zaplacené startovné na "Půlmaraton plzeňského kraje" se změnilo na rezignaci a tím jsem si odbyl svoje první DNS. Co se dalo dělat, na 21 km ani ve volném tempu jsem se necítil a stejně to nemělo cenu tam ještě s celou rodinou cestovat a zbytečně tak utrácet další peníze za nic. Když se předepsané rehabilitace chýlily ke konci, objednal jsem se opět k panu doktorovi. "Tentokrát se nenechám odbýt," říkal jsem si, "tentokrát budu chtít rentgen/ultrazvuk, aby se zjistilo, co přesně mi tedy je."

Dr. Voštěp podruhé a naposled

Ač jsem měl jasné předsevzetí ohledně rentgenu/ultravuku, dopadlo to stejně úplně jinak. Postěžoval jsem si, že se záda sice trochu zlepšila, ale v pořádku stále nejsou. Na to jsem dostal odpověď, že to chce trpělivost, že taková zranění se léčí i dva nebo tři měsíce. Popsal jsem, kde mě to při běhání stále bolí. Pan doktor udělal výslech, jak daleko jsem běžel, jak dlouho to pak bolelo, atd. Pak mě znovu vyšetřil. Pokoušel jsem se mu navrhnout ten rentgen/ultravuk, ale nechtěl mě opět pustit ke slovu. Nakonec mi řekl, abych to prostě nepřeháněl a pokud to bude bolet, tak abych neběhal. A že mi přidá rehabilitaci a na shledanou, mám ještě plnou čekárnu dalších. Tak jsem ještě rehabilitoval a pak jsem si v jednu chvíli řekl, že už to je 6 týdnů, a že se to už určitě zahojilo a rozhodl se prostě běhat. Buď už to bude v pohodě, anebo se to podělá, ale ať už to má nějaký vývoj.

Běhat nebo neběhat?

Bylo to těžké rozhodování. Chůze už byla v pohodě, i když taky to občas ještě bolelo. Běh zatím bolel vždy, na začátku jen trochu a postupně se to zhoršovalo. Nejnáročnější bylo "brzdění z kopce", to se zřejmě zapojovaly svaly, které se zraněním souvisely a to zatím bolelo vždy. Začínal jsem jen omezenou kilometráží (3-4 pak 5 km) a sledoval co se bude dít. Nejprve rychlejší chůzí a pak lehký klus. Naštěstí se to nehoršilo, ale spíše lehce zlepšovalo. Tak jsem optimisticky pokračoval a postupně kilometry přidával. Vybíral jsem si spíše rovinaté trasy, protože kopcovitý terén by byl zatím příliš náročný. Až po několika dalších bězích jsem opatrně vyrazil na lesní stezky. Nejhorší byly seběhy, takže jsem je absolvoval pomalu a opatrně. Krátké kroky, jen takové cupitání. Věřil jsem, že to tělo vydrží. Vydrželo.

Run, run, Vltava Run

Mezitím se již neúprosně blížil další závod Vltava Run 2016, na který mě přemluvil kolega Jirka. Pokoušel jsem se shánět náhradníka, ale nikdo z mého okolí neměl takto na poslední chvíli zájem se zapojit. Než jsem vyrazil na závod, tak jsem zkusil 10 km a nějak to šlo, tak jsem doufal, že to tělo zvládne. Rozhodně jsem plánoval to vzít volně a nezničit se. Ale ono to v tom týmovém duchu tak úplně nejde. Všichni do toho dávali hodně, takže pak je těžké do toho jít volně. Naštěstí jsem měl možnost vyměnit si s kolegy svoje původní úseky za kratší a mírnější. A to také nebylo k zahození. Tělo bylo po delší přestávce zpohodlnělé a tepy hned vyběhly do závratných výšin. Ale nakonec se mi dařilo udržet průměrnou rychlost někde kolem 4:45 - 4:55 min/km, takže to nebyl úplný propadák. Celkově se nám docela dařilo, takže nakonec z toho bylo pěkné 34. místo a čas 29h 41m 58s.

Dozvuky zranění sice trvaly a zvlášť seběhy z kopců ještě bolely, ale snažil jsem se alespoň trochu běžet opatrně.

Proč?

Proč se mi to stalo? Proč zrovna mně? A jak bych se tomu měl příště vyhnout? Tyhle otázky mě po nějakém čase, kdy jsem nemohl běhat, začaly trápit, ale uspokojivou odpověď se mi nepodařilo nalézt. Jako první věc jsem se snažil si vzpomenout, kde jsem bolest v zádech ucítil poprvé. Nevím, prostě si nevzpomínám. Tedy vím, kde mě to už určitě bolelo, protože jsem se tam rozhodoval, zda to doběhnu a nebo ne, ale určitě to začalo již dříve. Zpětně jsem přemýšlel o tom, jestli jsem v tom okamžiku neměl raději zastavit a nedoběhnout. Vzhledem k tomu, že se jednalo jen o tréninkový běh a ne žádný závod, nebylo nutné se do běhu nutit. Ale naopak, pokud si vzpomínám, bolest ze začátku nebyla nijak hrozná, takže zase nebyl úplně jasný důvod zastavit. Ruku na srdce, kdyby člověk měl zastavit při každém píchnutí nebo zabolení, tak to by se někdy neběhalo vůbec. Takže co s tím? Je to bohužel tak, jak píšou v knihách a jak mi řekla i ta rehabilitační sestřička: "Já vám nemůžu říci, zda můžete běhat nebo ne, to musíte vycítit sám." Bohužel je to tak. Někdy pomůže zkušenost, někdy náhoda. Jak v tom kladném, tak i v tom záporném smyslu. Časem člověk získá zkušenost s tím, jaký druh bolesti zmizí sám od sebe a jaký ne. Jaký signalizuje jen únavu svalů a co už hrozí vážnějším zraněním. Ale stoprocentně to rozlišit nelze a neumí to ani profíci. I v jejich případě celkem dost často nevyhodnotí signály správně a výsledkem je pak dlouho trvající výpadek nebo zranění.

Moudřejší ustoupí a běžec běží dál

Možná, že moje zranění způsobil jeden špatný došlap, jak říkal pan doktor. Jisté je, že pokud by bylo tělo v pořádku, tak ho nemůže jeden špatný došlap úplně odrovnat. Zřejmě toho bylo více a ten jeden došlap byla ta poslední kapka. Ono nikdy nic není úplně bez příčiny a bez varování. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak nejhorší je takové to amatérské nadšení. Ono vás sice krásně pohání, abyste běhali dále a rychleji. Vyžene vás i v té plískanici, kdy by člověk psa nevyhnal. Ale občas vás taky vyžene častěji a dále, než byste vzhledem k tělesným možnostem měli. Je to tak, hlava nám pomáhá i škodí zároveň. Takže není určitě na škodu připomenout si, že rychlé navyšování objemů prostě není dobré. Píšou to v těch knihách stále dokola, ale člověk tomu prostě nechce rozumět. Takže trpělivost, trpělivost, trpělivost a ještě jednou trpělivost. Já sám si to musím opakovat pořád, ale občas tomu také neuniknu. Pokud to dopadne dobře, tak je vše v pořádku. Ale někdy se to také nemusí vyplatit a pak se holt nedá nic dělat. Ale každé zranění se nakonec zahojí a pokud vás ani tato pauza neodradí, tak je to jenom dobře. Takže běhejte, ale s mírou!