Kladno, to je to město ...

"Jako nadpis tohoto příspěvku jsem si dovolil citovat kousek verše jedné obecně známé písničky od kapely "Yo Yo Band". Ale dokončil bych ho s dovolením trochu jinak: "Kladno, to je to město, kde se 15.9.2018 konal další maratonský závod tentokrát s podtitulem Mistrovství ČR v maratonu veteránů." V tuto chvíli pominu slovo "veteránů", které v mém případě působí poněkud nepatřičně.  Vzhledem k mé skoro totální absenci sportovních výkonů v prvních 40 letech života by se hodilo spíše označení "začátečník" než "veterán". Nicméně když jsem zahlédl ten název, tak jsem se zasnil. Zúčastnit se mistrovství ČR a třeba se i nějak pěkně umístit, to by tedy byl husarský kousek mojí dosavadní nevalné sportovní kariéry. Tedy nemyslel jsem na umístění v celkovém pořadí, to je zatím absolutně nerálné, ale spíše jen v příslušné věkové kategorii. A protože se kategorie od 35. let výše v takovém závodě počítají ne po deseti, ale po pěti letech, tak moje šance vzrůstaly. Prozkoumal jsem výsledky posledních ročníků (běžci jsou čím dál lenivější, takže výkony které dnes stačí na medaili by byly dříve naprosto průměrné) a zjistil jsem, že tak úplně bez šance bych být nemusel. Jedna z přitěžujících okolností byla, že jsem před čtrnácti dny běžel Barokomaraton. Stačím za tu dobu  zregenerovat anebo bych měl tělu zajistit delší pauzu? Na tuto otázku jsem neznal odpověď a tak jsem  přihlášení do poslední chvíle odkládal a pečlivě pozoroval, co se mnou budou dělat tréninkové běhy v mezidobí. Běhalo se mi celkem pěkně, i když při rychlejších bězích okolo 4:30 min/km jsem toho začínal mít po 10 km dost, a zjevně toto ještě není moje tempo na celý maraton. Ve čtvrtek večer (před sobotním závodem) jsem se rozhodl pro účast a tak jsem se rychle zaregistroval a chtěl zaplatit startovné převodem. Vše jsem si načasoval tak precizně, že po přihlášení v 23:59 začala od půlnoci odstávka elektronického bankovnictví mojí banky. Podle upozornění měla končit nejpozději v 8:30 15.9.2018, tedy až v sobotu dopoledne. Proklel jsem všechny IT pracovníky světa a noční nasazování upgrade systémů, čímž jsem si vzhledem k mému zaměstnání nadělal do vlastního hnízda a nervozně se odebral na lože, abych se k ránu vzbudil s noční můrou. Tentokrát se mi nezdálo o zapomenutých běžeckých botách, ale nejprve to vypadalo, že jsem si zapomněl celou tašku s oblečením a pak se z toho vyklubalo, že prší, sněží a je zima, ale já mám jen trenky a tričko. Milosrdné ráno přerušilo snové utrpení a já později zjistil, že internetové bankovnictví je normálně v provozu a mohu tedy závod zaplatit, což jsem okamžitě učinil. Vzápětí jsem pocítil další obavu. Co když platba přijde pozdě a pořadatel ji už nestačí zaregistrovat? Ha. Platit dvakrát za jeden zážitek, to nepřipadá v úvahu. Začal jsem zuřivě zkoumat možnosti a nakonec skončil s vytištěným potvrzením o provedené platbě. To by snad mohlo zafungovat. Ještě zbývalo v pátek odvézt děti k babičce a dědovi, aby se nemusely nudit na dalším závodě a večer mě již před spaním tížily jen obvyklé obavy ohledně nedostatečného tréninku vzhledem k plánovanému tempu závodu.

Jako po másle

Přes všechny předchozí obavy šlo v sobotu ráno všechno podle plánu. Tedy i když jsme se tentokrát vypravovali jen já a manželka Jitka, stejně jsme vyráželi s 15 minutovým spožděním. Měli jsme ale skoro hodinovou rezervu do termínu, kdy končila registrace a dalších 30 minut do startu závodu. Na cestu tedy bylo času víc než dost. Podle mapy jsme měli do Kladna dorazit za hodinu a půl a opravdu to tak nakonec dopadlo. Vyzvednutí startovního balíčku proběhlo hladce, takže se moje předchozí obavy nevyplnily. Z různých narážek jsem pochopil, že proti předchozím ročníkům došlo na poslední chvíli ke změně trasy. Byla vynechána část vedoucí po silnici, kde se běhalo za provozu automobilů a místo toho trať vedla pouze po stezkách v přilehlém lesoparku Lapák, cestách sportovním areálu a také přímo na atletickém oválu, kde byl start a cíl. Nezažil jsem předchozí variantu, ale tato mi celkem vyhovovala a byl jsem s ní tedy nadmíru spokojen. Převýšení bylo přijatelné a přiměřeně zpestřovalo osm pětikilometrových okruhů, které jsme měli nakroužit. Start proběhl podle plánu v 10:00 a 150 závodníků vyrazilo na trať. Ze začátku jsem chtěl běžet tempem okolo 4:40 min/km případně trochu rychleji, pokud by se mi běželo dobře a tepy se držely nízko. Vše šlo jak po másle a prvních 10 kilometrů jsem nakroužil za něco málo přes 46 minut. I když se mi ze zatím běželo lehce, tak postupně se začaly nohy unavovat. Ještě v půlce jsem měl průměrné tempo 4:38 min/km, což bylo dobré. Postupně mě sice několik závodníků předběhlo, ale tím jsem se neznepokojoval, protože závodit se začíná až po 37 km. Nasazené tempo se mi dařilo držet ještě do 25. kilometru, ale do 30. kilometru mi průměr klesnul na 4:40. Dalších 5 kilometrů znamenalo opět pokles tempa na úroveň 4:41. Nohy tuhly čím dál tím víc a začínal jsem mít strach, abych nedostal obvyklé křeče do zadních stran stehen (hamstringy). Rozhodl jsem se, na poslední občerstvovačce na 37. km, zastavit pro sůl. Zároveň jsem do sebe natlačil ještě poslední gel a všechno zapil pořádným douškem vody. No a ještě omýt hlavu houbičkou, protože vykukující sluníčku začínalo zvedat okolní teplotu.  Bylo toho hodně. Dokonce tolik, že jsem zastávkou ztratil cca 30 sekund a tím i šanci na stupně vítězů. Ale to jsem zatím ještě nevěděl i když jsem získal takové neblahé tušení, které se mi později potvrdilo.

Omýt, ladně odhodit houbičku, otřít si obličej, ulíznout vlasy a jede se dál

Opět brambory

Do konce zbývalo posledních 5 km a to je ta chvíle, kdy se začíná teprve správně závodit. Tedy alespoň podle článků na internetu. Obvykle je to přibližně ta doba, kdy začínají docházet zásoby glukózy v krvi a tělo odmítá dále pokračovat v namáhavé práci, kterou je v tuto chvíli běh. Kdo nezažil netuší, kdo zažil ten ví. Do toho se přidává bolest unavených svalů jak nohou, tak třeba středu těla nebo zad. Případně pokud je námaha opravdu vysoká, že svaly pracují v okolí laktátového prahu, začínají nohy těžknout nahromaděnými zplodinami rozkládajícího se laktátu. Zkrátka a dobře, člověk má silnou touhu to všechno zabalit a celé utrpení rázem ukončit. Nebo alespoň zvolnit a trochu si vydechnout. A to je přesně ta chvilka, kdy se škodolibí soupeři kolem vás proženou a tváří se, že na ně to neplatí a tím vás ještě více zdeptají. Ono to však na ně platí také, jen se tomu tolik možná nepoddávají. To mi připomíná moji oblíbenou scénu z filmu "Lawrence z Arábie", která se objevila také ve filmu "Prométeus". Zkráceně, jedná se o uhasínání hořící sirky rukou, což předvádí jeden z hlavních hrdinů a druhý se to snaží zopakovat. Po jeho reakci, že to bolí, následuje dotaz, v čem je ten trik, že to hlavní hrdina předvádí tak s klidem. Hlavní hrdina odpoví s úsměvem: "The trick, William Potter, is not minding that it hurts." Tedy, že trik je v tom si té bolesti nevšímat. No ono se to lehce řekne a pěkně se na to u televize kouká. Ale když to pak bolí, to už není každý hrdina. Já jsem měl tentokrát to štěstí, že to zase tolik nebolelo, takže jsem zabíral co to šlo. Navíc mě při zdržení na poslední občerstvovačce předběhl jiný běžec a já mu to chtěl oplatit. Ale ať jsem se snažil sebevíc, náš rozestup zůstával více méně konstantní, asi tak 300 metrů. Nějaké ovoce to však nakonec přece jen přineslo, protože jsme cestou do cíle na posledních stovkách metrů předběhli dva další běžce, kteří toho měli už opravdu dost. Ale jak se později ukázalo, nebylo to ovoce ale spíše zelenina. Konkrétně brambory v kategorii M45. Ano, to tušení, že ten co mě předběhl na té poslední občerstvovačce nakonec skončí třetí v mé kategorii, které jsem ani nevím jak pojal se ukázalo jako opodstatněné. Nicméně závod je závod, pokud jsem chtěl něco vyhrát, měl jsem běžet rychleji. Proč jsem ale do nadpisu napsal "opět brambory". No stejný osud mě potkal před čtrnácti dny na Barokomaratonu, kdy jsem zkončil také 4. tentokrát v kategorii M49 (40-49). Takže nezbývá než zabrat a ještě trochu přidat. Třeba se to jednou povede.

Další z návštěv u škopíku s vodou