Lomnická minidovolená

Zázemí a cíl všech tras - ZŠ Lomnice

Jako již tradičně se první týden v červenci koná v Lomnici u Tišnova oblíbená běžecká akce nazvaná MUM. Přitahuje hlavně ultramaratonce, kterým je určena hlavní disciplína 7 x 43 km. Ty ostatní běžci si mohou dát jen jeden osamocený maraton anebo tři kousky vždy ob dva dny, jako takovou verzi pro mini ultramaratonce. A jelikož se sotva řadím mezi ty maratonce, tak jsem se opět hlásil jen na tuto mini variantu. Ono se to ideálně kombinuje s rodinou dovolenou, kdy jeden den vždy běháte a další dva dny regenerujete s rodinou.

"No Time Toulouse"

Ten kdo zná scénku "No Time To Lose" od Monty Python Flying Circus, tak už bude brzy tušit jak jsme si okořenili příjezd na první etapu. Ostatním doporučuji vyhledat a shlédnout, stojí to za to.

Letmý start cestou od registrace

Prostě my (já + manželka Jitka + děti) nedokážeme nikdy vyrazit na jakýkoliv výlet včas. Ať vstáváme kdykoliv, vždy odjíždíme tak s 30 minutovým zpožděním. Nejinak tomu bylo i tentokrát ač jsme byli ochuzeni o dvě ze tří dětí, které jsou na táborech. Stejně máme vždy skoro konstantní hromadu zavazadel, která připomíná středně velkou výpravu na severní pól. Vždy když už sedíme v napakovaném autě a zazní ta otázka: "Máme všechno?" tak odpovídám popravdě: "Ano, máme skutečně všechno." Takže jsme nakonec vyrazili směrem na Tábor a Humpolec. V tom druhém městě jsem naplánoval krátkou obědovou zastávku, abych nepodcenil nutriční přípravu na závod a také ukonejšil hladovou manželku a dítě. "Pizzerie Zanzi" se zdála jako ideální restaurace pro tento účel. Prázdné parkoviště hned za podnikem jen podtrhovalo skvostnost mé volby. Vše běželo jako po másle, pochvaloval jsem si a oznámil rodině, že na oběd máme asi tak 35 minut. Vstoupili jsme do podniku, kde kromě obsluhy nebyla ani noha. Paráda zaradoval jsem se, alespoň to bude opravdu rychlé. A bylo, ale nebylo to jídlo pro nás, postupně toho z kuchyně odešlo více, ale vše odcestovalo někam pryč. Po 30 minutách už mi začínaly téct nervy a na dotaz manželky směrem k obsluze: "Kdy už to bude?" zazněla ne příliš uspokojivá odpověď: "Už se na tom pracuje." Nakonec jsem to nevydržel a odběhl se do auta převléci na závody, namazat, zalepit, přezout a kdo ví co všechno jsem tam v tom autě prováděl. Doufám, že mě nikdo nesledoval, nerad bych vysvětloval proč jsem se obnažoval v autě na parkovišti uprostřed města. Do restaurace jsem se vrátil převlečený a pěkně naštvaný. Oběd dorazil po 45 minutách od objednání. Sice nevypadal špatně, ale věděl jsem, že narychlo spolykaná půlka porce špenátových gnocchi mě bude ještě zlobit a opravdu jsem se nespletl. Restauraci jsem opustili po 5 minutách jídla s rozlobenými výrazy. Vím, že jsem obsluhu dopředu neupozornil, že spěcháme, ale na druhou stranu čekat na jídlo v prázdné restauraci 45 minut mi také nepřijde adekvátní.

Čelo závodu na rovnějším kousku trasy

Do startu zbývala 1 hodina a 30 minut a cesta měla trvat ještě 1 hodinu a 15 minut. Manželka se ujmula role řidiče, abych nechal nožičky trochu odpočinout a vyrazili jsme. Provoz nebyl sice velký, ale díky všem těm stavebním omezením trvala cesta přesně podle předpovědi navigace. To by nebylo tak zlé, pokud bychom si to ještě trochu nezdramatizovali. Stačilo jednou špatně odbočit (nezvládl jsem dobře navigovat) a místo směrem na Křižínkov pokračovat směrem na Deblín. Tam byla ovšem uzavírka směrem na Tišnov, která nás nasměrovala až do Veverské Bytíšky. Dojezd se o 10 minut prodloužil, takže podle navigace jsme měli být v cíli v 13:55, tady 5 minut před startem. Manželka to řezala jak to šlo. Osiřelé dítě v autosedačce naštěstí usnulo, jinak by při té zběsilé jízdě muselo znečistit minimálně zadní polovinu auta. Já se křečovitě držel úchytky nad dveřmi, adrenalin bych mohl stáčet do kýblů a prodávat. Naštěstí manželka dodržela přesně cílový čas a tak jsem se v 13:55 mohl vypotácet z auta u školy v Lomnici a vrávoravým krokem zamířit k registraci. Organizátoři byli překvapeni jen chvilku a obratem jsem obdržel startovní číslo. Ještě jsem si stačil odskočit na záchod a po cestě ke startu si připnout číslo. Byl jsem ještě asi 20 metrů před startovní čárou, když zazněl startovní výstřel a čelo závodu se dalo do pohybu. Měl jsem tak jedinečnou šanci vidět start z pozice diváka a jakmile jsem doběhl za startovní čáru mohl jsem se přesně zapojit na konec startovního pole a naplno se přepnout do role závodníka. Vím, že existují i horší starty, kdy závodníci probíhají startovní čarou i několik minut nebo desítek  minut po startu směrem od budek TOI TOI a podobně, ale tohle byl zatím můj rekord.

Dále závod již probíhal celkem standardně. Akorát ta zhltaná část oběda mě prvních 10 km nepříjemně tlačila v žaludku. Pak se situace uklidnila a již jsem se mohl plně soustředit na výkon. Vzhledem ke chladnějšímu počasí jsem nakonec běžel o 15 minut rychleji než loni. Také jsem netrpěl tolik křečemi, které mě posledně překvapily již od 32. kilometru, i když posledních 500 metrů do cíle jsem musel bojovat s takovými lehkými náznaky na zadní straně stehen.

Tišnovská rychta

V druhé etapě jsem si již nechtěl prožít takové drama před startem, takže jsme do Tišnova vyrazili s velkou časovou rezervou. Tu jsme strávili v restauraci Tišnovská rychta, kde jsem si tentokrát dal pouze polévku a odběhl se do auta dorazit rohlíkem. Po návratu jsem již jen posrkával nejprve pivo a pak 2x 0,5l kofolu. Tím jsem provedl dostatečnou hydrataci, což jsem pak zjistil během závodu,

kdy jsem si proti obvyklému průběhu (žádná zastávka na čurání, všechno pěkně vypotit) musel zastavit hned třikrát. Při běhu to zatím nezvládám, ale je pravda, že jednou jsem vlastně při tom šel, takže jsem zastavoval jen dvakrát. Závod proběhl opět celkem standardně, tentokrát již bylo pěkné horko, takže jsem se škvařil a výkony byly slabé. V jednu chvíli jsem se chytil běžce Pavla Viščora, který běhá přece jen o dost lépe než já, ale který se přihlásil na celý MUM, takže už měl, na rozdíl ode mne, tři maratony za sebou. Držel jsem se ho od občerstvovačky na cca 7. km až do stoupání na 23. km. Tam jsem zbaběle přešel do chůze, ale Pavel pokračoval ve vyrovnaném výkonu jako robot a utekl mi. Rozpálený úsek po silnici přes Heroltice a Březinu jsem opět přežil, ale stál mě hodně sil. Výstup na Klucaninu k rozhledně a seběh dolu jsem zvládl jako ve snách. Matně jsem si vybavoval, že poslední část od Lomničky do Lomnice vede údolím Besénku a že se mi loni nakonec běželo celkem pěkně a ulovil jsem několik skalpů již znavených běžců. Také letos jsem si plánoval podobnou strategii. Bohužel realita byla přece jen horší. Donutit nohy, aby se po lehce stoupající stezce daly do rychlejšího běhu,se mi moc nedařilo. Pár běžců jsem sice předběhl, ale jednalo se o pomalejší jedince, kteří startovali o hodinu dříve. Takže žádný závratný finiš jsem nepředvedl, ale alespoň jsem dokončil etapu podobně jako loni (asi o 1 minutu rychleji).

Cimrmanova stíhačka

A po dalších dvou dnech odpočinku s rodinou se přiblížil poslední závod série. Loni jsem se přinutil k výkonu těsně přes hranici 4 hodin. Komu by se to zdálo jako slabota, tak ... ano je to slabota, ale po dvou předchozích maratonech jsem měl nohy prostě úplně tuhé. Ani jsem nedoufal, že bych mohl podat takový výkon jako loni. Opět probíhal start ve skupinách po 10 minutách, podle výkonů z předchozích závodů. Tentokrát jsem vyrážel v 9:40, takže jsem se posunul o jednu skupinu směrem k rychlejším běžcům. Co naplat, hned po startu většina mojí skupiny vyrazila jako o závod a já ztrácel metr za metrem i když jsem se snažil běžet tempem 4:45 - 4:50 min/km. Přestože trať vedla tyto počáteční kilometry z kopce, běželo se mi těžce a tepy stoupaly do nebes. A co až teprve přijdou kopce, to bude konec. Ale nebyl. Prudký kopec za šerkovickou hájenkou jsem sice vyšel, ale většinu zbývajících stoupání v prvním 21 km kolečku jsem poctivě vybíhal. Sice pomalu, ale běžel jsem. Seběhy jsem se snažil napálit, ale rozumně, abych si úplně neoddělal nohy. Občas jsem i předběhl nějaké pomalejší běžce z předchozích skupin, což psychicky povzbudí. Nevím, jak je, ale mě určitě. Druhé kolečko nakonec nebylo tak strašné, jak jsem se bál. Sice jsem maličko víckrát přešel do chůze do prudších kopců, ale také jsem ulovil několik dalších skalpů. A nic nepotěší víc než dohonit a předběhnout někoho, kdo vám na prvních 3 km utekl o 500 metrů a pěkně mu to po 28 km vrátit i s úroky. A i kdyby vás to stálo posledních pár sil, je třeba předbíhat toho dotyčného pokud možno, pro něj  neudržitelným tempem a tvářit se při tom jak na odpolední procházce. Ano, je to sviňárna, ale přesně takhle to radí Scott Jurek, který je jinak moc příjemný a hodný, ale jakmile jde o závody, tak nezná bratra. Skoro celý závod jsem se naháněl s maďarským běžcem Gáborem Tresó. On sice běžel všech 7 maratonů, ale na ten poslední měl zkrátka podobně sil jako já. Chvíli jsem byl vepředu já a pak zas chvíli on. Až v posledním kole mi v seběhu začal utíkat a už jsem ho nedokázal doběhnout, i když jsem se snažil. Nakonec mi utekl jen o 25 vteřin. Když hodinky na 40. kilometru oznámily čas 3:47:50, tak jsem oživil naději doběhnout letos tuto etapu pod 4 hodiny. Pelášil jsem, co to unavené nohy dokázaly, ale poslední prudší stoupání k lomnickému náměstí jsem musel potupně vyjít. Nahoře již čekala manželka v roli fotografa, aby nám připravila nějaké vzpomínkové fotografie na to naše utrpení. Poslední metry přes město jsem běžel, co to šlo a když hodinky již kousek od školy píply 3:58:26 (42. km) věděl jsem, že to dokážu. Po doběhu jsem toho měl dost, ale za chvilku jsem se po občerstvení vydal zpět k cíli fandit dalším finišujícím a čekat na Dana Orálka, který jako již tradičně vybíhal poslední v 11:00. K mému překvapení se v 13:49 prohnal cílem Zbyněk Vondrák, který po loňském celém MUMu letos zavítal jen na tuto jednu etapu. A ačkoliv podal pěkný výkon, aby se umístil jako již tradičně na bramborovém 4. místě, sklidil od komentátora ne příliš pěkný cílový komentář. Za ním totiž dobíhala Ivana Hrdličková, první žena v celkovém hodnocení MUM. Takže věta: "A tady nám dobíhá někdo, kdo nás nezajímá. Ale za ním dobíhá Ivana Hrdličková ..." mi pro někoho, kdo předběhl v tomto posledním závodě i Dana Orálka, který skončil nakonec až na 5. místě, připadala trochu nemístná.

Už jen kousek do cíle

I ostatní jsou rádi, že už bude konec
 (Maďar Gábor Tresó)

Zhodnocení

Mé pocity z tohoto závodu či spíše série závodů jsou ovšem i letos naprosto pozitivní. Vše skvěle zorganizované, tratě dobře značené (ne že by nikdo nebloudil, ale myslím si, že to muselo být většinou spíše nepozorností nebo únavou) a za ty peníze naprosto nezapomenutelný zážitek.

A hlavně je vidět, že to organizátoři dělají spíše pro radost než pro peníze a to je samozřejmě hodně znát. Díky všem za dobrou práci a další senzační zážitek.