U dna lipenské přehrady

To už zase někam jedeme?

Tak přesně tohle jsem v sobotu 11. listopadu 2017 slyšel hned třikrát. Od Lucinky, od Lukáška a od Michalky. Děti měly na můj víceméně poslední závod sezóny naprosto stejný názor. Nepomáhalo ujištění, že je výlet na Lipno spojen s návštěvou hopsária. Nakonec protesty utichly, ale bylo mi jasné, že by se raději válely doma u televize než na Lipně na nafukovací atrakci. Já jsem naopak válení neměl v plánu vůbec (ani doma ani na Lipně), ale chystal jsem se na svůj letošní poslední "Loučovický maraton". Jednak je tento závod zařazený do Jihočeského běžeckého poháru (JBP), kam jsem letos přihlášený a jednak mám raději delší závody než ty krátké a rychlé. Cíle, které jsem do této sezóny měl, tedy zrychlit a zvýšit počet zaběhnutých maratonů, už jsem si splnil v Písku a v létě v Lomnici. Také zapojení do JBP proběhlo podle představ a myslím, že jsem na závodech velkou ostudu neudělal. Samozřejmě pořád je hodně co zlepšovat, ale musí se na to postupně a ono to přijde (tedy alespoň doufám). Takže žádné vysoké cíle jsem neměl, přece jen bylo znát, že forma vrcholila v září a říjnu a šlo tak spíše o důstojné zakončení sezóny.

Cesta je prach a štěrk ...

Největší nervy před závody jsou u mě jako tradičně spojeny s cestou na závod. My prostě nedokážeme vyjet s rodinou včas a většinou je to vše na poslední chvíli. Sice se už známe a dáváme si různé rezervy, ale stejně jsou to vždycky nervy. Tentokrát i počasí nestálo za nic, šedivo, sychravo, občas déšť. Předpověď hovořila jasně, bude zima a pršet. Ze začátku trochu, pak více a více. A mohlo by i sněžit. Čím horší počasí, tím méně soupeřů, utěšoval jsem se v duchu a pošilhával po medaili v kategorii M45, kam jsem v tomto závodě spadl. To je výhoda těch menší regionálních závodů. Méně lidí, menší cena a větší šance se lépe umístit. Na PIM bych spadl někam mezi ty stovky a tisíce průměrných běžců (zatím na víc nemám, však počkejte jednou ..., možná), ale tady šance byly. Takže přece jen nějaká motivace. Nakonec jsme dorazili v pořádku a včas, takže jsem si odbyl prezentaci a vyzvedl startovní balíček. Tedy, ehm, balíček, bylo to startovní číslo a fixa. Žlutá. Nevypsaná. Podle proprozice měl každý dopředu se registrující a platící závodník dostat od sponzora láhev vína. No já vím, ta fixa byla LIHOVÁ, no ale stejně to byla slabá náhrada. Fixu jsem tedy odvážně věnoval manželce za celoroční podporu (měla radost) a číslo si připnul na gumu (ne tu od trenek, ale nechtěl jsem si propíchnout bundu špendlíky, tak jsem si vzal takovou doma vyrobenou gumu na číslo). A hurá na start.

A už to fičí, Anča kričí ...

Zatím ještě pokus o úsměv.

Start proběhl tak nějak nenápadně zapískáním na píšťalku a protože přední řady vyrazily vpřed, my ostatní jsme je následovali. Od Obecního úřadu v Loučovicích jsme se museli, na prvních kilometrech, prokousat až na hráz lipenské přehrady. To znamenalo nastoupání cca 80 metrů. Byl jsem, asi stejně jako ostatní, rád, že tento kopeček je na začátku a na konci ho poběžíme směrem dolu. Zbytek trasy vedl po cyklostezce okolo přehrady a kousek po silnici. To zaručovalo pouze minimální výkyvy nadmořské výšky a celkem rovinatou trať. Což ale neznamená, že by to byl jednoduchý závod a jak vám každý, kdo běhá maratony častěji, potvrdí, závody této délky jsou prostě záludné a to, že jste už nějaké zaběhli dříve, neznamená, že všechno bude hladké.
Abych to nepřepálil, stanovil jsem si na první 4 km tempo okolo 5 min/km. A také jsem ho dodržoval. Dokonce i na 5. km jsem měl toto tempo, ale to bylo spíše způsobeno silným vnitřním  nutkáním. Nutkáním odskočit si na malou, jinak mi praskne měchýř. I když jsem si před startem odskočil, tak jsem asi trochu přehnal předzávodní zavodnění. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to nevydržím, ale zažívat od 5 km nepříjemné pocity je přece jen příliš brzy. Ono bude úplně stačit to, co budu cítit posledních cca 7 km. Ještě jsem úplně nezvládl práci s kolíčkem za běhu, jak o tom pěkně píše Zbyněk Vondrák v článku: Na malou. Tak jsem zvolil klasickou techniku se zastávkou a vydýcháním, jen vylepšenou o rozvázání a zavázání tkaničky na kalhotách za běhu. Tím se několik běžců, co jsem předtím pracně předběhl, dostalo znovu přede mě, takže jsem si jejich stíhání mohl zopakovat. Nasadil jsem osvědčené tempo okolo 4:45 min/km, ale cítil jsem, že se mi neběží stejně lehce jako na maratonu v Písku, tak jsem to nehrotil a některé kilometry běžel i pomaleji.

Usmívat se, vyletí ptáček

Pořád ještě dobrý.

Tentokrát nemám na mysli epizodu s malou potřebou ani nějakého exhibicionistického běžce, ale rád bych ocenil fotografické služby mají manželky, která i v tomto závodě zaujala vyhlídnuté místo u trati a snažila se zachytit naše komíhající se postavy a šklebící se obličeje. Je to rozhodně hrdinská činnost, protože ne každý běžec je rád, že dojde ke zvěčnění jeho pohybových variací, které si v duchu představuje jako ladný běh. Střet s realitou zachycenou na fotografii může být pro mnohé tak frustrující, že svůj vztek pak přenášejí na nebohého fotografa, který ovšem za nic nemůže. Také postávání vedle trati v zimě a dešti dlouhé desítky minut ve snaze zachytit jak ty nejrychlejší, tak ty nejpomalejší je činnost zdraví ohrožující. Nicméně to manželka opět zvládla na výbornou a díky tomu máme my, všichni účastníci tohoto závodu, pěkné vzpomínky na to naše trápení.

Ano, trápení. Ten kdo tvrdí, že si jde maraton "užít", je buď skrytý masochista nebo nedává do závodu zdaleka tolik, kolik by mohl, což také není vůbec pěkné. Zvlášť pokud běží někde vpředu a my pomalejší musíme trpět někde za ním, na hranici našich sil s jazyky daleko vyplazenými.

Alespoň u mě bývají většinou pocity následující:

😄   0 km - 10 km - pohoda, běží se pěkně

😅 10 km - 21 km - pořád pohoda, ale už je lehce cítit únava

😐 21 km - 30 km - únava se zvětšuje, ale stále to jde, nohy začínají tuhnout

😓 30 km - 37 km - je to čím dál horší, nohy jako z olova

😝 37 km - 42 km - začínám přemýšlet, proč se vlastně na ty maratony pořád hlásím, snažím se udržet na nohou a nezkolabovat před cílem

Tento závod nebyl jiný. Akorát pocity, co mívám po 37 km, nastaly tentokrát už po 33 km. Chvílemi jsem si připadal, že snad běžím dozadu místo dopředu. Na sporttester jsem se ani neodvažoval podívat, v hrůze jaké tempo tam uvidím. 

Vyděržaj pioněr!

Naznačuji, že už toho mám dost.

Což o to tempo, ale patřím k těm běžcům, co strašně rádi sledují všechny možné statistiky ohledně jejich běhu. Ne, že by mi to bylo k něčemu, ale prostě mě baví si večer k tomu sednout a zkoumat. Takže si i na závody beru hrudní pás na měření tepové frekvence. Jak už jsem zjistil, je při závodě lepší na ni raději nekoukat, protože se pak člověk zbytečně vyděsí, jak je vysoká. Takže si ji jen měřím a vyhodnocuji to pak doma. Většinou je to bez problémů, jen po dlouhých bězích mívám na hrudi vypálený rudý cejch. Ale pokud se namaže přímo prostředek pásu, mezi elektrodami, třeba Indulonou, tak je to lepší. Tentokrát jsem to ale nějak podcenil a nezkontroloval si pořádně napnutí pásu a ten mi začal už po cca 10 km padat. Sice jsem podnikl několik pokusů ho pod oblečením posunout zpět na své místo, ale celé to ztroskotalo na tom, že obslužnost míst na zádech je u mě, při rychlejším běhu, proklatě mizerná. Tak jsem to nakonec vzdal a nechal pás postupně klouzat směrem dolu. Po 30 km běhu tak místo tepové frekvence mohl měřit tak maximálně můj aktuální pocit hladu.

Ale zpět k utrpení posledních kilometrů. Vyčerpání narůstalo a slabou vzpruhou bylo, pokud jsem náhodou doběhl někoho, kdo to přepálil víc než já a mohl jsem před ním chvilku předstírat, jak jsem v pohodě. Jakmile jsem byl bezpečně daleko, upadl jsem opět do svého ploužení. Občerstvovací stanice jsou na tomto závodě, alespoň pro mě, docela dost daleko od sebe (cca 4 km, 10 km, 14 km, 20 km, 29 km, 38 km), hlavně v druhé části závodu, kde bych je naopak ocenil každých 5 km. Ony jsou vlastně jen tři, ale přes jednu se běží třikrát a přes jednu dvakrát. Po cestě k té poslední jsem se ocitl na dně. Tedy ne na dně přehrady, jak název příspěvku naznačoval, ale spíše na dně svých sil. Ovšem po občerstvení jsem přece jen trochu ožil. Před sebou jsem měl vyhlídku na poslední 4 km, a většina trati vedla už jen z kopce anebo po rovině. A pak už konečně "CÍL". Hurá.

To je konec

Z toho nejprudšího kopce, kolem vodní elektrárny, jsem běžel raději hodně opatrně. Nechtěl jsem riskovat křeče v rozbitých nohách. Jakmile se klesání zmenšilo, tak jsem to pustil. Tajně jsem doufal, že tentokrát nedostanu zmíněné křeče, které mě většinou v posledních kilometrech trápí a moje přání bylo vyslyšeno. Poslední dva kilometry už mě táhl pocit, že pokud mě nikdo nepředběhne, tak bych mohl ve své kategorii dosáhnout i na medaili, což se zas tak často nestává. Dokonce jsem se donutil k tempu těsně pod 4:40 min/km, v což jsem ani nedoufal. Počítal jsem, že čas by měl být do 3h 30min, ale nakonec to bylo těsně pod 3h 25min, čímž se tento výkon stal mým aktuálně druhým nejlepším maratonským časem. Já vím, pořád to není žádná sláva, ale vzhledem k mým dispozicím to jde. Nechal jsem se od manželky odvézt ten kilometr k místní škole, kde byla možnost se osprchovat. Kdybych tam měl dorazit po svých, tak by to trvalo neúměrně dlouho. Pak ještě vyzvednout děti z hopsária (byly vyhopsané až běda) a šup do místní hospody s názvem "Restaurace Sparta". Fotbal nesleduji a žádnému týmu nefandím, takže jedná asociace u mě proběhla s názvem ultramaratonu Spartathlon. Zatím si neumím představit, jaké to je absolvovat 245 km dlouhou trať, takže nedokáži srovnat svoje pocity po závodě s vyčerpáním ultramaratonců. Určitě je to jejich o mnoho stupínků horší. Ale jejich radost z dokončení je určitě alespoň taková, jaká byla moje, když jsem se dozvěděl, že jsem nakonec v kategorii M45 skončil druhý. Na oslavu výkonu jsem si dal jednu desítku Gambrinus a pak se odbelhal k autu a nechal se manželkou dovézt až domu. Takže ten závěr sezóny se nakonec vlastně celkem vydařil.

Vyhlášení kategorie muži B