Barokomaraton 2016

Připravit, pozor, start!

Večer před závodem jsem se smál,
protože jsem ještě nevěděl, do čeho jdu.

Po loňském roce, kdy jsem se odhodlal běžet první maraton a pak ještě následovaly další dva, jsem se letos rozhodl přidat ještě nějaký navíc. Můj výběr nakonec padl na Barokomaraton v Plasech. Proč? Jednak se mi termín hodil do běžeckého plánu a dále jsem zahlédl na internetu mnoho kladných referencí na tento závod. Tím byl výběr zpečetěn. Rodině jsem na tento termín naplánoval návštěvu Techmánie v nedaleké Plzni a pak vyzvednutí mojí trosky po závodě. Pro balíček jsem si raději dojel už v pátek v podvečer, abych v sobotu, kdy přijedu sám vlakem, nebyl tak nervozní, jestli to všechno stihnu. V sobotu ráno jsem netrpělivě postával v Plzni na hlavním nádraží a po očku pozoroval různé více či méně známé tváře lidí oblečených do sportovního. Tipoval jsem si, kolik jich asi zamíří k lokálce do Plas. Docela dost. Myslím, že s minimálně půlkou vlaku jsem měl společný cíl. I když se mi běžná předstartovní nervozita mísila s nervozitou z neznámého prostředí a neznámého závodu, vše probíhalo hladce. Než jsem se nadál, byl tady start a masa asi 650 běžců se dala do pohybu. Nejprve jsem si říkal, že dát start maratonu a půlmaratonu na stejnou dobu není moc dobrý nápad. Kilometrové kolečko kolem areálu roztrhalo startovní pole do pěkného hada a další dva kilometry, než přišly první kopce, toto rozdělení dokončily. Takže to nakonec vůbec nevadilo.

První kopec

První kopec přesně splnil moje očekávání. Podle zveřejněného profilu měl být celkem prudký a dlouhý. Možná jsem ho čekal ještě prudší, ale to je jedno, stejně mě pěkně odrovnal. Tepová frekvence vylétla do oblak a i když se pak cesta narovnala a stoupání bylo jen lehké, stejně nechtěla moc klesnout. Cesta k silnici měla být trochu z kopce, asi i byla, ale to mi vůbec nepomohlo. A navíc hned na silnici začalo zase stoupání. Předbíhaly mě davy lidí. Utěšoval jsem se, že to jsou samí půlmaratonci, ale stejně mě to dost deptalo. Na druhou stranu odrovnat se v úvodních kilometrech maratonu také není moudré. Tak jsem běžel, jak to jen šlo, ale zároveň ne úplně naplno. Po dalším kopečku následoval seběh do obce Vrážné, kde byla první občerstvovačka a vyhrával k tomu obecní rozhlas. Partička místních před hospodou rožnila selátko, zkrátka pohoda. No tedy zas tak velká pohoda to nebyla, zvláště když cesta za vsí opět zamířila do kopce. A pak na křižovatku, kde se naše kroky rozdělily. Maratonci vlevo, půlmaratonci vpravo. Většina mířila doprava, ale pár dalších také zamířilo jako já vlevo. Po silnici, kde byla cesta trochu z kopce, to celkem šlo. Doběhl jsem Markétu Gruberovou, jednu z našich nejlepších ultraběžkyň, jejíž minulé výkony jsem použil jako etalon ke stanovení svého vysněného cílového času. Také seběh lesem dolu k potoku ušel, akorát vymletá kamenitá cesta nebyla úplně ideálním terénem. Nohy místo odpočinku dostaly opět dost zabrat. Za potokem na nás čekalo další stoupání, které nám nedopřálo většího oddechu. Pak se stoupání zase otočilo na klesání a přiběhli jsme do Křečova, kde byla další občerstvovačka.

Další kopce

Kousek za Křečovem se to zase otočilo a začalo se opět stoupat. Nic extra prudkého, ale pořád do kopce. Tempo sice jen 5:45 - 6:15, zato tepovka pořád okolo 160. Takže i když se člověku zdálo, že běží jako šnek, měl toho celkem dost. A tak pořád dál a dál. A dál. A dál. Když jsem zahlédl siluetu hospodářských budov, skladů, kravínů a kulatých zásobníků, tak jsem pookřál, protože jsem si pamatoval, že tam někde má být třetí občerstvovací stanice. Když jsme přiběhli na místo, kde se lesní cesta potkávala s polní, která vedla ke zmíněným siluetám, zarazilo mě, že máme pokračovat přesně opačným směrem. No co, asi změna trasy. Cítil jsem se podveden. Místo osvěžení následovaly další nezáživné kilometry do kopce lesem a mezi poli. A pak jsem zahlédl další takové siluety, tak typické pro zemědělské družstvo. Že bych se před tím spletl? Ano, tentokrát už tam ta občerstvovačka skutečně byla. A opravdu přišla vhod. Cesta ještě chvíli vedla do kopce, pak se to konečně zase otočilo a běželo se z kopce. Poté co jsme se vymotali z lesa, následoval seběh po silnici do Manětína k další občerstvovací stanici. "Tak to horší už mám za sebou," myslel jsem si naivně. Pravda sice byla, že ty počáteční kopce jsme měli konečně za sebou, ale před sebou ještě 22 kilometrů a síly už ubývaly.

Kosit to po louce, do kopce, z kopce a dál

Z Manětína to měla být, podle mapy profilu tratě, odpočinková část v délce asi necelých 6 km s pozvolným klesáním. Plánoval jsem, jak to budu kosit a celkově si odpočinu. Skutečnost však nebyla až tak růžová. Trochu z kopce to sice bylo, ale díky tomu, že se běželo po blátivých cestičkách a různě v terénu, tak to tak hladce prostě nešlo. Udržet tempo pod 5:20 min/km vyžadovalo přece jen nějaké to úsilí. Také už bylo znát, že máme dvacet kilometrů za sebou, takže se únava začala pozvolna projevovat. Na konci luk byla další občerstvovací stanice a před kopcem jsem se rozhodl dát si další gel. Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, kdo měl takovou strategii. Kopeček, který pak následoval, byl celkem nepříjemný a strmější, než bych čekal. Musel jsem dva kusy vyjít a vzpomněl jsem si na památnou větu, kterou vodič povzbuzoval Scotta Jureka při běhu WSER 100 miler. Když Scott přešel do kopce do chůze, říkal: "Tim (Twietmeyer) do tohohle kopečku nechodí, vybíhá ho.". Mně to ale nebylo moc platný. Nejsem ani Tim Twietmeyer, ani Scott Jurek, dokonce zdaleka ani jako Radek Brunner, který letošní závod vyhrál. Jakmile se ale stoupání trochu zmírnilo, přešel jsem do běhu, sice pomalého ale běhu. Nakonec se kopec přehoupl do klesání, občas celkem prudkého, takže jsem to zase napálil. Následoval další úsek po rovině a trochu z kopce, přes další louky, okraje lesů a nakonec okolo nějakého kempu. Trochu mi to už splývalo a začal jsem cítit únavu. Pak ovšem přišla občerstvovací stanice u "Podhrázského mlýna", která byla obsazena výhradně příslušnicemi něžnější poloviny lidstva. Jejich skandování jména závodníka a dalších povzbuzujících vět muselo nakopnout každého, kdo se tam zastavil. Toto povzbuzení  ale vydrželo jen pár stovek metrů, než přišlo další stoupání.

A zase do kopce a nohy už bolí

Na 31,5. km se to zase otočilo a začala finální zkouška výdrže. Zpočátku bylo stoupání trochu prudší, pak už cesta, vedoucí převážně lesem, stoupala jen lehce, ale zato vytrvale. Mně a myslím, že i většině dalších, právě ta vytrvalost už docela docházela. Přinutit se běžet bylo stále těžší. Musel jsem si dokola opakovat, že to jsou běžecké závody a ne chodecké. Z jednotvárnosti mě vytrhla akorát sedmá občerstvovací stanice za 35. kilometrem. Oživení však nepřišlo a tak jsem po pár stech metrech přešel potupně do chůze a tak zdolal prudší část kopce. Neustále jsem se ohlížel. Takoví soupeři v zádech, to je ta nejlepší motivace. Bohužel, nikde nikdo na dohled. Jakmile jsem viděl, že se kopec láme, opět jsem se rozběhl a za chvíli jsem byl na předposlední občerstvovačce v Žebronicích. Rychlé občerstvení a běžím dál. Místní organizátorky, které hlídají na trati, aby někdo, již značně zmožený únavou, náhodou neodbočil špatným směrem, mě informovaly, že už je to jen z kopce. Dobře. Po tři sta metrech klesání končilo a začínal další kopec. Sakra. Kecaly. Byl sice jen kratičký, ale byl tam. Za vesnicí se odbočovalo do polí, tam stál další navigátor a také opakoval tu kouzelnou větu, že už je to jen z kopce. Už jsem mu nevěřil. Bohužel měl pravdu. Bylo to z kopce. Jenže zapomněl dodat, že lesní cestičkou, úzkou, samý kořen a kamen. Rozbité nohy už běžely jen ze setrvačnosti a ani nevím, jak jsem to dokázal, abych nepřistál na zemi.

Tak už "jen" finiš do cíle

Seběh se trochu zmírnil, ale nohám to už bylo jedno. Dostal jsem křeč do pravého lýtka. Musel jsem zastavit a trochu si nohu promasírovat. Opatrně jsem se rozbíhal a zatím to šlo. Blížila se poslední občerstvovací stanice v místě nazvaném příhodně "Peklo". Název seděl naprosto přesně, alespoň na můj případ. Dostal jsem opět křeč do lýtka, až jsem klopýtnul a zaklel. Bylo to peklo. Opět jsem se opatrně dával do pohybu, zatímco mě předbíhal jeden ze závodníků. To mě nakoplo. "Nenechám se pár kilometrů od cíle takhle odrovnat." Běžel jsem opatrně, ale snažil jsem se zrychlit. Zatím to šlo. Blížil jsem se zpět k areálu, odkud se startovalo a věděl jsem, že mě čeká už jen poslední kilometrové kolečko. Upaloval jsem, co to šlo, protože jsem cítil soupeře za zády. Postupně, jak se cíl blížil, jsem zrychloval. "Přece se nenechám předběhnout těsně před koncem." Lýtko zatím drželo, vybavoval jsem si chuť soli z poslední občerstvovačky, abych její intenzitou zaplašil případné křeče. Fungovalo to. Proběhl jsem cílem. Uhájil jsem svoje pořadí, ale opravdu těsně. Celkově třetí žena Markéta Gruberová mi byla v patách a doběhla jen o dvě vteřiny za mnou. Uf, to bylo opravdu těsné.

Bylo to hezké, tak příště zas?

Po doběhu jsem toho měl celkem dost a musel jsem se chvíli vzpamatovávat. Přihlásila se žaludeční nevolnost, ale zdaleka to nebylo tak hrozné jako po Silvě Nortice, kde mi bylo špatně snad půl hodiny. Na chvíli jsem si sedl a dostal křeč do levé nohy, pěkně po vnitřní straně, od stehna až k lýtku. "No, nic se s tím nedá dělat, musím to nějak protrpět. Vyřídím pár telefonátů rodině a známým a ono to časem přejde," pomyslel jsem si. Jak jsem tam tak zničeně seděl, přišla ke mně organizátorka s cedulkou "lékař" na tričku. Ptala se, jestli něco nepotřebuji, že viděla, že mám křeč. S díky jsem vše odmítl. Odešla, ale myslím, že mě z povzdálí raději ještě chvíli pozorovala. Ocenil jsem takovou pozornost pořadatelů. Po tak vyčerpávajícím zážitku může mít opravdu někdo problém. (Pokud nejste Radek Brunner, který si dá závod jako trénink, vyhraje ho a druhý den si dá dalších tréninkových 30km v tempu 5:00 min/km.) Za chvíli jsem se zkusil zvednout a šlo to, křeče jsem už nedostal. Došel jsem si pomalu nafasovat pití (pivo) a jídlo (těstoviny) a trochu se občerstvil. Pak už zbývalo si jen vyzvednout batoh z úschovny a převléci se z prosoleného běžeckého oblečení do něčeho civilnějšího. Ještě jsem si pak užíval místní skvělé atmosféry a čekal na losování tomboly. Jako obvykle jsem nic nevyhrál, ale s tím jsem počítal. Než si mě přijela vyzvednout rodina, která mezitím strávila pěkné chvilky v Plzni v Techmánii, jsem měl tak akorát čas na procházku areálem místního kláštera a úvahy, zda se sem vrátím. Areál kláštera je obrovský a působí úchvatně. Stejně tak organizace, nálada a zkrátka celý závod. Nemám, co bych vytknul. Tak za rok (pokud rodina a zdraví dá) zas.