Krysák se rozbíhá

Začátky jsou nejsou jsou těžké

Úplné začátky jsou většinou lehké, tedy pokud se vůbec rozhodnete s něčím začít. První bývá myšlenka typu: "Když teď všichni blázní s tím běháním, co kdybych to taky zkusil?". Ještě jste ani nevstali z gauče a už přichází reakce zlenivělé tělesné schránky: "No jo, ale to je kravina. Už na základce jsi měl z tělocviku dvojku, naprosto nesportovní typ. V běhu vždycky na konci, ať to byl sprint nebo těch prokletých 1500 metrů, které jsi nikdy nedokázal běžet bez chůze a toho otravného píchání v boku. Tohle nemá cenu."
V tuhle chvíli musí nastoupit vaše vůle a rozhodnutí. Správně měl v tuhle chvíli před 30 lety (laskavý čtenář si dosadí vlastní věk - 10) nastoupit učitel/učitelka tělocviku a motivovat vás tak, abyste zjistili, že sport je vlastně prima, sranda, super pocit, když se něčeho podaří dosáhnout, příležitost potkat nové kamarády a vůbec prima lidi. Většinou to však skončí tím, že vás otráví na celý život. (Tedy pokud jste kluk a jde vám fotbal, tak si hodiny tělocviku většinou užijete, ale pokud jako já neumíte kopnout do míče, je to pro vás skoro horší než hodina matematiky. A co si vyslechnete od spolužáků za zkažené útoky/obrany, vlastní góly, nahrávky soupeři, atd, to se ani publikovat nedá.)

Pokud tedy nakonec zvítězí vaše vůle a vy dospějete k rozhodnutí to přece jen zkusit, pak už je to lehké. Ale neradujte se, hned pak je to zase těžké. Sám jsem takhle začínal běhat asi dvakrát. Vždy to mělo přesně tento průběh, před kterým varují ve všech článcích pro začátečníky, ale tenkrát ještě internet nebyl (to už je fakt, ale opravdu děsně dávno), takže jsem nevěděl jakou dělám chybu:

První speciální běžecké boty
(stav po několika tisících kilometrech před vyhozením)

Natěšený začátečník se navleče do sportovního (u ženské části tomu často předchází několik nákladných nákupů) a vyrazí tempem, jaké si tak asi myslí, že by měl správný sportovec mít. Je to samozřejmě naprosto mimo aktuální možnosti tohoto jedince, takže tento už po sto metrech funí jako lokomotiva a po další stovce začíná myslet na to, že udělal největší chybu svého života, když si myslel, že by přece jen mohl být jednou běžcem. Pokud je jeho rozhodnutí opravdu silné, propracuje se ještě k tomu píchání v boku, které ho jen utvrdí v tom, že některé věci se prostě nemění a zůstávají po desetiletí stejné. Případně pokud se rozhodne začít později na podzim a nebo v zimě, následuje po takovém běhu, kdy člověk těžce dýchá ledový vzduch, ještě chrapot, kašel, rýma a někdy ho to porazí i na postel.

Článků o začátcích jsou již spousty a pokud člověk čte pořád stejné rady, získává dojem, že už je mu všechno jasné. Jenže většina lidí tyhle jednoduché rady přesto nedokáže dodržet. Nakonec totiž převládne pocit, že běžet se přece musí alespoň trochu rychle (vždyť je to vlastně úplně pomalu) a tak dojde, jako i u mne, k tomu, že po těch sto metrech (někdo možná po dvě stě) opět funíte jako lokomotiva a začínáte trudomyslnět. V tuhle chvíli je třeba přejít do chůze, počkat dokud se dech trochu neuklidní a hlavně si z toho nic nedělat. Nepropadat panice, že vlastně nejste běžec, pokud jdete. Nebojte se, i ti nejlepší běžci občas taky chodí (třeba z kuchyně na záchod ;-) ). No a pokud takhle po indiánsku zvládnete třeba kilometr a na konci se vám plíce nesnaží vyskočit z hrudi, máte už skoro vyhráno. Hlavně nepospíchat. No jasně, to říkají všichni. A mají pravdu. Největším nepřítelem běžce začátečníka je netrpělivost. Ani já jsem nebyl výjimkou. Na začátku jsem sice pěkně střídal chůzi a běh a postupně tu chůzi zkracoval, ale jakmile se mi podařilo uběhnout v kuse CELÝ KILOMETR, už jsem si myslel, že jsem velký běžec. Opět ta netrpělivost, kterou jsem sice na začátku trochu potlačil, začala vystrkovat růžky. Prodlužování uběhnuté délky je třeba provádět pomalu a navyšovat celkové kilometry postupně, nejlépe maximálně o deset procent měsíčně.

Šampus bez bublinek 

Takže prvních pár běhů nebo skoro-běhů je za vámi a jakmile nastoupí rutina, je to opět těžké. Těžké vydržet a nepřestat. Pomalu a trpělivě pokračovat. Přicházejí dny, kdy se vrátíte z práce unavení a za tmy, doma do sebe hodíte večeři, pomůžete manželce s dětmi a když je už konečně v půl desáté zaženete do postele, sednete si vyčerpaně k televizi a chcete si chvilku odpočinout. A přesně v tu chvíli si vzpomenete, že vás čeká ještě vaše běžecká půlhodinka. A teď je to, ale opravdu těžké. Všechno co jste doposud udělali bylo vlastně lehoučké jako peříčko. Co je nové, zábavné, neokoukané, k tomu se přesvědčíme celkem snadno. Ale jakmile se z toho stane rutina, začneme být jako šampus bez bublinek.

Je to sice zase jen trik těla, jak si zajistit odpočinek i když ho vlastně nepotřebuje, ale je lety vypilovaný k dokonalosti. Většina z nás má sedavé zaměstnání, při kterém nemusíme moc fyzické aktivity vyvinout a přesto večer podléháme pocitu, že naše tělo je z celého dne strašně unavené. To není možné, unavená je spíše naše mysl, tělo je jen zlenivělé a snaží se nás přesvědčit, že je lepší si posedět u televize a nějaký ten gram tuku si uložit do zásob, než jít běhat a nějaký ten gram spotřebovat. Pokud víte, jaké triky na vás vaše tělo zkouší a máte jen průměrně pevnou vůli, tak se tomu většinou dokážete ubránit. Zkuste to alespoň několikrát na začátku. Vědomě. Zjistíte celkem zajímavou věc. I když se vám před vyběhnutím strašně nechtělo, nakonec máte pocit, že to vlastně bylo dobré. Sám jsem absolvoval spoustu večerních běhů, do kterých se mi nejdříve nechtělo a nakonec jsem musel konstatovat, že jsem si to užil. Jakmile máte takovou zkušenost, je už boj s leností mnohem lehčí. Vždy si jen vzpomeňte na to, jak to nakonec bylo fajn a bude se vám mnohem snáze vyrážet.

Co je psáno to je dáno 

V okamžiku, kdy už zvládnete nějaký ten kilometr, aniž byste museli přejít do chůze, začne být zajímavé si zapisovat vaše výkony. Proč? Protože získáte přehled kolikrát jste již tento týden uběhli. Spousta lidí tvrdí, že běhá pro zábavu, pro super pocit, což je samozřejmě to skvělé, ale začátečník většinou takové pocity nezažívá, to přijde až později. Pro mě bylo třeba největším zadostiučiněním sledovat průběžný nárůst výkonů. Není nic povzbudivějšího, než když se vaše výběhy prodlužují a časy krátí. A vůbec nejlepší je mít nějakého kamaráda, se kterým můžete občas vyběhnout anebo alespoň probrat svoje úspěchy, strasti, bolístky no prostě všechno.
Akorát pozor, aby netrpělivost nezačala opět vystrkovat svoje růžky. Bohužel i já jsem v této době podlehl tomu, jak mi to jde pěkně a pravidlo o navyšování měsíční kilometráže jsem nedokázal dodržet, ale překračoval jsem ho. Nejde o to, že byste nemohli běhat dále a dále, ale jde o to, aby se vaše tělo, které léta lenivělo, dokázalo přizpůsobit nové zátěži. Protože pokud to nezvládne, tak to znamená jen jedno, vyběháte si nějaké to bebíčko. Nebojte se, je jich spousta. Od achilovky, přes obávanou plantární fasciitis k poměrně častým bolestem kolen. Na kolena vůbec pozor. Mám s nimi takovou zkušenost, že někdy stačí jeden špatný pohyb a bolesti se pak zbavujete několik týdnů.
Ale zpět k tomu zapisování výkonů, na internetu najdete spoustu služeb, které to umožňují a dokonce si ani nemusíte pořizovat běžecké hodinky s GPS-kou. Neexistuje jednoznačný pohled na to, která je nejlepší, zkuste si o nich něco zjistit a pak už je to na vašich osobních sympatiích.

A co krysák?

Krysák se chystá na 10,5 km v rámci štafety 4 x 10,5
(to už jsem běhal skoro rok a doufal jsem v čas do 50 minut)

Říkáte si: "A co krysák? Je tohle povídání opravdu o něm? Není to jen takový obecný článek, jakých je všude plno?" Kdepak, všechno co jste si přečetli jsou opravdu moje zkušenosti a zážitky. Nejsem žádná výjimka, žádný zázračný "zakuklený" sportovec. Osobně těmhle příhodám moc nevěřím a pokud už jsou pravda, tak se vztahují na tak malé procento lidí, že ani nedoufejte, že byste mezi ně patřili. Ptáte se jaké příhody? No, to bylo tak ...

Jen tak jsem se šel projít a potkal jsem kamaráda: "Čau, jak se máš, co děláš?" 

"Ale, přihlásil jsem se na maraton a za hodinku to startuje. Nechceš se přidat?"

"No, ale já vůbec neběhám, to nezvládnu."

"Ale jo, to zvládneš, vždyť je to jen kousek. Skoč si pro tenisky a pojď se mnou."

No tak jsem šel, a nakonec jsem to v pohodě dal. A tak jsem začal běhat.

Tak na tohle rovnou zapomeňte. Tohle dokáže jen jeden z deseti tisíc a ten si to ještě vymyslel. Normální lidi jako já a vy se k takovým výkonům, jako třeba uběhnout maraton, musíme poctivě proběhat stovkami kilometrů tréninku a věřte mi, že ten první maraton si stejně moc neužijete. Vlastně ano, užijete, ale až úplně na konci po proběhnutí cílem, kdy se navzdory únavě a bolavým nohám, na kterých už sotva stojíte, dostaví naprosto skvělý pocit, že jste to zvládli.

Tak začněte a vydržte u běhání jako já a také si příště můžete přečíst zážitky ze závodů, které jsem absolvoval. Abyste věděli, co vás čeká, až vás přestane bavit běhat jen tak a pocítíte potřebu se poměřit s ostatními. I to může být motivace pro váš další, ještě usilovnější trénink, jako se to stalo v mém případě. U mne pak ještě sehrály svoji roli některé knihy. Ale to už je jiný příběh.