Královský maraton Písek 2018 - aneb doma je doma

Fandící doprovod

Ano, je to tak, jak se říká: "Doma je doma." A proto jsem samozřejmě nemohl vynechat domácí závod, kde jsem si loni udělal nový osobní rekord (OR) na maratonské trati. Letos jsem se pokoušel o jeho zlepšení již před 14 dny v Kladně, kde to nakonec vyšlo a posunul jsem se na 3:19:04. Plán byl jasný, rozběhnout to stejně jako na Kladně a pak se uvidí.
Mínusy, proč by se nový OR nemusel podařit, byly následující:

• již třetí maraton za poslední měsíc
• změna trati proti loňsku (další stoupání a klesání na mostě a kolem Jitexu)

Mezi plusy se dalo zařadit jen:

• chladnější počasí (podle předpovědi cca 12 °C)
• domácí prostředí

Celkově má trať v Písku větší převýšení než třeba ta kladenská. Takže jsem byl k možnosti překonání OR spíše rezervovaný, ale nechtěl jsem si nechat ujít další příležitost. Pokud bych OR nepřekonal, byl další cíl alespoň nebýt horší než 3:20:00 a poslední cíl prostě doběhnout.

Nuda v Písku

Nechtěl bych vzbudit dojem, že běhání je pro mě nějaká nuda. To právě naopak. Jenže tentokrát vše probíhalo až moc poklidně. Na závodě se sešli různí známí i méně známí účastníci, se kterými se obvykle potkáváme buď v Písku anebo i jinde. Všichni vyrazili tak nějak předpokládaným tempem, ti rychlí rychle (kolem 4:00 min/km) a ti pomalejší trochu pomaleji (okolo 4:30 min/km) a ostatní podle svých možností za nimi. Držel jsem se s tou druhou partou a věděl, že tempo postupně trochu klesne. Na začátku je výhodnější držet se některých stejně rychle běžících závodníků, ale pak někteří zpomalí a je nutno vyčíhat správný okamžik na jejich "opuštění", aby tempo nekleslo pod plánovanou rychlost. S první skupinou vpřed vyrazil i Martin Kolář, který již několikrát na přepálené tempo při maratonu krutě doplatil a párkrát již mu i zavolali zdravotnickou pomoc. Tentokrát zvládl maraton bez problémů a skončil na pěkném 7. místě. Dodatečně jsem si vzpomněl, že jsem ještě na 36. km, při poslední otočce, zahlédl jednoho borce odpočívat na zemi, ale pokud vím, tak závod také v pohodě dokončil. Přepálený začátek maratonu se někdy před koncem může ještě pěkně vymstít, vyzkoušel jsem si to tady před dvěma roky na vlastní kůži. Závod jsem sice dokončil, ale s mnohem horším časem, než jsem si plánoval. No a jinak se vlastně žádné vzrůšo nekonalo. Také žádné bojování o umístění do poslední chvíle tentokrát nenastalo. Ty rychlejší byli většinou daleko vpředu a ty pomalejší daleko vzadu. Na trati jsem tedy zápasil hlavně sám se sebou a rostoucí únavou. Ještě se mi v posledním kolečku podařilo dostihnout první běžící ženu a následně ji předběhnout. Také asi trochu přepálila začátek, protože doběhla s delším odstupem za mnou. Poslední dva kilometry už mě začínalo všechno bolet, ale utěšoval jsem se tím, že už bude brzy konec. A sliboval jsem nožičkám, že teď minimálně měsíc žádný další maraton nebude, takže si odpočinou. Nakonec se mi podařilo tempo ještě trochu vystupňovat a už tu byl cíl. Nesledoval jsem přesný čas, takže pro mě bylo celkem překvapení, že jsem se vešel pod 3 hodiny a 15 minut. GPS změřila trasu o 600 metrů kratší, takže tempa na 1 km byly ve skutečnosti rychlejší, než ukazovaly hodinky. Délka měla být změřena cetrifikovaným měřičem, tak předpokládám, že vzdálenost odpovídala 42195 m.

Daj-li mi tu medajli nebo nedaj-li ...

S Michaelem Vaněčkem už po závodě

Překonajíc svůj osobní rekord a zároveň loňský čas o cca 5 minut jsem se začal zajímat o umístění v kategorii. Loni, když jsem spadal do kategorie M45-54, jsem nakonec skončil na pěkném třetím místě. Letos jsem spadal do kategorie M40-49, kde bývá konkurence trochu větší. Dost dlouho nebyly průběžné výsledky k dispozici, tak jsem byl stále trochu napjatý a když už konečně byly zveřejněny, tak jsem zjistil, že jsem stejně jako vloni 3. Super, to byl pěkný úspěch. Už jsem se těšil, že sbírku svých závodních medailí rozšířím o další kousek, dokonce bronzový. Jaké bylo moje překvapení, když pak při vyhlašování byl jako třetí vyhlášen někdo úplně jiný. Bohužel jednomu běžci nesejmul čip v cíli správně čas, takže z pořadí vypadl. Po reklamaci, byl do výsledků přidán a já poskočil na čtvrté místo. Připadal jsem si jako Anton Špelec ostrostřelec, kterému medaili také nejprve slíbili a pak nedali. Úplně jsem tu scénu viděl před očima: "Tak, pane Pojsl, je mi velmi líto, ale až napřesrok." Tedy pokud se zase zlepšíte a posunete se tak na 3:10:00, bych měl asi dodat. No, alespoň budu mít motivaci do dalších tréninků. Tu hledám i v dalších českých vytrvalcích, ale zdá se, že jsem si při čtení běžeckých příběhů od Zbyňka Vondráka trochu špatně vybral svůj vzor. Místo, abych zrychlil a dával časy pod 3 hodiny, tak jsem začal pít pivo a sbírat bramborové medaile (tedy já zatím jen za umístění v kategorii, on celkově).

Bez ohledu na tuto medailovou lapálii jsem samozřejmě rád, že jsem se zase zlepšil a že cíl, dát jednou maraton pod 3 hodiny je zase o krůček blíže. A tak bych tuto reportáž zakončil ještě jednou klasickou filmovou hláškou, která se pro tento případ hodí: "Nemusí pršet, stačí když kape."