Písecký maraton 2016 a 2017 aneb vstoupím do stejné řeky nebo ne

Jak to bylo před rokem

Samostatný článek týkající se loňského maratonu v Písku už zřejmě nezvládnu, ale on to zase tak zajímavý závod nebyl. Takže to spojím s tím letošním, protože cíle byly v obou stejné. Zlepšit čas někam ke 3:25:00 nebo i 3:20:00. Vzhledem k tomu, že své nejlepší výkony jsem v té době měl většinou těsně přes 3:30:00, to byly smělé cíle. Každý kdo si někdy zaběhl maraton může potvrdit, že po takovém tom prvním velkém zlepšení se člověk dostane na hranici aktuálních schopností a dosáhnout výraznějšího zlepšení někdy bývá sakra těžké. To si však žádný pravý sportovec nepřipouští a trénuje a plánuje a trénuje a trénuje. Někdy to stačí a někdy ani poctivý trénink nestačí. On samozřejmě není trénink jako trénink a pokud běžec upadne do stereotypu, tak najednou zlepšení nepřichází, i když je deníček plný běhů. Je o tom spousta článků, ale někdy je těžké si to uvědomit a změnit zaběhlé schéma. Místo doporučovaného střídání rychlých a pomalých běhů jsem v létě 2016 upadl do takového toho průměrného běhání, někdy trochu rychleji a někdy zase pomaleji, ale rychlejší běhy byly příliš pomalé a ty pomalé zase až dost rychlé, vzhledem k vysoké tepové frekvenci.

2016 - pozitivní nálada před startem

Už měkoně tuhoně vyvádějí

No a pak už nastal den závodu a já vyrazil plánovaným tempem 4:45 - 4:50 na km. Běžecký kolega Jirka měl také v plánu čas pod 3:30:00 a tak chtěl držet tempo těsně pod 5:00, ale běželo se mu ze začátku dobře, tak se nechal strhnout a kroužili jsme na trati v těsném závěsu. Písecký maraton je celkem rovinatý, i když ne úplně a v tom je taková jeho záludnost. Navíc je víc jak polovina trati vedena po cyklostezce kolem řeky Otavy, kde je jen udusaná hlína, písek a trochu štěrku. Ne, že by to byl nějak obtížný terén, ale přece jen ve srovnání s asfaltem a dlažbou je to trochu více náročnější. A k tomu se přidá mírně zvlněná trať kolem řeky, která je sice krásná, ale přece jen to není rovina. No a když běžíte opravdu na hranici svých sil, tak se to všechno sečte. Tedy spíš se to odečte a další mínus byla teplota, která sice nebyla extrémní, ale protože se z toho vyklubal takový ten pěkný slunečný raně podzimní den, tak ke konci závodu už bylo až zbytečně teplo.
Ale zpět na trať, podmínky jsme měli všichni stejné, tak se nelze vymlouvat. Spíše to jsou takové jednotlivé dílky do celé skládačky. Maraton v Písku se běží na čtyři cca 10,5 km kola, takže každý může pěkně sledovat, jak mu to běží a zda na stejném úseku zpomaluje nebo si drží plánované tempo.
Já si to svoje tempo držel první kolečko podle plánu. Bohužel jsem také držel poměrně vysokou tepovou frekvenci, ale to jsem si v tu chvíli nepřipouštěl. Druhé kolečko mi už dalo celkem dost zabrat, ale stále jsem se ještě držel plánu. Nicméně jsem byl už/teprve v půlce a už jsem cítil, jak mi nepříjemně tuhnou nohy. Na začátku třetího kolečka jsem se déle zdržel na občerstvovačce a běžecký kolega Jirka, který se celou dobu držel v těsném závěsu, mě předběhl a táhl mě celé kolečko za sebou. To bylo na jednu stranu pěkné, mít takového vodiče, ale na druhou stranu mě to psychicky přece jen zdeptalo, protože nohy tuhly čím dál víc a Jirka vypadal celkem svěže. Navíc tím, že původně plánoval pomalejší tempo než já, jsem měl stále pocit, že tempem zaostávám za svým plánem. Což byla ostatně pravda, protože naše tempo se některé kilometry propadalo přes 5:00 na km. Začalo být nad slunce jasnější, že jsme to oba přepálili a první půlku jsme běželi nad svoje možnosti. Poslední kolečko nám dalo názornou lekci z toho, jak vypadá maratonská zeď. Ještě první část, do 37 km, celkem ušla. Tempo sice spadlo místy až na 5:20, ale to co následovalo bylo ještě horší. Totální vyčerpání, kdy má člověk pocit, že už skoro nemůže udělat ani krok. A k tomu se přidaly mé oblíbené křeče, tentokrát pro změnu do lýtek místo hamstringů. No a pak už byl cíl na dohled a tak jsem to nějak dopajdal v čase 3:34:30, tedy mnohem hůře, než jsem si plánoval. I když mě fantasticky podporující rodina těšila, že to není špatný čas (celkem 25. místo z 81 maratonců), stejně jsem se nemohl ubránit rozčarování nejen z nedosaženého cíle, ale i z času dost překračující psychologickou hranici 3:30:00, o které jsem si byl jist, že ji určitě pokořím. Byla to opravdu cenná lekce, kterou si většina těch, kteří se odváží na trasu maratonu vícekrát, někdy prožije.

2016 - už je to za námi

2016 - zatím to běží, ale bude hůř

          

Letošní trénink

O rok později jsem se na stejný závod připravoval se stejný cílem. Letošní letní trénink jsem zaměřil trochu jinak než loni, a protože jsem se chtěl začátkem září zúčastnit opět Barokomaratonu, tak jsem věnoval dost letních běhů pilování výběhů a seběhů kopců. V letním vedru, které panovalo celý červenec a srpen, to byla opravdu lahůdka, ale utěšoval jsem se oním příslovím o cvičišti a bojišti. Na Barokomaraton se krásně ochladilo a také psychicky jsem si tentokrát věřil, takže jsem běžel od začátku naplno a ono to vyšlo. Měl jsem tedy poměrně solidní sebevědomí, že letos je forma o dost lepší než loni touto dobou. V září jsem se pak přepnul z trailového běhání zpět na silnici a věnoval jsem se nácviku tempa na písecký maraton. Tedy většinou jsem to běhal o trochu rychleji (cca 4:35 - 4:40), ale tepy se průměrně držely mezi 150 - 158, tedy pod laktátovým prahem a to jsem bral jako dobré znamení. Týdně jsem zařadil dva takové běhy na 13,3 km a zbytek věnoval pomalejším běhům na uklidnění nohou. Doufal jsem, že to takto bude stačit a že letos budu přece jen lépe připravený.

Snad nevstoupím do stejné řeky

Vzpomínka na loňské "fiasko" nebyla příjemná, a tak jsem doufal, že nevstoupím podruhé do stejné řeky, a že se nebude opakovat loňský scénář. Nastavil jsem si plán na tempo 4:50 a byl odhodlaný tento plán ze začátku držet a nesnažit se udělat si "náskok", abych to zbytečně "nepřepálil". Celkem se mi to dařilo, i když některé kilometry byly rychlejší. Ale utěšoval jsem se tím, že to jsou ty, kde je trať z kopce a pak by byl skoro hřích neběžet je o pár sekund rychleji. Občas jsem zkontroloval tepovou frekvenci, i když jsem si říkal, že se tam raději nebudu dívat. Ač jsem držel tempo okolo 4:45 pohybovala se tepovka okolo 150 tepů, což bylo tak akorát pro začátek maratonu. Druhé kolečko jsem se tedy již přestal tak hlídat a některé kilometry měl zase rychlejší. Tepy se držely zatím na rozumné hranici, ale nohy stejně začaly po 21 km lehce tuhnout. Trochu jsem po loňských zkušenostech znervózněl, ale říkal jsem si, že to bude OK, pokud jsou tepy dobré.
Třetí kolečko již bylo se středním úsilím, abych si udržel stále konstantní tempo a do čtvrtého jsem přibíhal s očekáváním, jak se to dále bude vyvíjet. Na stadionu zrovna startovali půlmaratonci, takže jsem se připojil na konec jejich zástupu. Chvilku to bylo příjemné, protože jsem předbíhal dost lidí, ale později už to bylo horší, protože v některých místech předbíhat nešlo a jejich tempo bylo nižší, než jsem chtěl držet. Postupně jsem se prokousal až k běžcům v tempu, které mi vyhovovalo a tak jsem získal vodiče pro poslední kilometry. Jirka měl v plánu posledních 5 km  zrychlit, pokud to bude možné, a tak jsem tyto kilometry napjatě čekal, jestli se najednou nepřiřítí zezadu a nenadělí mi "výprask" jako na letošním Mercury maratonu v ČB. I to byla silná motivace nepolevit, ačkoliv už jsem mlel z posledního. Na rovince okolo řeky cca 1,2 km před cílem jsem pocítil náběhy na křeče v levém hamstringu. Trochu jsem zvolnil, abych nedostal křeč a maličko se to zlepšilo. Když jsem doběhl až na stadion a do cíle zbývalo cca 200 metrů, dostal jsem do levé nohy křeč a začal se belhat. V duchu jsem zaklel, protože už do cíle zbýval je takový malý kousek. Zastavil jsem protáhl nohu a zkusil se znovu volně rozběhnout. Noha se trochu vzpamatovala a nakonec vydržela až do cíle. A tak jsem si udělal nový osobní rekord časem 3:20:44. Pak již jsem jen čekal, až doběhne Jirka, který se objevil za chvíli, aby si také vylepšil osobní rekord časem 3:27:53. Vzhledem k nucené zdravotní pauze, kdy posledních 14 dní skoro neběhal, to byl určitě také obrovský výkon, i když před závodem tvrdil, že "nebude závodit a půjde to jen tréninkově". Ovšem každý, kdo Jirku zná, tomu stejně moc nevěřil. Jakmile se ozve startovní výstřel, probudí se ve většině z nás sportovní duch a pak jdou všechny takové plány stranou.

2017 - na začátku je člověk svěží

2017 - nezbytná podpora

Na bedně

Naštěstí to nebyla ona profláklá bedna od whiskey a neměl jsem kravatu od soudce Linče. Ale urvanej jak stájovej pinč jsem tedy určitě byl. Ještě že to byla ta nejmenší  bedýnka za 3. místo, výš bych asi už nevylez' (kecám, ale na víc zatím nemám). No tedy on to zase tak fantastický výkon nebyl, ale na takovém komorním závodě jako je Královský maraton města Písku to na bednu stačilo. Abych to nezlehčoval, pro mě to v současnosti byl asi maximální výkon, na který aktuální kondice stačí. Dal jsem do toho všechno a posledních 5 km jsem si tedy "opravdu užil". I když jsem pravidelně bral sůl a na poslední občerstvovačce i hořčík, tak obávané křeče přišly asi 1 km před cílem. Opět to bylo k uzoufání. Ale nakonec jsem to nějak do cíle dopajdal i s jednou zastávečkou na protažení levého stehna. Ach ty prokleté hamstringy. To je moje největší slabost. Každopádně se to letos vše povedlo, od skvělé organizace přes optimální počasí po dobré zúročení prázdninového a zářijového tréninkového úsilí. A každopádně díky všem co mě podporovali a fandili (hlavně vlastní rodině a Jirkovi). S tím se prostě trénuje i závodí mnohem, mnohem lépe. Díky.

2017 - zase jsme to zvládli

2017 - na bedně