Co tě to zase popadlo!
Tak přesně takhle reagovala moje drahá a tolerantní polovička. To už ti nestačí běhat maratóny. Já to věděla. Ty si pořád čteš o těch ultrašílencích a už to chceš taky zkoušet. No, snažil jsem se jí to vymluvit: "Tohle vlastně není žádný ultramaraton. Já se hlásím jen na miniMUM, tedy pouhé 3 maratony za týden, vždy ob dva dny. Bude to taková prima dovolená začátkem července a mezitím se vám budu věnovat." Pro tentokrát jsem to nějak ukecal a když jsem žádal finální potvrzení, tak jsem ho dostal se slovy: "No, jo. Tak se tam teda přihlaš. Stejně nedáš pokoj, dokud to nevyzkoušíš." A tak jsem tedy neváhal. No měl jsem tedy přece jen trochu nahnáno. Tři maratony do týdne a hlavně to horko. I když zimu moc nemiluji, tak jsem spíše běžec do zimních teplot. Horko mi prostě nedělá dobře. Vím, že mám přirozeně hustější krev a když se k tomu přidá horko a dehydratace, tak srdíčko buší jak o závod, tepy letí nahoru a výkon dolů. Takže jsem byl opravdu dost zvědavý, jak to budu zvládat.
První grilování - Lomnické
Trasy závodu procházely během let různými změnami, až se poslední dobou ustálily na současné variantě. První etapa začíná v Lomnici v neděli ve 14:00. Z domova jsme vyráželi v neděli ráno a čekalo nás něco přes 200 km po pověstné dálnici D1 zmítané rekonstrukční horečkou. Naštěstí byl průjezd celkem plynulý, takže cesta plynula podle plánu. Rozhodli jsme se využít služeb navigace Waze a svěřili jsme se do její moci. Navrhla nám sjetí z dálnice dříve, než jsme chtěli, ale poslechli jsme. Dobře jsme udělali, cesta po které jsme chtěli původně jet měla uzavírku, takže bychom zřejmě nervózně hledali, jak to objet. Takhle jsme celkem v pohodě dorazili do Lomnice časově přibližně podle plánu, necelé dvě hodiny před startem. Odbyl jsem si registraci a začal se připravovat na závod, zatímco rodina se odebrala na oběd. Pak už tady byl start a dobrodružství začalo. Jelikož mě čekaly ještě další maratony, tak jsem začal pěkně volně a do prvního velkého kopce klidně střídal běh a chůzi. Kromě "nabušené" špičky startovního pole, tak postupovali i ostatní. Na některé čekal další maraton hned druhý den, na mě až ve středu. Po kopečku následoval seběh, kde jsem se zase šetřil, abych si nerozmlátil nohy hned na začátku. Pak příjemná rovinka kolem řeky Svratky a cesta do Dolních Louček. Za "Dolními" následovaly "Horní", které byly pochopitelně na kopci. Následovala další rovinka a 20 km bylo za námi. Zatím to šlo, ale další velké kopce přímo na dohled. Opět jsem střídal chůzi s během a v seběhu to nepřeháněl, ale i teplota udělala své a já začal cítit vyčerpání. Přesně po 30 km, kde se v městysi Doubravník přebíhá přes most přes řeku a cesta zatáčí vlevo, jsem začal cítit náběhy na křeče v nohách. Obvykle mě křeče berou až v posledním tak 2-3 km maratonu, ale tady to bylo mnohem dřív. No musím to nějak vydržet. Další stoupání bylo opět vydatné, takže nohy dostaly pěkně zabrat. A po krátkém seběhu další prudký kopec na 35 km. Ten už jsem jenom šel a běžet ani nezkoušel. Po seběhu na rozmlácených nohách se ozvaly znovu křeče, ale tentokrát už to nebyly jen náznaky, ale chvílemi jsem nemohl udělat ani krok. A tak se opakoval scénář jako z mojí první účasti na běhu Silva Nortica Run. Soupeři mě předbíhali a já si sice vzal sůl, ale pozdě a tak jsem popocházel a popobíhal a různě se při tom kroutil a šklebil. Naštěstí už zbýval "jen" 2-3 km seběh po silnici do Lomnice. Zatímco ostatní si asi cestu z kopce s cílem na dohled užili, já ji doslova protrpěl. No nic, cíl byl blízko a tak jsem nakonec dorazil na 51. místě s časem 4:31:48. To bylo tak nějak celkem podle plánu, akorát levá noha, na které jsem dostával křeče do hamstringů, byla pěkně zrasovaná. O tom jak poběžím ve středu, jsem radši ani nepřemýšlel.Druhé grilování - Tišnovské
Dva dny odpočinku byly velmi žádoucí. I když to byl odpočinek aktivní (s dětmi), nějaká regenerace přece jen nastala a i levá noha po křečích sice stále trochu bolela, ale dalo se s tím bez problémů běhat. Tentokrát jsem si umínil, že musím brát sůl hned od začátku a snažit se tak křečím předejít. Ale to už jsem stál na startu v Tišnově (kde jsme byli ubytovaní). Sluníčko se činilo a i když jsem si 10 minut před závodem namočil hlavu ve fontánce na náměstí, než se vyrazilo, už byla suchá. Takže opět pozvolna rozbíhat, pěkně postupně. Prvních 11 km bylo spíše do kopce, občas nějaká rovinka, dalších 9 km bylo zase spíše z kopce, takže trochu odpočinek. Pak občerstvovačka na okraji Veverské Bítýšky a 4 km pohodového běhu ve stínu stromů po břehu řeky Svratky (nevím, jak vypadá rozrazil, takže nemohu reportovat, jestli tam byl a jestli kvetl, jak pravil básník). Co však mohu reportovat je dalších 6 km po asfaltových silnicích v pekelném červencovém žáru. Sluníčko pálilo. Asfalt sálal. Nohy se vlekly. Síly docházely. V jednom místě, kdy se přebíhal most přes řeku, jsem měl co dělat, abych si to nezamířil přímo do proudu a nelehnul si tam. Nakonec jsem odolal. Sám nevím jak. A jako třešnička na dortu přišel výstup na Klucaninu. Takový kopeček vedle Tišnova. Byl jsem tam den před tím na výletě s rodinou. To abych věděl, do čeho jdu. No, radši nevědět. Ale ono to bylo stejně jedno. Nahoru tu byl pochoďák a dolu opatrný seběh. U nemocnice pod kopcem občerstvovačka. Příhodné místo. Slabší povahy si rovnou mohli odnášet lapiduši. Kdo vydržel, toho čekalo ještě takové líznutí dalšího pěkného kopce vedle Tišnova - Květnice. Naštěstí opravdu jen takové líznutí po vrstevnici a pak dál směrem na Lomnici. Tu už zbývalo jen asi 7 km, které vedly většinou podél místní říčky/potoka zvaného Besének. Byla by to moc příjemná procházka nebýt tohoto, že to bylo posledních 7 km maratonu. I když cesta byla pořád lehce do kopce, bylo stoupání celkem pozvolné a dobře běhatelné. Sebral jsem zbytky posledních sil a vzpomněl jsem si na průpovídku Dusty Olsona, vodiče (pacer) Scotta Jureka: "Pojďme už tu vopičárnu dotáhnout do konce." Řekl jsem si to několikrát nahlas, abych se ujistil o tom, že tomu opravdu rozumím, zatnul zuby a běžel. Křeče tentokrát nepřišly, takže jsem si závěrečný průběh Lomnicí celkem užíval a dorazil spokojeně do cíle na 44. místě v čase 4:32:01. Nakonec to byl o pár vteřin horší čas než první etapa, ale pocitově jsem byl v mnohem větší pohodě. A už zbývala jen poslední etapa, kde jsem chtěl běžet více naplno, protože už nemělo cenu se šetřit.
Třetí grilování - Cimrmanovo
Do poslední etapy jsem nastupoval celkem optimisticky naladěn s úmyslem to "naprat, co se dá". Startuje se zvláštním způsobem, podle předchozích výkonů, tak aby všichni doběhli pokud možno ve stejnou dobu. Ti pomalejší vyráží nejdříve, v 7:00 nebo 8:00 a ti nejrychlejší nejpozději, v 11:00. Doběh je směřován na 14:00, takže mi byl určen start v krásných 9:30. Což mělo i tu výhodu, že se tentokrát běželo částečně dopoledne, kdy není ještě takové horko. Na startu nás byla malá skupinka asi 10 běžců. Vyrazilo se ostře, zřejmě všichni již přešli na taktiku "nešetřit se". Počáteční kilometry byly z kopce známou stezkou kolem Besénku, ale již brzy jsme opět dorazili k prvnímu stoupání. To má s pár rovinkami asi 10 km a pak následuje zase 10 km seběh dolů. A tento okruh se skoro celý opakuje ještě jednou. Závod se dá totiž běžet i jako půlmaraton. To, že jsem věděl, co mě čeká, mělo svoje klady i zápory. Představa všech těch kopců přede mnou byla děsivá. Ale zase ta druhá část, kde byly většinou seběhy, byla uklidňující. I když jsem první kolečko zvládl pod dvě hodiny, tak v tom druhém se již projevila únava. Do kopce to nešlo ani zdaleka tak pěkně jako v prvním kole a teplota také již začínala stoupat. Ale druhou část z kopce jsem se snažil běžet alespoň tak rychle jako tu první, což se skoro podařilo. Ani tentokrát jsem nedostal křeče, ale na každé občerstvovačce jsem si preventivně dával banán namočený do soli, mňam. Nakonec z toho sice čas pod 4 hodiny nebyl, ale i tak jsem byl s 34. místem a finálním výsledkem 4:03:26 spokojen.