úterý 17. dubna 2018

Brdská stezka vede 1:0

Letošní výzva

Letos jsem se rozhodl hledat nové výzvy prodloužením maratonské vzdálenosti. Ne že bych si troufal na nějakou tu stovku nebo Horskou výzvu, ale stačilo by mi posunout se na 50 km. Vždyť je to jen o osm kilometrů dále než maraton a ten už zvládnu uběhnout celkem bez potíží (tedy zatím tou svojí rychlostí něco pod 5min/km). První pokus proběhl v Plzni okolo Boleváku (viz minulý příspěvek). A protože ten dopadl celkem dobře, následoval druhý v podobě Brdské stezky. No a ten dopadl poměrně neslavně - předčasný konec po 15 km alias DNF. Ale pěkně popořádku, ať máte celkový obrázek mého zoufalství.

Trénink, trénink, trénink

Základem všeho je dobrý trénink. Alespoň to potřebujete, ať už máte talent, anebo ne. A tak jsem běhal. Běhal. Běhal. Běhal a běhal. Pomalu, rychle. Kopečky. Fartleky. Všechno možné. Přečetl jsem si knihu o umění rychlejšího běhu. Píšou tam přesně to, co naznačuje Zbyněk Vondrák ve svém příspěvku "5 omylů Milouše Škádlila". Pokud chcete běhat rychle, tak musíte, kupodivu, trénovat rychlý běh. Běháním pomalu, prostě nezrychlíte. Toto zjištění mi nezávisle na všech těchto zdrojích začalo docházet, například při sledování výkonů proslulého sběratele účastí na maratonech Míry Vostrého. Pokud nahlédnete do statistik jeho výkonů, zjistíte, že absolvoval doslova stovky maratonů v rozumném a příjemném tempu 5:30 - 8:00 min/km. Pokud by klíčem ke zrychlení bylo trpělivé pomalé běhání, tak by tento běžec musel už africkým atletům dýchat na záda. Skutečnost je ale úplně jiná. Míra si krouží další a další maratony stále ve svém oblíbeném tempu a po pronikavém zrychlení ani památky. Prostě pomalým běháním moc nezrychlíte. Budete muset makat, běhat intervaly, makat, běhat fartleky, prostě dávat tělu pořádně zabrat. Tak jsem na tom začal také pracovat. No ale jak už to tak bývá, pokud to přeženete, tak vám tělo vystaví stopku nějakým tím bebíčkem. V minulém týdnu mě začalo pobolívat dole v kříži. Nedával jsem to do spojitosti s běháním, ale spíše s mým vysedáváním u počítače, kterým se živím. Nebylo to nic hrozného a jako většina běžců se snažím nehledat hned v každém píchnutí nějaký problém. V posledním čtvrtečním tréninku před závodem jsem si napsal do poznámky "... bolí tochu záda vlevo dole."

Na start

V pátek jsem lehkou bolest v zádech pořád cítil. I v sobotu ráno. Inu, říkal jsem si, prostě to zkusím a uvidím. Vyzvedl jsem si registraci a pozoroval ruch v místnosti, která se plnila více či méně známými běžci. Vzhledem ke svým průměrným výkonům a nevýraznému vzhledu jsem pro ostatní téměř neviditelný a tak jsem mohl anonymně pozorovat příchod Dana Orálka, Pavla Marka, Martina Hokeše, běžců z klubu "I think beer" a dalších. Lhal bych, kdybych tvrdil, že bych se nechtěl přidat do jejich řad a proto jsem se také přihlásil na tento závod. Mé aktuální výkony však nestačí na to zařadit se ve výsledcích přímo někam mezi ně, ale i nějaké to místečko za nimi s větším či menším odstupem by byla vítaná kořist. A tak jsem si na startu pokorně stoupl doprostřed startovního pole a čekal na svou šanci. Při každém závodě vždy váhám mezi dvěma variantami. Nechat se strhnout většinou, která vyrazí tempem jako na závod poloviční vzdálenosti, anebo začít pěkně klidně a rozvážně a nechat si většinu utéct. Bohužel zjišťuji, že strategie začít pozvolna a pak zrychlit u mě moc nefunguje a po pomalém začátku většinou později stejně nedokážu zrychlit. Ostatní sice také později zpomalí, ale náskok z počátku jim většinou stačí k tomu, abych je už nedoběhl. Tak jsem prostě běžel, jak jsem mohl, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o 50 km, tak jsem se snažil přece jen se trochu mírnit.

Kopce, kopce, kopce

Věrná podpora a odpadlík
Po 4 km, se tvářím ještě dobře.
 Hned úvodní výběh na "Skalku" mě dokázal celkem pěkně zpomalit. I seběhy po lesních cestách plných kořenů a kamenů zatím nedokážu zvládnout v nějakém pěkném čase, takže mě i dost běžců předbíhalo. Při výbězích do kopce se mi jich naopak pár podařilo ulovit, jen abychom se v další části trati zase promíchali. Po 4 km na první občerstvovačce jsem ještě na manželku v roli sportovní fotografky a na fandící děti ukazoval palec nahoru, jako že je vše OK. Ale ve skutečnosti to tak docela nebylo. Záda se ozývala stále více a více. Hlavně technické seběhy, kde jsem musel hodně brzdit, jim daly zabrat. Bolest narůstala a po 10 km jsem zvažoval co udělám, až přiběhnu na stejnou občestvovačku podruhé po 15 km a potkám se znovu s rodinou. Pozvolna ve mě narůstalo přesvědčení, že se bude jednat o moje první DNF. Bolest sílila a představa dalších 35 km plných výběhů a seběhů cestou i necestou byla čím dál tím příšernější. Ještě příšernější byla představa, že se zničím na spoustu dalších týdnů a vynechám i další plánované závody JBP. Na občerstovačce jsem zastavil, docházel krokem k manželce a informoval ji o svých úmyslech. "Mám sehrát roli milující manželky, anebo Dustyho Olsona (Kdo četl "Jez a běhej" ví o čem mluvím)?" zeptala se. Tentokrát jsem dal přednost milující manželce a došel zpět na občerstvovačku nahlásit svoji rezignaci. Bylo mi to nesmírně líto, ale zdraví má člověk přece jen jedno a závodů je spousta.


V cíli dříve než Dan Orálek 

Dan Orálek mířící do cíle
Tentokrát jsem opravdu byl v cíli dříve než první závodník, dokonce o víc jak hodinu. Auto je zkrátka auto. I tak to pro mě byl vyčerpávající výkon. Zranění se sezením pěkně rozleželo a dojít těch cca 400 metrů od auta k cíli pro mě byl opravdu životní výkon. Každý krok se mi celé tělo kroutilo bolestí a i Joffrey de Peyrak by při sledování mého výkonu zbledl závistí. Angelika by byla dozajista má, ale na získání pamětního listu za absolvování závodu to, kdo ví proč, nestačilo. Tak jsem alespoň zůstal nedaleko cíle a tu hodinku jsme vyhlíželi, kdy už dorazí první Dan (podle zpráv z poslední občerstvovačky) a po něm další závodníci. Nakonec to Danovi trvalo bez sedmi minut čtyři hodiny. Stáli jsme s manželkou před vstupem do areálu školy. Čekali jsme, kdy se v dálce objeví silueta dalšího běžce. Já tleskal a fandil, ona se snažila fotit. (Tady je výsledek) Zdrželi jsme se ještě asi hodinu, což znamenalo, že jsme stihli jen pár prvních účastníků. Byl to přece jen těžší závod než dříve. Bolest zad a zlobení nudících se dětí ukončila naši účast v tomto závodě a odjeli jsme naplnit hladové žaludky.


Mrzákova výprava na Karlštejn

Zbytek dne jsem byl rád, pokud jsem nemusel udělat ani krok. Pokud jsem musel, tak to opravdu bolelo a činil jsem tak jen v nejnutnějších případech. Postupně však došlo na ještě náročnější chvilky. A to je informování všech možných známých a příbuzných, kteří čekají na vaše výsledky, o tom, že to tentokrát vzalo úplně jiný konec. Kdo to nezažil, tak neví, jak je to náročné. Možná, že tohle je na tom to úplně nejhorší. Pěkně každému vylíčit jak se to podělalo a přiznat, že na to prostě nemáte. Těžko říci co je horší, jestli vyslechnout si utěšující věty plné lítosti, na které nemáte náladu, anebo naopak věty typu: "Už nejsi nejmladší a je otázka, jestli ti tvoje tělo nenaznačuje, že už bys toho měl nechat." Nevím, jak to mají ostatní, ale to vlastní DNF není to nejhorší. Jeden závod sem, jeden závod tam. Co mě v tu chvíli více štvalo, bylo to vlastní zranění, které bude znamenat několik dnů a spíše týdnů bez tréninku a narušení celého letošního plánu. A to jsem na neděli ještě naplánoval rodinný výlet na Karlštejn. I v neděli záda stále bolela, sice tochu míň, takže se s tím dalo i pomalu šourat, ale pořád na hony daleko od normálního stavu a i běhu. Zatím co si rodina kupovala v informačním centru kousek od parkoviště suvenýry, podnikl jsem belhavý útok na hrad. Nakonec jsem byl úspěšný a vyšoural jsem se až na nádvoří. Rodina, která mi dala solidní náskok, dorazila vzápětí. Udělali jsme pár fotek a vyrazili na cestu zpět. I cestu k autu jsem nakonec zvládl a nemusel využít předraženého koňského povozu. Cestou zpět, po klikaté silničce, jsme míjeli místo, kde jsem včera ukončil své trápení. Zvedl jsem ruku v pěst a pravil: "Mám tady nevyřízené účty. Uvidíme za rok, Brdská stezko, kdo z koho."

Špatně načasovaná zásilka

Je pondělí. Záda, no tedy spíše zadek, stále bolí. Vypadá to na "Piriformis syndrom", což je skutečný "pain in the ass". Před dvěmi roky jsem něco podobného absolvoval na pravé straně, takže teď s postiženou levou stranou je to 1:1. O běhání si zatím mohu nechat jen zdát. Místo toho si užiji cvičení a čekání,  kdy se tělo konečně umoudří. Já vím, můžu si za to sám. Jedná se o problém způsobený přetížením v tréninku nebo křivostí těla, na kterém se podepisují ty tisíce hodin prosezených u počítače. Ale něčím se zase živit musím, ne? Tak budu cvičit a doufat, že se to zlepší. 
Zpět k pondělí, znáte, jak to vypadá v práci, když vám z minulého týdne zbyde spousta nevyřízených úkolů? Asi ano. A do toho telefonát od pána z PPL. "Tak vám dnes odpoledne doručím tu zásilku." Už jsem na to úplně zapomněl, ale minulý týden jsem si je objednal. A hned dvoje, abych měl zásobu. Oni už se dají sehnat jen v několika obchodech. Výrobce s tímto typem už zase končí a nabízí spoustu nových, ale pro mě nic neříkajících modelů. No nic, zpět do práce. A odpoledne to dorazilo. Balíček. Hodil jsem ho pod stůl a po práci odnesl domů. Manželka byla celkem zvědavá, co jsem koupil. "Tak to otevři," povzbudil jsem ji. Vrhla se na to s vervou a za chvilku už jsme společně koukali na ten poklad. Dvoje nové silniční běžecké boty velikosti 45, které mi teď budou několik týdnů úplně k ničemu. Tak jsem jí je dal, aby mi jedny dala za měsíc k svátku a druhé za dva měsíce k narozeninám. Dříve to asi nemá cenu. (Stejně je mám zatím jen do zásoby, ale nedalo mi to, abych je nezapojil do pointy tohoto odstavce.)

2 komentáře:

  1. To je fakt zle, ked zranenie takto bezca vyradi. Takisto mam sedavu robotu a jedine, co mi pomaha proti podobnym tazkostiam je, ze sa snazim aspon 1 x denne 20 minut ponatahovat, nesedim viac ako hodinu vkuse a ked sedim, tak si obcas sadnem na kancelarsku stolicku do tureckeho sedu. Celkom to pomaha. Inak, nejake Fit lopty a podobne kraviny tieto problemy iba zhorsuju, tak bacha na to.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky se snažím cvičit a protahovat, ale ne vždy se k tomu člověk dostane. V práci je většinou frmol, takže i když se někdy vytrhnu a alespoň se chvilku protáhnu, tak často na to prostě nejsou myšlenky. Už jsem se stejným problémem bojoval před dvěmi roky (viz starší blog) a nejhorší je, že se mi zatím velice těžko dopředu identifikují příznaky, že se něco takového chystá. Občas někde něco zabolí a pak je to dobré a pak to jednou prostě není dobré. Zatím stále bolest i při chůzi, takže klidový režim a netrpělivé čekání na zlepšení.

      Smazat