úterý 17. dubna 2018

Brdská stezka vede 1:0

Letošní výzva

Letos jsem se rozhodl hledat nové výzvy prodloužením maratonské vzdálenosti. Ne že bych si troufal na nějakou tu stovku nebo Horskou výzvu, ale stačilo by mi posunout se na 50 km. Vždyť je to jen o osm kilometrů dále než maraton a ten už zvládnu uběhnout celkem bez potíží (tedy zatím tou svojí rychlostí něco pod 5min/km). První pokus proběhl v Plzni okolo Boleváku (viz minulý příspěvek). A protože ten dopadl celkem dobře, následoval druhý v podobě Brdské stezky. No a ten dopadl poměrně neslavně - předčasný konec po 15 km alias DNF. Ale pěkně popořádku, ať máte celkový obrázek mého zoufalství.

Trénink, trénink, trénink

Základem všeho je dobrý trénink. Alespoň to potřebujete, ať už máte talent, anebo ne. A tak jsem běhal. Běhal. Běhal. Běhal a běhal. Pomalu, rychle. Kopečky. Fartleky. Všechno možné. Přečetl jsem si knihu o umění rychlejšího běhu. Píšou tam přesně to, co naznačuje Zbyněk Vondrák ve svém příspěvku "5 omylů Milouše Škádlila". Pokud chcete běhat rychle, tak musíte, kupodivu, trénovat rychlý běh. Běháním pomalu, prostě nezrychlíte. Toto zjištění mi nezávisle na všech těchto zdrojích začalo docházet, například při sledování výkonů proslulého sběratele účastí na maratonech Míry Vostrého. Pokud nahlédnete do statistik jeho výkonů, zjistíte, že absolvoval doslova stovky maratonů v rozumném a příjemném tempu 5:30 - 8:00 min/km. Pokud by klíčem ke zrychlení bylo trpělivé pomalé běhání, tak by tento běžec musel už africkým atletům dýchat na záda. Skutečnost je ale úplně jiná. Míra si krouží další a další maratony stále ve svém oblíbeném tempu a po pronikavém zrychlení ani památky. Prostě pomalým běháním moc nezrychlíte. Budete muset makat, běhat intervaly, makat, běhat fartleky, prostě dávat tělu pořádně zabrat. Tak jsem na tom začal také pracovat. No ale jak už to tak bývá, pokud to přeženete, tak vám tělo vystaví stopku nějakým tím bebíčkem. V minulém týdnu mě začalo pobolívat dole v kříži. Nedával jsem to do spojitosti s běháním, ale spíše s mým vysedáváním u počítače, kterým se živím. Nebylo to nic hrozného a jako většina běžců se snažím nehledat hned v každém píchnutí nějaký problém. V posledním čtvrtečním tréninku před závodem jsem si napsal do poznámky "... bolí tochu záda vlevo dole."

Na start

V pátek jsem lehkou bolest v zádech pořád cítil. I v sobotu ráno. Inu, říkal jsem si, prostě to zkusím a uvidím. Vyzvedl jsem si registraci a pozoroval ruch v místnosti, která se plnila více či méně známými běžci. Vzhledem ke svým průměrným výkonům a nevýraznému vzhledu jsem pro ostatní téměř neviditelný a tak jsem mohl anonymně pozorovat příchod Dana Orálka, Pavla Marka, Martina Hokeše, běžců z klubu "I think beer" a dalších. Lhal bych, kdybych tvrdil, že bych se nechtěl přidat do jejich řad a proto jsem se také přihlásil na tento závod. Mé aktuální výkony však nestačí na to zařadit se ve výsledcích přímo někam mezi ně, ale i nějaké to místečko za nimi s větším či menším odstupem by byla vítaná kořist. A tak jsem si na startu pokorně stoupl doprostřed startovního pole a čekal na svou šanci. Při každém závodě vždy váhám mezi dvěma variantami. Nechat se strhnout většinou, která vyrazí tempem jako na závod poloviční vzdálenosti, anebo začít pěkně klidně a rozvážně a nechat si většinu utéct. Bohužel zjišťuji, že strategie začít pozvolna a pak zrychlit u mě moc nefunguje a po pomalém začátku většinou později stejně nedokážu zrychlit. Ostatní sice také později zpomalí, ale náskok z počátku jim většinou stačí k tomu, abych je už nedoběhl. Tak jsem prostě běžel, jak jsem mohl, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o 50 km, tak jsem se snažil přece jen se trochu mírnit.

Kopce, kopce, kopce

Věrná podpora a odpadlík
Po 4 km, se tvářím ještě dobře.
 Hned úvodní výběh na "Skalku" mě dokázal celkem pěkně zpomalit. I seběhy po lesních cestách plných kořenů a kamenů zatím nedokážu zvládnout v nějakém pěkném čase, takže mě i dost běžců předbíhalo. Při výbězích do kopce se mi jich naopak pár podařilo ulovit, jen abychom se v další části trati zase promíchali. Po 4 km na první občerstvovačce jsem ještě na manželku v roli sportovní fotografky a na fandící děti ukazoval palec nahoru, jako že je vše OK. Ale ve skutečnosti to tak docela nebylo. Záda se ozývala stále více a více. Hlavně technické seběhy, kde jsem musel hodně brzdit, jim daly zabrat. Bolest narůstala a po 10 km jsem zvažoval co udělám, až přiběhnu na stejnou občestvovačku podruhé po 15 km a potkám se znovu s rodinou. Pozvolna ve mě narůstalo přesvědčení, že se bude jednat o moje první DNF. Bolest sílila a představa dalších 35 km plných výběhů a seběhů cestou i necestou byla čím dál tím příšernější. Ještě příšernější byla představa, že se zničím na spoustu dalších týdnů a vynechám i další plánované závody JBP. Na občerstovačce jsem zastavil, docházel krokem k manželce a informoval ji o svých úmyslech. "Mám sehrát roli milující manželky, anebo Dustyho Olsona (Kdo četl "Jez a běhej" ví o čem mluvím)?" zeptala se. Tentokrát jsem dal přednost milující manželce a došel zpět na občerstvovačku nahlásit svoji rezignaci. Bylo mi to nesmírně líto, ale zdraví má člověk přece jen jedno a závodů je spousta.


V cíli dříve než Dan Orálek 

Dan Orálek mířící do cíle
Tentokrát jsem opravdu byl v cíli dříve než první závodník, dokonce o víc jak hodinu. Auto je zkrátka auto. I tak to pro mě byl vyčerpávající výkon. Zranění se sezením pěkně rozleželo a dojít těch cca 400 metrů od auta k cíli pro mě byl opravdu životní výkon. Každý krok se mi celé tělo kroutilo bolestí a i Joffrey de Peyrak by při sledování mého výkonu zbledl závistí. Angelika by byla dozajista má, ale na získání pamětního listu za absolvování závodu to, kdo ví proč, nestačilo. Tak jsem alespoň zůstal nedaleko cíle a tu hodinku jsme vyhlíželi, kdy už dorazí první Dan (podle zpráv z poslední občerstvovačky) a po něm další závodníci. Nakonec to Danovi trvalo bez sedmi minut čtyři hodiny. Stáli jsme s manželkou před vstupem do areálu školy. Čekali jsme, kdy se v dálce objeví silueta dalšího běžce. Já tleskal a fandil, ona se snažila fotit. (Tady je výsledek) Zdrželi jsme se ještě asi hodinu, což znamenalo, že jsme stihli jen pár prvních účastníků. Byl to přece jen těžší závod než dříve. Bolest zad a zlobení nudících se dětí ukončila naši účast v tomto závodě a odjeli jsme naplnit hladové žaludky.


Mrzákova výprava na Karlštejn

Zbytek dne jsem byl rád, pokud jsem nemusel udělat ani krok. Pokud jsem musel, tak to opravdu bolelo a činil jsem tak jen v nejnutnějších případech. Postupně však došlo na ještě náročnější chvilky. A to je informování všech možných známých a příbuzných, kteří čekají na vaše výsledky, o tom, že to tentokrát vzalo úplně jiný konec. Kdo to nezažil, tak neví, jak je to náročné. Možná, že tohle je na tom to úplně nejhorší. Pěkně každému vylíčit jak se to podělalo a přiznat, že na to prostě nemáte. Těžko říci co je horší, jestli vyslechnout si utěšující věty plné lítosti, na které nemáte náladu, anebo naopak věty typu: "Už nejsi nejmladší a je otázka, jestli ti tvoje tělo nenaznačuje, že už bys toho měl nechat." Nevím, jak to mají ostatní, ale to vlastní DNF není to nejhorší. Jeden závod sem, jeden závod tam. Co mě v tu chvíli více štvalo, bylo to vlastní zranění, které bude znamenat několik dnů a spíše týdnů bez tréninku a narušení celého letošního plánu. A to jsem na neděli ještě naplánoval rodinný výlet na Karlštejn. I v neděli záda stále bolela, sice tochu míň, takže se s tím dalo i pomalu šourat, ale pořád na hony daleko od normálního stavu a i běhu. Zatím co si rodina kupovala v informačním centru kousek od parkoviště suvenýry, podnikl jsem belhavý útok na hrad. Nakonec jsem byl úspěšný a vyšoural jsem se až na nádvoří. Rodina, která mi dala solidní náskok, dorazila vzápětí. Udělali jsme pár fotek a vyrazili na cestu zpět. I cestu k autu jsem nakonec zvládl a nemusel využít předraženého koňského povozu. Cestou zpět, po klikaté silničce, jsme míjeli místo, kde jsem včera ukončil své trápení. Zvedl jsem ruku v pěst a pravil: "Mám tady nevyřízené účty. Uvidíme za rok, Brdská stezko, kdo z koho."

Špatně načasovaná zásilka

Je pondělí. Záda, no tedy spíše zadek, stále bolí. Vypadá to na "Piriformis syndrom", což je skutečný "pain in the ass". Před dvěmi roky jsem něco podobného absolvoval na pravé straně, takže teď s postiženou levou stranou je to 1:1. O běhání si zatím mohu nechat jen zdát. Místo toho si užiji cvičení a čekání,  kdy se tělo konečně umoudří. Já vím, můžu si za to sám. Jedná se o problém způsobený přetížením v tréninku nebo křivostí těla, na kterém se podepisují ty tisíce hodin prosezených u počítače. Ale něčím se zase živit musím, ne? Tak budu cvičit a doufat, že se to zlepší. 
Zpět k pondělí, znáte, jak to vypadá v práci, když vám z minulého týdne zbyde spousta nevyřízených úkolů? Asi ano. A do toho telefonát od pána z PPL. "Tak vám dnes odpoledne doručím tu zásilku." Už jsem na to úplně zapomněl, ale minulý týden jsem si je objednal. A hned dvoje, abych měl zásobu. Oni už se dají sehnat jen v několika obchodech. Výrobce s tímto typem už zase končí a nabízí spoustu nových, ale pro mě nic neříkajících modelů. No nic, zpět do práce. A odpoledne to dorazilo. Balíček. Hodil jsem ho pod stůl a po práci odnesl domů. Manželka byla celkem zvědavá, co jsem koupil. "Tak to otevři," povzbudil jsem ji. Vrhla se na to s vervou a za chvilku už jsme společně koukali na ten poklad. Dvoje nové silniční běžecké boty velikosti 45, které mi teď budou několik týdnů úplně k ničemu. Tak jsem jí je dal, aby mi jedny dala za měsíc k svátku a druhé za dva měsíce k narozeninám. Dříve to asi nemá cenu. (Stejně je mám zatím jen do zásoby, ale nedalo mi to, abych je nezapojil do pointy tohoto odstavce.)

pondělí 2. dubna 2018

Padesátka na krku

Plzeňská padesátka

Na začátku března jsem vyrazil na oblíbený jarní maraton a padesátku do Plzně. Loni bylo krásně, teplota nad deset stupňů, slunečno, prostě idylka. Letos sice počasí zdaleka tak příhodné nebylo, ale nakonec bylo alespoň trochu nad nulou (tedy na částech trati co nebyly moc ve stínu). Většině běžeckých šílenců je to ale stejně jedno a jeli by si to užít skoro za každého počasí. Loni jsem k Boleváku vyrážel s cílem zaběhnout maraton pod 3:30:00 a nakonec se to povedlo, takže jsem si odvážel tehdejší osobní rekord 3:27:48. Letos jsem měl trochu jiný cíl. Osobní rekord na maraton jsem si loni v Písku posunul až na hranici 3:20:44 a na další posun jsem zatím letos formu necítil. Ale protože jsem se pokusně přihlásil na dubnovou Brdskou stezku, která čítá 50 km a 1200m stoupání, chtěl jsem si dopředu ověřit, zda vůbec těch 50 km uběhnu alespoň po rovině. Takže jsem využil toho, že právě v březnu se může okolo Boleváku běžet nejen maraton, ale i 50 km. 

Jde se na to

Na startu jsem zaznamenal postavy známých maratonců a ultramaratonců, kteří nevynechají příležitost přidat si nějaký ten závod do sbírky. Někteří z nich si také přišli vyzkoušet formu před mistrovstvím ČR v běhu na 100 km, které se běželo také v Plzni za tři týdny na to. Bylo odstartováno a Michal Vaněček se Zbyňkem Vondrákem vyrazili společně poměřit své síly. V těsném závěsu za nimi kroužila další dvojice Radka Churaňová a Štěpán Boháček. A ještě kousek za nimi je následoval Jaroslav Urban. Protože mým cílem bylo uběhnout 50 km nasadil jsem rozumné tempo 4:50 - 5:00 min/km, abych měl alespoň nějakou šanci po maratonu ještě pokračovat. Minulý rok jsem běžel na hranicích svých možností, v posledním kolečku jsem bojoval s křečemi a měl jsem co dělat, abych to vůbec nějak doběhl. Tentokrát mě po 42,2 km čekalo ještě skoro 8 km, takže jsem si nemohl dovolit běžet úplně naplno. I tak jsem měl cíl zvládnout maraton pod 3:30:00, na což jsem si po loňských výkonech v pohodě věřil. Kroužil jsem si tedy kolečko za kolečkem a čekal, kdy mě doběhne první běžec. Nakonec to byl Michal, po cca 15 km a za ním v závěsu Zbyněk. Oba se do toho pěkně opírali. Když mě po cca 18 km předbíhala Radka Churaňová se Štěpánem, tak jsem naopak měl dojem, že ti si vyběhli na takový volný pohodový běh, při kterém si jen tak mimochodem lehce konverzovali. Akorát že zrovna běželi cca 4:10 min/km. Já si supěl těch svých 4:55 a připadal si jako hasič v žáruvzdorném obleku s kuklou na hlavě. Akorát, že v bombě na zádech jsem neměl kyslík, ale maximálně CO2. 


42,2 km a běžíme dál

Postupně jsem zpomaloval a metu maratonu probíhal už jen rychlostí okolo 5:00 min/km v čase 3:28:13, takže přesně podle plánu. I nohy zatím OK, žádné náběhy na křeče, ale únava už začínala být neomylně znát. Tempo spadlo k 5:00 - 5:10 a to se mi dařilo držet ještě asi do 45. km, pak již začaly první náběhy na křeče a musel jsem ještě ubrat na 5:20 - 5:30. Cíl byl hlavně doběhnout, takže jsem to nijak nehrotil a snažil se běžet na jistotu. Mezitím Radka, která běžela také 50 km, již po otočce mířila k cíli a vypadala naprosto v pohodě, jako by před chvilkou vyběhla. Tento závod s přehledem vyhrála a byla to taková její generálka na ten 100 kilometrový, který o tři týdny později také vyhrála, dokonce celkově a strčila do kapsy i všechny naše nejlepší ultramaratonce. To jsem tehdy ještě nevěděl, ale teď zpětně to přesně dotváří mozaiku jejího triumfu. Já se nakonec do cíle doplahočil za 4:10:16, což stačilo na 7. místo z 12 a odpovídá to průměrnému tempu 5 min/km. Není to žádný skvělý výkon, ale na "kancelářského krysáka", který měl skoro vždy dvojku z tělocviku a ještě před pár lety neuběhl ani 1 km, to zase není tak úplně špatné. Tak jen nepolevit, Brdská stezka mi za pár týdnů vystaví vysvědčení z letošních tréninků. No a také mám letos cíl pokořit v maratonu hranici 3:15:00, takže nezbývá než běhat, běhat, běhat a pro změnu běhat. Běhu zdar.


Michal a Zbyněk
Radka s Štěpán

čtvrtek 11. ledna 2018

Na blití

Dnešní příspěvek nezapře svojí inspiraci ve dvou vynikajících článcích Na malou a Na velkou od Zbyňka Vondráka. Nevím, jestli chtěl autor ještě doplnit nějaké další vtipné povídání, ale já po dnešním běhu musím stvořit alespoň tento krátký report, který tyto dva články napodobí.
Ano, při dnešním běhu jsem zažil ještě další, trochu jiné pocity, než o jakých bylo již psáno. Ale pěkně popořádku, ať máte přehledný návod, jak si takový zážitek zařídit.

Svačinka - oběd - svačinka

Každopádně je třeba do sebe dostat nějaké jídlo a to v dostatečném množství. Jinak zážitek nebude. Já jsem začal již dopoledne třemi chlebíčky, které jsem pozřel u příležitosti narozenin kolegy z práce. Byly moc dobré a syté. Oběd jsem pak sice odsunul z 11:30 až na 12:30, ale stejně jsem cítil, že vytráveno ještě není.
Uchýlil jsem se k lehké variantě v oblíbené vegetariánské restauraci v Písku (salát - dvě mini rajčátka  - cizrnová musaka - rohlík). Polévku (kmínová s vejcem), tu jsem si vzal s sebou do krabičky na odpolední svačinu, jak to obvykle dělám. Nerad vybíhám v 18:00 s kručícím žaludkem, tak si několik hodin před tím dávám takovou polévkovou svačinku. Většinou s tím není problém. Většinou. Někdy ano. Třeba dnes. 

Vyrážím na trať

Obdivuji každého, kdo se vypraví na běh do 15 minut. Já mám co dělat, abych to zvládl do 45 - 60 minut. Nebudu nudit zdlouhavým popisem všech aktivit, popisem všech navštívených místností a počtem návratů pro zapomenutý hrudní pás, reflexní vestu, čepici, tubus, rukavice, klíče, atd. Občas se divím, že nestojím před domem bos. Tentokrát to nebylo jiné, ale nakonec jsem přece jen vyrazil. Na plánu byl nejprve pomalý rozklus 1,5 km a pak 13 km střídavě 1km tempem 4:30 min/km a další pak oddychově okolo 5:00 - 5:15 min/km. Chápu, že pro mnohé je 4:30 min/km už samo o sobě oddychové tempo, ale já k takovým šťastlivcům/zoufalcům (* podtrhni správné a škrtni neplatné) nepatřím. Pomalý rozklus proběhl bez problémů a pak jsem vyrazil na tu rychlejší část.


Polévka by také chtěla vyrazit na trať

První kilometr byl ještě celkem dobrý, druhý volnější a z kopce, takže to také ještě šlo. Akorát jsem se začal divit takovému šplouchavému zvuku z levé strany břicha. To šplouchání mě pak provázelo  celý běh, ale to vcelku není nic tak hrozného. Jen ať si to šplouchá, když se nic jiného neděje. Ale ono se dělo. Nejprve takový tlak a pálení žáhy a pak křeče do břicha a střev. Rychlé kilometry tomu vyloženě nesvědčily. Doufal jsem, že pomalé přinesou uklidnění, ale moc to nepomáhalo. Zastavil jsem poprvé a přemýšlel co s tím. Horem to zatím jít nechtělo, ale pokračovat dolu také ne. Nechal jsem to trochu zklidnit a zase vyrazil. Přece kvůli takové maličkosti nebudu rušit plánovaný trénink. Po dalších několika kilometrech jsem měl jiný názor. Další rychlý kilometr vycházel na část trati přes obec Štěkeň a vedl do takového nepříjemného kopce. Naordinoval jsem si výjimečně další pomalý kilometr, i když v plánu měl být rychlý. Tedy i když tempo bylo hodně pomalé, tak tepy byly minimálně na úrovni toho rychlého.

Kdo vydrží vyhraje anebo se nepo...

Další úsek končil na kopečku přesně v místě, kde odbočuje cesta k místnímu hřbitůvku. I když nepatřím mezi věřící, měl jsem pocit, že vypustím duši. Naordinoval jsem si další pauzu a doufal, že nikoho nepotkám. Myslím, že moje potácející a kroutící se postava u hřbitovní zdi by mohla náhodnému kolemjdoucímu způsobit, pokud ne přímo psychickou újmu, tak minimálně dost nepříjemné pocity. Ani ty moje pocity nebyly zrovna z těch příjemných. Pokusil jsem se ulevit křečím ve střevech takovým mírným zatlačením, ale protože hrozilo, že si naložím do kalhot, tak z toho nic nebylo. Ach, jak rád bych si zacitoval slavnou větu hraběte Zeppelina z Cimrmanovy hry Hospoda na mýtince: "Jsem tak ráda, že vám ušel plyn." Ale on bohužel neušel, tak jsem zase běžel dál. Abych dohnal předchozí dva pomalé kilometry, následovaly dva rychlé. Nebudu už opakovat, co jsem prožíval, ale žbluňkání a všechno ostatní prostě pokračovalo. Pomalejší kilometr a další pauza. A pak už jen finiš domů.

Doufám, že záchod je volný 

Poslední kousek trati je hodně z kopečka a tak už jsem se viděl doma. Polévka se mezitím rozmyslela, že přece jen zamíří směrem dolu, takže jsem byl zvědavý, zda prožiji něco podobného jako na konci Zbyňkova článku "Na velkou". K baráku jsem to stihl. Předsíň. Zatracené dvojité uzly na botách. Mezi dveřmi už jsem volal: "Už jsem tady a doufám, že záchod je volný." Naštěstí byl, což je v případě pětičlenné rodiny s třemi dětmi malý zázrak. Ani dveře se nezasekly o žádnou figurku z kinder vejce a dokonce jsem stihl i stáhnout elasťáky. Jsem prostě klikař. Takže to nakonec dobře dopadlo a i tréninkový plán jsem splnil. Jen tu kmínovou polévku si příště v 15:45 raději dvakrát rozmyslím. Přece jen to hladově kručící břicho není zas až tak hrozná věc.

pátek 29. prosince 2017

U dna lipenské přehrady

To už zase někam jedeme?

Tak přesně tohle jsem v sobotu 11. listopadu 2017 slyšel hned třikrát. Od Lucinky, od Lukáška a od Michalky. Děti měly na můj víceméně poslední závod sezóny naprosto stejný názor. Nepomáhalo ujištění, že je výlet na Lipno spojen s návštěvou hopsária. Nakonec protesty utichly, ale bylo mi jasné, že by se raději válely doma u televize než na Lipně na nafukovací atrakci. Já jsem naopak válení neměl v plánu vůbec (ani doma ani na Lipně), ale chystal jsem se na svůj letošní poslední "Loučovický maraton". Jednak je tento závod zařazený do Jihočeského běžeckého poháru (JBP), kam jsem letos přihlášený a jednak mám raději delší závody než ty krátké a rychlé. Cíle, které jsem do této sezóny měl, tedy zrychlit a zvýšit počet zaběhnutých maratonů, už jsem si splnil v Písku a v létě v Lomnici. Také zapojení do JBP proběhlo podle představ a myslím, že jsem na závodech velkou ostudu neudělal. Samozřejmě pořád je hodně co zlepšovat, ale musí se na to postupně a ono to přijde (tedy alespoň doufám). Takže žádné vysoké cíle jsem neměl, přece jen bylo znát, že forma vrcholila v září a říjnu a šlo tak spíše o důstojné zakončení sezóny.


Cesta je prach a štěrk ...

Největší nervy před závody jsou u mě jako tradičně spojeny s cestou na závod. My prostě nedokážeme vyjet s rodinou včas a většinou je to vše na poslední chvíli. Sice se už známe a dáváme si různé rezervy, ale stejně jsou to vždycky nervy. Tentokrát i počasí nestálo za nic, šedivo, sychravo, občas déšť. Předpověď hovořila jasně, bude zima a pršet. Ze začátku trochu, pak více a více. A mohlo by i sněžit. Čím horší počasí, tím méně soupeřů, utěšoval jsem se v duchu a pošilhával po medaili v kategorii M45, kam jsem v tomto závodě spadl. To je výhoda těch menší regionálních závodů. Méně lidí, menší cena a větší šance se lépe umístit. Na PIM bych spadl někam mezi ty stovky a tisíce průměrných běžců (zatím na víc nemám, však počkejte jednou ..., možná), ale tady šance byly. Takže přece jen nějaká motivace. Nakonec jsme dorazili v pořádku a včas, takže jsem si odbyl prezentaci a vyzvedl startovní balíček. Tedy, ehm, balíček, bylo to startovní číslo a fixa. Žlutá. Nevypsaná. Podle proprozice měl každý dopředu se registrující a platící závodník dostat od sponzora láhev vína. No já vím, ta fixa byla LIHOVÁ, no ale stejně to byla slabá náhrada. Fixu jsem tedy odvážně věnoval manželce za celoroční podporu (měla radost) a číslo si připnul na gumu (ne tu od trenek, ale nechtěl jsem si propíchnout bundu špendlíky, tak jsem si vzal takovou doma vyrobenou gumu na číslo). A hurá na start.

A už to fičí, Anča kričí ...

Zatím ještě pokus o úsměv.
Start proběhl tak nějak nenápadně zapískáním na píšťalku a protože přední řady vyrazily vpřed, my ostatní jsme je následovali. Od Obecního úřadu v Loučovicích jsme se museli, na prvních kilometrech, prokousat až na hráz lipenské přehrady. To znamenalo nastoupání cca 80 metrů. Byl jsem, asi stejně jako ostatní, rád, že tento kopeček je na začátku a na konci ho poběžíme směrem dolu. Zbytek trasy vedl po cyklostezce okolo přehrady a kousek po silnici. To zaručovalo pouze minimální výkyvy nadmořské výšky a celkem rovinatou trať. Což ale neznamená, že by to byl jednoduchý závod a jak vám každý, kdo běhá maratony častěji, potvrdí, závody této délky jsou prostě záludné a to, že jste už nějaké zaběhli dříve, neznamená, že všechno bude hladké.
Abych to nepřepálil, stanovil jsem si na první 4 km tempo okolo 5 min/km. A také jsem ho dodržoval. Dokonce i na 5. km jsem měl toto tempo, ale to bylo spíše způsobeno silným vnitřním  nutkáním. Nutkáním odskočit si na malou, jinak mi praskne měchýř. I když jsem si před startem odskočil, tak jsem asi trochu přehnal předzávodní zavodnění. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to nevydržím, ale zažívat od 5 km nepříjemné pocity je přece jen příliš brzy. Ono bude úplně stačit to, co budu cítit posledních cca 7 km. Ještě jsem úplně nezvládl práci s kolíčkem za běhu, jak o tom pěkně píše Zbyněk Vondrák v článku: Na malou. Tak jsem zvolil klasickou techniku se zastávkou a vydýcháním, jen vylepšenou o rozvázání a zavázání tkaničky na kalhotách za běhu. Tím se několik běžců, co jsem předtím pracně předběhl, dostalo znovu přede mě, takže jsem si jejich stíhání mohl zopakovat. Nasadil jsem osvědčené tempo okolo 4:45 min/km, ale cítil jsem, že se mi neběží stejně lehce jako na maratonu v Písku, tak jsem to nehrotil a některé kilometry běžel i pomaleji.





Usmívat se, vyletí ptáček

Pořád ještě dobrý.
Tentokrát nemám na mysli epizodu s malou potřebou ani nějakého exhibicionistického běžce, ale rád bych ocenil fotografické služby mají manželky, která i v tomto závodě zaujala vyhlídnuté místo u trati a snažila se zachytit naše komíhající se postavy a šklebící se obličeje. Je to rozhodně hrdinská činnost, protože ne každý běžec je rád, že dojde ke zvěčnění jeho pohybových variací, které si v duchu představuje jako ladný běh. Střet s realitou zachycenou na fotografii může být pro mnohé tak frustrující, že svůj vztek pak přenášejí na nebohého fotografa, který ovšem za nic nemůže. Také postávání vedle trati v zimě a dešti dlouhé desítky minut ve snaze zachytit jak ty nejrychlejší, tak ty nejpomalejší je činnost zdraví ohrožující. Nicméně to manželka opět zvládla na výbornou a díky tomu máme my, všichni účastníci tohoto závodu, pěkné vzpomínky na to naše trápení.
Ano, trápení. Ten kdo tvrdí, že si jde maraton "užít", je buď skrytý masochista nebo nedává do závodu zdaleka tolik, kolik by mohl, což také není vůbec pěkné. Zvlášť pokud běží někde vpředu a my pomalejší musíme trpět někde za ním, na hranici našich sil s jazyky daleko vyplazenými.
Alespoň u mě bývají většinou pocity následující:

😄   0 km - 10 km - pohoda, běží se pěkně
😅 10 km - 21 km - pořád pohoda, ale už je lehce cítit únava
😐 21 km - 30 km - únava se zvětšuje, ale stále to jde, nohy začínají tuhnout
😓 30 km - 37 km - je to čím dál horší, nohy jako z olova
😝 37 km - 42 km - začínám přemýšlet, proč se vlastně na ty maratony pořád hlásím, snažím se udržet na nohou a nezkolabovat před cílem

Tento závod nebyl jiný. Akorát pocity, co mívám po 37 km, nastaly tentokrát už po 33 km. Chvílemi jsem si připadal, že snad běžím dozadu místo dopředu. Na sporttester jsem se ani neodvažoval podívat, v hrůze jaké tempo tam uvidím. 


Vyděržaj pioněr!

Naznačuji, že už toho mám dost.
Což o to tempo, ale patřím k těm běžcům, co strašně rádi sledují všechny možné statistiky ohledně jejich běhu. Ne, že by mi to bylo k něčemu, ale prostě mě baví si večer k tomu sednout a zkoumat. Takže si i na závody beru hrudní pás na měření tepové frekvence. Jak už jsem zjistil, je při závodě lepší na ni raději nekoukat, protože se pak člověk zbytečně vyděsí, jak je vysoká. Takže si ji jen měřím a vyhodnocuji to pak doma. Většinou je to bez problémů, jen po dlouhých bězích mívám na hrudi vypálený rudý cejch. Ale pokud se namaže přímo prostředek pásu, mezi elektrodami, třeba Indulonou, tak je to lepší. Tentokrát jsem to ale nějak podcenil a nezkontroloval si pořádně napnutí pásu a ten mi začal už po cca 10 km padat. Sice jsem podnikl několik pokusů ho pod oblečením posunout zpět na své místo, ale celé to ztroskotalo na tom, že obslužnost míst na zádech je u mě, při rychlejším běhu, proklatě mizerná. Tak jsem to nakonec vzdal a nechal pás postupně klouzat směrem dolu. Po 30 km běhu tak místo tepové frekvence mohl měřit tak maximálně můj aktuální pocit hladu.
Ale zpět k utrpení posledních kilometrů. Vyčerpání narůstalo a slabou vzpruhou bylo, pokud jsem náhodou doběhl někoho, kdo to přepálil víc než já a mohl jsem před ním chvilku předstírat, jak jsem v pohodě. Jakmile jsem byl bezpečně daleko, upadl jsem opět do svého ploužení. Občerstvovací stanice jsou na tomto závodě, alespoň pro mě, docela dost daleko od sebe (cca 4 km, 10 km, 14 km, 20 km, 29 km, 38 km), hlavně v druhé části závodu, kde bych je naopak ocenil každých 5 km. Ony jsou vlastně jen tři, ale přes jednu se běží třikrát a přes jednu dvakrát. Po cestě k té poslední jsem se ocitl na dně. Tedy ne na dně přehrady, jak název příspěvku naznačoval, ale spíše na dně svých sil. Ovšem po občerstvení jsem přece jen trochu ožil. Před sebou jsem měl vyhlídku na poslední 4 km, a většina trati vedla už jen z kopce anebo po rovině. A pak už konečně "CÍL". Hurá.


To je konec

Z toho nejprudšího kopce, kolem vodní elektrárny, jsem běžel raději hodně opatrně. Nechtěl jsem riskovat křeče v rozbitých nohách. Jakmile se klesání zmenšilo, tak jsem to pustil. Tajně jsem doufal, že tentokrát nedostanu zmíněné křeče, které mě většinou v posledních kilometrech trápí a moje přání bylo vyslyšeno. Poslední dva kilometry už mě táhl pocit, že pokud mě nikdo nepředběhne, tak bych mohl ve své kategorii dosáhnout i na medaili, což se zas tak často nestává. Dokonce jsem se donutil k tempu těsně pod 4:40 min/km, v což jsem ani nedoufal. Počítal jsem, že čas by měl být do 3h 30min, ale nakonec to bylo těsně pod 3h 25min, čímž se tento výkon stal mým aktuálně druhým nejlepším maratonským časem. Já vím, pořád to není žádná sláva, ale vzhledem k mým dispozicím to jde. Nechal jsem se od manželky odvézt ten kilometr k místní škole, kde byla možnost se osprchovat. Kdybych tam měl dorazit po svých, tak by to trvalo neúměrně dlouho. Pak ještě vyzvednout děti z hopsária (byly vyhopsané až běda) a šup do místní hospody s názvem "Restaurace Sparta". Fotbal nesleduji a žádnému týmu nefandím, takže jedná asociace u mě proběhla s názvem ultramaratonu Spartathlon. Zatím si neumím představit, jaké to je absolvovat 245 km dlouhou trať, takže nedokáži srovnat svoje pocity po závodě s vyčerpáním ultramaratonců. Určitě je to jejich o mnoho stupínků horší. Ale jejich radost z dokončení je určitě alespoň taková, jaká byla moje, když jsem se dozvěděl, že jsem nakonec v kategorii M45 skončil druhý. Na oslavu výkonu jsem si dal jednu desítku Gambrinus a pak se odbelhal k autu a nechal se manželkou dovézt až domu. Takže ten závěr sezóny se nakonec vlastně celkem vydařil.

Vyhlášení kategorie muži B




pátek 13. října 2017

Písecký maraton 2016 a 2017 aneb vstoupím do stejné řeky nebo ne

Jak to bylo před rokem

Samostatný článek týkající se loňského maratonu v Písku už zřejmě nezvládnu, ale on to zase tak zajímavý závod nebyl. Takže to spojím s tím letošním, protože cíle byly v obou stejné. Zlepšit čas někam ke 3:25:00 nebo i 3:20:00. Vzhledem k tomu, že své nejlepší výkony jsem v té době měl většinou těsně přes 3:30:00, to byly smělé cíle. Každý kdo si někdy zaběhl maraton může potvrdit, že po takovém tom prvním velkém zlepšení se člověk dostane na hranici aktuálních schopností a dosáhnout výraznějšího zlepšení někdy bývá sakra těžké. To si však žádný pravý sportovec nepřipouští a trénuje a plánuje a trénuje a trénuje. Někdy to stačí a někdy ani poctivý trénink nestačí. On samozřejmě není trénink jako trénink a pokud běžec upadne do stereotypu, tak najednou zlepšení nepřichází, i když je deníček plný běhů. Je o tom spousta článků, ale někdy je těžké si to uvědomit a změnit zaběhlé schéma. Místo doporučovaného střídání rychlých a pomalých běhů jsem v létě 2016 upadl do takového toho průměrného běhání, někdy trochu rychleji a někdy zase pomaleji, ale rychlejší běhy byly příliš pomalé a ty pomalé zase až dost rychlé, vzhledem k vysoké tepové frekvenci.

2016 - pozitivní nálada před startem

měkoně tuhoně vyvádějí

No a pak už nastal den závodu a já vyrazil plánovaným tempem 4:45 - 4:50 na km. Běžecký kolega Jirka měl také v plánu čas pod 3:30:00 a tak chtěl držet tempo těsně pod 5:00, ale běželo se mu ze začátku dobře, tak se nechal strhnout a kroužili jsme na trati v těsném závěsu. Písecký maraton je celkem rovinatý, i když ne úplně a v tom je taková jeho záludnost. Navíc je víc jak polovina trati vedena po cyklostezce kolem řeky Otavy, kde je jen udusaná hlína, písek a trochu štěrku. Ne, že by to byl nějak obtížný terén, ale přece jen ve srovnání s asfaltem a dlažbou je to trochu více náročnější. A k tomu se přidá mírně zvlněná trať kolem řeky, která je sice krásná, ale přece jen to není rovina. No a když běžíte opravdu na hranici svých sil, tak se to všechno sečte. Tedy spíš se to odečte a další mínus byla teplota, která sice nebyla extrémní, ale protože se z toho vyklubal takový ten pěkný slunečný raně podzimní den, tak ke konci závodu už bylo až zbytečně teplo.
Ale zpět na trať, podmínky jsme měli všichni stejné, tak se nelze vymlouvat. Spíše to jsou takové jednotlivé dílky do celé skládačky. Maraton v Písku se běží na čtyři cca 10,5 km kola, takže každý může pěkně sledovat, jak mu to běží a zda na stejném úseku zpomaluje nebo si drží plánované tempo.
Já si to svoje tempo držel první kolečko podle plánu. Bohužel jsem také držel poměrně vysokou tepovou frekvenci, ale to jsem si v tu chvíli nepřipouštěl. Druhé kolečko mi už dalo celkem dost zabrat, ale stále jsem se ještě držel plánu. Nicméně jsem byl už/teprve v půlce a už jsem cítil, jak mi nepříjemně tuhnou nohy. Na začátku třetího kolečka jsem se déle zdržel na občerstvovačce a běžecký kolega Jirka, který se celou dobu držel v těsném závěsu, mě předběhl a táhl mě celé kolečko za sebou. To bylo na jednu stranu pěkné, mít takového vodiče, ale na druhou stranu mě to psychicky přece jen zdeptalo, protože nohy tuhly čím dál víc a Jirka vypadal celkem svěže. Navíc tím, že původně plánoval pomalejší tempo než já, jsem měl stále pocit, že tempem zaostávám za svým plánem. Což byla ostatně pravda, protože naše tempo se některé kilometry propadalo přes 5:00 na km. Začalo být nad slunce jasnější, že jsme to oba přepálili a první půlku jsme běželi nad svoje možnosti. Poslední kolečko nám dalo názornou lekci z toho, jak vypadá maratonská zeď. Ještě první část, do 37 km, celkem ušla. Tempo sice spadlo místy až na 5:20, ale to co následovalo bylo ještě horší. Totální vyčerpání, kdy má člověk pocit, že už skoro nemůže udělat ani krok. A k tomu se přidaly mé oblíbené křeče, tentokrát pro změnu do lýtek místo hamstringů. No a pak už byl cíl na dohled a tak jsem to nějak dopajdal v čase 3:34:30, tedy mnohem hůře, než jsem si plánoval. I když mě fantasticky podporující rodina těšila, že to není špatný čas (celkem 25. místo z 81 maratonců), stejně jsem se nemohl ubránit rozčarování nejen z nedosaženého cíle, ale i z času dost překračující psychologickou hranici 3:30:00, o které jsem si byl jist, že ji určitě pokořím. Byla to opravdu cenná lekce, kterou si většina těch, kteří se odváží na trasu maratonu vícekrát, někdy prožije.

2016 - už je to za námi




2016 - zatím to běží, ale bude hůř










          



Letošní trénink

O rok později jsem se na stejný závod připravoval se stejný cílem. Letošní letní trénink jsem zaměřil trochu jinak než loni, a protože jsem se chtěl začátkem září zúčastnit opět Barokomaratonu, tak jsem věnoval dost letních běhů pilování výběhů a seběhů kopců. V letním vedru, které panovalo celý červenec a srpen, to byla opravdu lahůdka, ale utěšoval jsem se oním příslovím o cvičišti a bojišti. Na Barokomaraton se krásně ochladilo a také psychicky jsem si tentokrát věřil, takže jsem běžel od začátku naplno a ono to vyšlo. Měl jsem tedy poměrně solidní sebevědomí, že letos je forma o dost lepší než loni touto dobou. V září jsem se pak přepnul z trailového běhání zpět na silnici a věnoval jsem se nácviku tempa na písecký maraton. Tedy většinou jsem to běhal o trochu rychleji (cca 4:35 - 4:40), ale tepy se průměrně držely mezi 150 - 158, tedy pod laktátovým prahem a to jsem bral jako dobré znamení. Týdně jsem zařadil dva takové běhy na 13,3 km a zbytek věnoval pomalejším běhům na uklidnění nohou. Doufal jsem, že to takto bude stačit a že letos budu přece jen lépe připravený.

Snad nevstoupím do stejné řeky

Vzpomínka na loňské "fiasko" nebyla příjemná, a tak jsem doufal, že nevstoupím podruhé do stejné řeky, a že se nebude opakovat loňský scénář. Nastavil jsem si plán na tempo 4:50 a byl odhodlaný tento plán ze začátku držet a nesnažit se udělat si "náskok", abych to zbytečně "nepřepálil". Celkem se mi to dařilo, i když některé kilometry byly rychlejší. Ale utěšoval jsem se tím, že to jsou ty, kde je trať z kopce a pak by byl skoro hřích neběžet je o pár sekund rychleji. Občas jsem zkontroloval tepovou frekvenci, i když jsem si říkal, že se tam raději nebudu dívat. Ač jsem držel tempo okolo 4:45 pohybovala se tepovka okolo 150 tepů, což bylo tak akorát pro začátek maratonu. Druhé kolečko jsem se tedy již přestal tak hlídat a některé kilometry měl zase rychlejší. Tepy se držely zatím na rozumné hranici, ale nohy stejně začaly po 21 km lehce tuhnout. Trochu jsem po loňských zkušenostech znervózněl, ale říkal jsem si, že to bude OK, pokud jsou tepy dobré.
Třetí kolečko již bylo se středním úsilím, abych si udržel stále konstantní tempo a do čtvrtého jsem přibíhal s očekáváním, jak se to dále bude vyvíjet. Na stadionu zrovna startovali půlmaratonci, takže jsem se připojil na konec jejich zástupu. Chvilku to bylo příjemné, protože jsem předbíhal dost lidí, ale později už to bylo horší, protože v některých místech předbíhat nešlo a jejich tempo bylo nižší, než jsem chtěl držet. Postupně jsem se prokousal až k běžcům v tempu, které mi vyhovovalo a tak jsem získal vodiče pro poslední kilometry. Jirka měl v plánu posledních 5 km  zrychlit, pokud to bude možné, a tak jsem tyto kilometry napjatě čekal, jestli se najednou nepřiřítí zezadu a nenadělí mi "výprask" jako na letošním Mercury maratonu v ČB. I to byla silná motivace nepolevit, ačkoliv už jsem mlel z posledního. Na rovince okolo řeky cca 1,2 km před cílem jsem pocítil náběhy na křeče v levém hamstringu. Trochu jsem zvolnil, abych nedostal křeč a maličko se to zlepšilo. Když jsem doběhl až na stadion a do cíle zbývalo cca 200 metrů, dostal jsem do levé nohy křeč a začal se belhat. V duchu jsem zaklel, protože už do cíle zbýval je takový malý kousek. Zastavil jsem protáhl nohu a zkusil se znovu volně rozběhnout. Noha se trochu vzpamatovala a nakonec vydržela až do cíle. A tak jsem si udělal nový osobní rekord časem 3:20:44. Pak již jsem jen čekal, až doběhne Jirka, který se objevil za chvíli, aby si také vylepšil osobní rekord časem 3:27:53. Vzhledem k nucené zdravotní pauze, kdy posledních 14 dní skoro neběhal, to byl určitě také obrovský výkon, i když před závodem tvrdil, že "nebude závodit a půjde to jen tréninkově". Ovšem každý, kdo Jirku zná, tomu stejně moc nevěřil. Jakmile se ozve startovní výstřel, probudí se ve většině z nás sportovní duch a pak jdou všechny takové plány stranou.




2017 - na začátku je člověk svěží
2017 - nezbytná podpora

Na bedně

Naštěstí to nebyla ona profláklá bedna od whiskey a neměl jsem kravatu od soudce Linče. Ale urvanej jak stájovej pinč jsem tedy určitě byl. Ještě že to byla ta nejmenší  bedýnka za 3. místo, výš bych asi už nevylez' (kecám, ale na víc zatím nemám). No tedy on to zase tak fantastický výkon nebyl, ale na takovém komorním závodě jako je Královský maraton města Písku to na bednu stačilo. Abych to nezlehčoval, pro mě to v současnosti byl asi maximální výkon, na který aktuální kondice stačí. Dal jsem do toho všechno a posledních 5 km jsem si tedy "opravdu užil". I když jsem pravidelně bral sůl a na poslední občerstvovačce i hořčík, tak obávané křeče přišly asi 1 km před cílem. Opět to bylo k uzoufání. Ale nakonec jsem to nějak do cíle dopajdal i s jednou zastávečkou na protažení levého stehna. Ach ty prokleté hamstringy. To je moje největší slabost. Každopádně se to letos vše povedlo, od skvělé organizace přes optimální počasí po dobré zúročení prázdninového a zářijového tréninkového úsilí. A každopádně díky všem co mě podporovali a fandili (hlavně vlastní rodině a Jirkovi). S tím se prostě trénuje i závodí mnohem, mnohem lépe. Díky.

2017 - zase jsme to zvládli
2017 - na bedně


neděle 13. srpna 2017

Moravské letní minigrilování

Co tě to zase popadlo!

Tak přesně takhle reagovala moje drahá a tolerantní polovička. To už ti nestačí běhat maratóny. Já to věděla. Ty si pořád čteš o těch ultrašílencích a už to chceš taky zkoušet. No, snažil jsem se jí to vymluvit: "Tohle vlastně není žádný ultramaraton. Já se hlásím jen na miniMUM, tedy pouhé 3 maratony za týden, vždy ob dva dny. Bude to taková prima dovolená začátkem července a mezitím se vám budu věnovat." Pro tentokrát jsem to nějak ukecal a když jsem žádal finální potvrzení, tak jsem ho dostal se slovy: "No, jo. Tak se tam teda přihlaš. Stejně nedáš pokoj, dokud to nevyzkoušíš." A tak jsem tedy neváhal. No měl jsem tedy přece jen trochu nahnáno. Tři maratony do týdne a hlavně to horko. I když zimu moc nemiluji, tak jsem spíše běžec do zimních teplot. Horko mi prostě nedělá dobře. Vím, že mám přirozeně hustější krev a když se k tomu přidá horko a dehydratace, tak srdíčko buší jak o závod, tepy letí nahoru a výkon dolů. Takže jsem byl opravdu dost zvědavý, jak to budu zvládat.


První grilování - Lomnické

Trasy závodu procházely během let různými změnami, až se poslední dobou ustálily na současné variantě. První etapa začíná v Lomnici v neděli ve 14:00. Z domova jsme vyráželi v neděli ráno a čekalo nás něco přes 200 km po pověstné dálnici D1 zmítané rekonstrukční horečkou. Naštěstí byl průjezd celkem plynulý, takže cesta plynula podle plánu. Rozhodli jsme se využít služeb navigace Waze a svěřili jsme se do její moci. Navrhla nám sjetí z dálnice dříve, než jsme chtěli, ale poslechli jsme. Dobře jsme udělali, cesta po které jsme chtěli původně jet měla uzavírku, takže bychom zřejmě nervózně hledali, jak to objet. Takhle jsme celkem v pohodě dorazili do Lomnice časově přibližně podle plánu, necelé dvě hodiny před startem. Odbyl jsem si registraci a začal se připravovat na závod, zatímco rodina se odebrala na oběd. Pak už tady byl start a dobrodružství začalo. Jelikož mě čekaly ještě další maratony, tak jsem začal pěkně volně a do prvního velkého kopce klidně střídal běh a chůzi. Kromě "nabušené" špičky startovního pole, tak postupovali i ostatní. Na některé čekal další maraton hned druhý den, na mě až ve středu. Po kopečku následoval seběh, kde jsem se zase šetřil, abych si nerozmlátil nohy hned na začátku. Pak příjemná rovinka kolem řeky Svratky a cesta do Dolních Louček. Za "Dolními" následovaly "Horní", které byly pochopitelně na kopci. Následovala další rovinka a 20 km bylo za námi. Zatím to šlo, ale další velké kopce přímo na dohled. Opět jsem střídal chůzi s během a v seběhu to nepřeháněl, ale i teplota udělala své a já začal cítit vyčerpání. Přesně po 30 km, kde se v městysi Doubravník přebíhá přes most přes řeku a cesta zatáčí vlevo, jsem začal cítit náběhy na křeče v nohách. Obvykle mě křeče berou až v posledním tak 2-3 km maratonu, ale tady to bylo mnohem dřív. No musím to nějak vydržet. Další stoupání bylo opět vydatné, takže nohy dostaly pěkně zabrat. A po krátkém seběhu další prudký kopec na 35 km. Ten už jsem jenom šel a běžet ani nezkoušel. Po seběhu na rozmlácených nohách se ozvaly znovu křeče, ale tentokrát už to nebyly jen náznaky, ale chvílemi jsem nemohl udělat ani krok. A tak se opakoval scénář jako z mojí první účasti na běhu Silva Nortica Run. Soupeři mě předbíhali a já si sice vzal sůl, ale pozdě a tak jsem popocházel a popobíhal a různě se při tom kroutil a šklebil. Naštěstí už zbýval "jen" 2-3 km seběh po silnici do Lomnice. Zatímco ostatní si asi cestu z kopce s cílem na dohled užili, já ji doslova protrpěl. No nic, cíl byl blízko a tak jsem nakonec dorazil na 51. místě s časem 4:31:48. To bylo tak nějak celkem podle plánu, akorát levá noha, na které jsem dostával křeče do hamstringů, byla pěkně zrasovaná. O tom jak poběžím ve středu, jsem radši ani nepřemýšlel.


Druhé grilování - Tišnovské


Dva dny odpočinku byly velmi žádoucí. I když to byl odpočinek aktivní (s dětmi), nějaká regenerace přece jen nastala a i levá noha po křečích sice stále trochu bolela, ale dalo se s tím bez problémů běhat. Tentokrát jsem si umínil, že musím brát sůl hned od začátku a snažit se tak křečím předejít. Ale to už jsem stál na startu v Tišnově (kde jsme byli ubytovaní). Sluníčko se činilo a i když jsem si 10 minut před závodem namočil hlavu ve fontánce na náměstí, než se vyrazilo, už byla suchá. Takže opět pozvolna rozbíhat, pěkně postupně. Prvních 11 km bylo spíše do kopce, občas nějaká rovinka, dalších 9 km bylo zase spíše z kopce, takže trochu odpočinek. Pak občerstvovačka na okraji Veverské Bítýšky a 4 km pohodového běhu ve stínu stromů po břehu řeky Svratky (nevím, jak vypadá rozrazil, takže nemohu reportovat, jestli tam byl a jestli kvetl, jak pravil básník). Co však mohu reportovat je dalších 6 km po asfaltových silnicích v pekelném červencovém žáru. Sluníčko pálilo. Asfalt sálal. Nohy se vlekly. Síly docházely. V jednom místě, kdy se přebíhal most přes řeku, jsem měl co dělat, abych si to nezamířil přímo do proudu a nelehnul si tam. Nakonec jsem odolal. Sám nevím jak. A jako třešnička na dortu přišel výstup na Klucaninu. Takový kopeček vedle Tišnova. Byl jsem tam den před tím na výletě s rodinou. To abych věděl, do čeho jdu. No, radši nevědět. Ale ono to bylo stejně jedno. Nahoru tu byl pochoďák a dolu opatrný seběh. U nemocnice pod kopcem občerstvovačka. Příhodné místo. Slabší povahy si rovnou mohli odnášet lapiduši. Kdo vydržel, toho čekalo ještě takové líznutí dalšího pěkného kopce vedle Tišnova - Květnice. Naštěstí opravdu jen takové líznutí po vrstevnici a pak dál směrem na Lomnici. Tu už zbývalo jen asi 7 km, které vedly většinou podél místní říčky/potoka zvaného Besének. Byla by to moc příjemná procházka nebýt tohoto, že to bylo posledních 7 km maratonu. I když cesta byla pořád lehce do kopce, bylo stoupání celkem pozvolné a dobře běhatelné. Sebral jsem zbytky posledních sil a vzpomněl jsem si na průpovídku Dusty Olsona, vodiče (pacer) Scotta Jureka: "Pojďme už tu vopičárnu dotáhnout do konce." Řekl jsem si to několikrát nahlas, abych se ujistil o tom, že tomu opravdu rozumím, zatnul zuby a běžel. Křeče tentokrát nepřišly, takže jsem si závěrečný průběh Lomnicí celkem užíval a dorazil spokojeně do cíle na 44. místě v čase 4:32:01. Nakonec to byl o pár vteřin horší čas než první etapa, ale pocitově jsem byl v mnohem větší pohodě. A už zbývala jen poslední etapa, kde jsem chtěl běžet více naplno, protože už nemělo cenu se šetřit.



Třetí grilování - Cimrmanovo

Do poslední etapy jsem nastupoval celkem optimisticky naladěn s úmyslem to "naprat, co se dá". Startuje se zvláštním způsobem, podle předchozích výkonů, tak aby všichni doběhli pokud možno ve stejnou dobu. Ti pomalejší vyráží nejdříve, v 7:00 nebo 8:00 a ti nejrychlejší nejpozději, v 11:00. Doběh je směřován na 14:00, takže mi byl určen start v krásných 9:30. Což mělo i tu výhodu, že se tentokrát běželo částečně dopoledne, kdy není ještě takové horko. Na startu nás byla malá skupinka asi 10 běžců. Vyrazilo se ostře, zřejmě všichni již přešli na taktiku "nešetřit se". Počáteční kilometry byly z kopce známou stezkou kolem Besénku, ale již brzy jsme opět dorazili k prvnímu stoupání. To má s pár rovinkami asi 10 km a pak následuje zase 10 km seběh dolů. A tento okruh se skoro celý opakuje ještě jednou. Závod se dá totiž běžet i jako půlmaraton. To, že jsem věděl, co mě čeká, mělo svoje klady i zápory. Představa všech těch kopců přede mnou byla děsivá. Ale zase ta druhá část, kde byly většinou seběhy, byla uklidňující. I když jsem první kolečko zvládl pod dvě hodiny, tak v tom druhém se již projevila únava. Do kopce to nešlo ani zdaleka tak pěkně jako v prvním kole a teplota také již začínala stoupat. Ale druhou část z kopce jsem se snažil běžet alespoň tak rychle jako tu první, což se skoro podařilo. Ani tentokrát jsem nedostal křeče, ale na každé občerstvovačce jsem si preventivně dával banán namočený do soli, mňam. Nakonec z toho sice čas pod 4 hodiny nebyl, ale i tak jsem byl s 34. místem a finálním výsledkem 4:03:26 spokojen.




Zhodnocení

Já jsem byl spokojen a to tak, že velmi. I když vám může připadat, že časy nejsou nic moc, je třeba vzít v úvahu, že ve všech maratonech nastoupáte a naklesáte minimálně 1000 výškových metrů. Závod byl skvěle zorganizován, trasy více méně spolehlivě značeny a atmosféra byla vynikající. Rozhodně doporučuji všem běžeckým notorikům, kterým nestačí jen tak pobíhat bez cíle. Zaručeně se vrátíte krásně opálení a nohy vás budou bolet ještě nejmíň 14 dní. Ale hlavně potkáte spoustu běžeckých nadšenců a zažijete neopakovatelné okamžiky. Tedy některé bych si opravdu zopakovat nemusel, ale pro jiné si tam zřejmě zajedu příští rok zase.



sobota 1. října 2016

Barokomaraton 2016

Připravit, pozor, start!

Večer před závodem jsem se smál,
protože jsem ještě nevěděl, do čeho jdu.
Po loňském roce, kdy jsem se odhodlal běžet první maraton a pak ještě následovaly další dva, jsem se letos rozhodl přidat ještě nějaký navíc. Můj výběr nakonec padl na Barokomaraton v Plasech. Proč? Jednak se mi termín hodil do běžeckého plánu a dále jsem zahlédl na internetu mnoho kladných referencí na tento závod. Tím byl výběr zpečetěn. Rodině jsem na tento termín naplánoval návštěvu Techmánie v nedaleké Plzni a pak vyzvednutí mojí trosky po závodě. Pro balíček jsem si raději dojel už v pátek v podvečer, abych v sobotu, kdy přijedu sám vlakem, nebyl tak nervozní, jestli to všechno stihnu. V sobotu ráno jsem netrpělivě postával v Plzni na hlavním nádraží a po očku pozoroval různé více či méně známé tváře lidí oblečených do sportovního. Tipoval jsem si, kolik jich asi zamíří k lokálce do Plas. Docela dost. Myslím, že s minimálně půlkou vlaku jsem měl společný cíl. I když se mi běžná předstartovní nervozita mísila s nervozitou z neznámého prostředí a neznámého závodu, vše probíhalo hladce. Než jsem se nadál, byl tady start a masa asi 650 běžců se dala do pohybu. Nejprve jsem si říkal, že dát start maratonu a půlmaratonu na stejnou dobu není moc dobrý nápad. Kilometrové kolečko kolem areálu roztrhalo startovní pole do pěkného hada a další dva kilometry, než přišly první kopce, toto rozdělení dokončily. Takže to nakonec vůbec nevadilo.

První kopec

První kopec přesně splnil moje očekávání. Podle zveřejněného profilu měl být celkem prudký a dlouhý. Možná jsem ho čekal ještě prudší, ale to je jedno, stejně mě pěkně odrovnal. Tepová frekvence vylétla do oblak a i když se pak cesta narovnala a stoupání bylo jen lehké, stejně nechtěla moc klesnout. Cesta k silnici měla být trochu z kopce, asi i byla, ale to mi vůbec nepomohlo. A navíc hned na silnici začalo zase stoupání. Předbíhaly mě davy lidí. Utěšoval jsem se, že to jsou samí půlmaratonci, ale stejně mě to dost deptalo. Na druhou stranu odrovnat se v úvodních kilometrech maratonu také není moudré. Tak jsem běžel, jak to jen šlo, ale zároveň ne úplně naplno. Po dalším kopečku následoval seběh do obce Vrážné, kde byla první občerstvovačka a vyhrával k tomu obecní rozhlas. Partička místních před hospodou rožnila selátko, zkrátka pohoda. No tedy zas tak velká pohoda to nebyla, zvláště když cesta za vsí opět zamířila do kopce. A pak na křižovatkukde se naše kroky rozdělily. Maratonci vlevo, půlmaratonci vpravo. Většina mířila doprava, ale pár dalších také zamířilo jako já vlevo. Po silnici, kde byla cesta trochu z kopce, to celkem šlo. Doběhl jsem Markétu Gruberovou, jednu z našich nejlepších ultraběžkyň, jejíž minulé výkony jsem použil jako etalon ke stanovení svého vysněného cílového času. Také seběh lesem dolu k potoku ušel, akorát vymletá kamenitá cesta nebyla úplně ideálním terénem. Nohy místo odpočinku dostaly opět dost zabrat. Za potokem na nás čekalo další stoupání, které nám nedopřálo většího oddechu. Pak se stoupání zase otočilo na klesání a přiběhli jsme do Křečova, kde byla další občerstvovačka.

Další kopce

Kousek za Křečovem se to zase otočilo a začalo se opět stoupat. Nic extra prudkého, ale pořád do kopce. Tempo sice jen 5:45 - 6:15, zato tepovka pořád okolo 160. Takže i když se člověku zdálo, že běží jako šnek, měl toho celkem dost. A tak pořád dál a dál. A dál. A dál. Když jsem zahlédl siluetu hospodářských budov, skladů, kravínů a kulatých zásobníků, tak jsem pookřál, protože jsem si pamatoval, že tam někde má být třetí občerstvovací stanice. Když jsme přiběhli na místo, kde se lesní cesta potkávala s polní, která vedla ke zmíněným siluetám, zarazilo mě, že máme pokračovat přesně opačným směrem. No co, asi změna trasy. Cítil jsem se podveden. Místo osvěžení následovaly další nezáživné kilometry do kopce lesem a mezi poli. A pak jsem zahlédl další takové siluety, tak typické pro zemědělské družstvo. Že bych se před tím spletl? Ano, tentokrát už tam ta občerstvovačka skutečně byla. A opravdu přišla vhod. Cesta ještě chvíli vedla do kopce, pak se to konečně zase otočilo a běželo se z kopce. Poté co jsme se vymotali z lesa, následoval seběh po silnici do Manětína k další občerstvovací stanici. "Tak to horší už mám za sebou," myslel jsem si naivně. Pravda sice byla, že ty počáteční kopce jsme měli konečně za sebou, ale před sebou ještě 22 kilometrů a síly už ubývaly.

Kosit to po louce, do kopce, z kopce a dál

Z Manětína to měla být, podle mapy profilu tratě, odpočinková část v délce asi necelých 6 km s pozvolným klesáním. Plánoval jsem, jak to budu kosit a celkově si odpočinu. Skutečnost však nebyla až tak růžová. Trochu z kopce to sice bylo, ale díky tomu, že se běželo po blátivých cestičkách a různě v terénu, tak to tak hladce prostě nešlo. Udržet tempo pod 5:20 min/km vyžadovalo přece jen nějaké to úsilí. Také už bylo znát, že máme dvacet kilometrů za sebou, takže se únava začala pozvolna projevovat. Na konci luk byla další občerstvovací stanice a před kopcem jsem se rozhodl dát si další gel. Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, kdo měl takovou strategii. Kopeček, který pak následoval, byl celkem nepříjemný a strmější, než bych čekal. Musel jsem dva kusy vyjít a vzpomněl jsem si na památnou větu, kterou vodič povzbuzoval Scotta Jureka při běhu WSER 100 miler. Když Scott přešel do kopce do chůze, říkal: "Tim (Twietmeyer) do tohohle kopečku nechodí, vybíhá ho.". Mně to ale nebylo moc platný. Nejsem ani Tim Twietmeyer, ani Scott Jurek, dokonce zdaleka ani jako Radek Brunner, který letošní závod vyhrál. Jakmile se ale stoupání trochu zmírnilo, přešel jsem do běhu, sice pomalého ale běhu. Nakonec se kopec přehoupl do klesání, občas celkem prudkého, takže jsem to zase napálil. Následoval další úsek po rovině a trochu z kopce, přes další louky, okraje lesů a nakonec okolo nějakého kempu. Trochu mi to už splývalo a začal jsem cítit únavu. Pak ovšem přišla občerstvovací stanice u "Podhrázského mlýna", která byla obsazena výhradně příslušnicemi něžnější poloviny lidstva. Jejich skandování jména závodníka a dalších povzbuzujících vět muselo nakopnout každého, kdo se tam zastavil. Toto povzbuzení  ale vydrželo jen pár stovek metrů, než přišlo další stoupání.


A zase do kopce a nohy už bolí

Na 31,5. km se to zase otočilo a začala finální zkouška výdrže. Zpočátku bylo stoupání trochu prudší, pak už cesta, vedoucí převážně lesem, stoupala jen lehce, ale zato vytrvale. Mně a myslím, že i většině dalších, právě ta vytrvalost už docela docházela. Přinutit se běžet bylo stále těžší. Musel jsem si dokola opakovat, že to jsou běžecké závody a ne chodecké. Z jednotvárnosti mě vytrhla akorát sedmá občerstvovací stanice za 35. kilometrem. Oživení však nepřišlo a tak jsem po pár stech metrech přešel potupně do chůze a tak zdolal prudší část kopce. Neustále jsem se ohlížel. Takoví soupeři v zádech, to je ta nejlepší motivace. Bohužel, nikde nikdo na dohled. Jakmile jsem viděl, že se kopec láme, opět jsem se rozběhl a za chvíli jsem byl na předposlední občerstvovačce v Žebronicích. Rychlé občerstvení a běžím dál. Místní organizátorky, které hlídají na trati, aby někdo, již značně zmožený únavou, náhodou neodbočil špatným směrem, mě informovaly, že už je to jen z kopce. Dobře. Po tři sta metrech klesání končilo a začínal další kopec. Sakra. Kecaly. Byl sice jen kratičký, ale byl tam. Za vesnicí se odbočovalo do polí, tam stál další navigátor a také opakoval tu kouzelnou větu, že už je to jen z kopce. Už jsem mu nevěřil. Bohužel měl pravdu. Bylo to z kopce. Jenže zapomněl dodat, že lesní cestičkou, úzkou, samý kořen a kamen. Rozbité nohy už běžely jen ze setrvačnosti a ani nevím, jak jsem to dokázal, abych nepřistál na zemi.

Tak už "jen" finiš do cíle

Seběh se trochu zmírnil, ale nohám to už bylo jedno. Dostal jsem křeč do pravého lýtka. Musel jsem zastavit a trochu si nohu promasírovat. Opatrně jsem se rozbíhal a zatím to šlo. Blížila se poslední občerstvovací stanice v místě nazvaném příhodně "Peklo". Název seděl naprosto přesně, alespoň na můj případ. Dostal jsem opět křeč do lýtka, až jsem klopýtnul a zaklel. Bylo to peklo. Opět jsem se opatrně dával do pohybu, zatímco mě předbíhal jeden ze závodníků. To mě nakoplo. "Nenechám se pár kilometrů od cíle takhle odrovnat." Běžel jsem opatrně, ale snažil jsem se zrychlit. Zatím to šlo. Blížil jsem se zpět k areálu, odkud se startovalo a věděl jsem, že mě čeká už jen poslední kilometrové kolečko. Upaloval jsem, co to šlo, protože jsem cítil soupeře za zády. Postupně, jak se cíl blížil, jsem zrychloval. "Přece se nenechám předběhnout těsně před koncem." Lýtko zatím drželo, vybavoval jsem si chuť soli z poslední občerstvovačky, abych její intenzitou zaplašil případné křeče. Fungovalo to. Proběhl jsem cílem. Uhájil jsem svoje pořadí, ale opravdu těsně. Celkově třetí žena Markéta Gruberová mi byla v patách a doběhla jen o dvě vteřiny za mnou. Uf, to bylo opravdu těsné.

Bylo to hezké, tak příště zas?

Po doběhu jsem toho měl celkem dost a musel jsem se chvíli vzpamatovávat. Přihlásila se žaludeční nevolnost, ale zdaleka to nebylo tak hrozné jako po Silvě Nortice, kde mi bylo špatně snad půl hodiny. Na chvíli jsem si sedl a dostal křeč do levé nohy, pěkně po vnitřní straně, od stehna až k lýtku. "No, nic se s tím nedá dělat, musím to nějak protrpět. Vyřídím pár telefonátů rodině a známým a ono to časem přejde," pomyslel jsem si. Jak jsem tam tak zničeně seděl, přišla ke mně organizátorka s cedulkou "lékař" na tričku. Ptala se, jestli něco nepotřebuji, že viděla, že mám křeč. S díky jsem vše odmítlOdešla, ale myslím, že mě z povzdálí raději ještě chvíli pozorovala. Ocenil jsem takovou pozornost pořadatelů. Po tak vyčerpávajícím zážitku může mít opravdu někdo problém. (Pokud nejste Radek Brunner, který si dá závod jako trénink, vyhraje ho a druhý den si dá dalších tréninkových 30km v tempu 5:00 min/km.) Za chvíli jsem se zkusil zvednout a šlo to, křeče jsem už nedostal. Došel jsem si pomalu nafasovat pití (pivo) a jídlo (těstoviny) a trochu se občerstvil. Pak už zbývalo si jen vyzvednout batoh z úschovny a převléci se z prosoleného běžeckého oblečení do něčeho civilnějšího. Ještě jsem si pak užíval místní skvělé atmosféry a čekal na losování tomboly. Jako obvykle jsem nic nevyhrál, ale s tím jsem počítal. Než si mě přijela vyzvednout rodina, která mezitím strávila pěkné chvilky v Plzni v Techmánii, jsem měl tak akorát čas na procházku areálem místního kláštera a úvahy, zda se sem vrátím. Areál kláštera je obrovský a působí úchvatně. Stejně tak organizace, nálada a zkrátka celý závod. Nemám, co bych vytknul. Tak za rok (pokud rodina a zdraví dá) zas.