pondělí 15. října 2018

Kladno, to je to město ...

"Jako nadpis tohoto příspěvku jsem si dovolil citovat kousek verše jedné obecně známé písničky od kapely "Yo Yo Band". Ale dokončil bych ho s dovolením trochu jinak: "Kladno, to je to město, kde se 15.9.2018 konal další maratonský závod tentokrát s podtitulem Mistrovství ČR v maratonu veteránů." V tuto chvíli pominu slovo "veteránů", které v mém případě působí poněkud nepatřičně.  Vzhledem k mé skoro totální absenci sportovních výkonů v prvních 40 letech života by se hodilo spíše označení "začátečník" než "veterán". Nicméně když jsem zahlédl ten název, tak jsem se zasnil. Zúčastnit se mistrovství ČR a třeba se i nějak pěkně umístit, to by tedy byl husarský kousek mojí dosavadní nevalné sportovní kariéry. Tedy nemyslel jsem na umístění v celkovém pořadí, to je zatím absolutně nerálné, ale spíše jen v příslušné věkové kategorii. A protože se kategorie od 35. let výše v takovém závodě počítají ne po deseti, ale po pěti letech, tak moje šance vzrůstaly. Prozkoumal jsem výsledky posledních ročníků (běžci jsou čím dál lenivější, takže výkony které dnes stačí na medaili by byly dříve naprosto průměrné) a zjistil jsem, že tak úplně bez šance bych být nemusel. Jedna z přitěžujících okolností byla, že jsem před čtrnácti dny běžel Barokomaraton. Stačím za tu dobu  zregenerovat anebo bych měl tělu zajistit delší pauzu? Na tuto otázku jsem neznal odpověď a tak jsem  přihlášení do poslední chvíle odkládal a pečlivě pozoroval, co se mnou budou dělat tréninkové běhy v mezidobí. Běhalo se mi celkem pěkně, i když při rychlejších bězích okolo 4:30 min/km jsem toho začínal mít po 10 km dost, a zjevně toto ještě není moje tempo na celý maraton. Ve čtvrtek večer (před sobotním závodem) jsem se rozhodl pro účast a tak jsem se rychle zaregistroval a chtěl zaplatit startovné převodem. Vše jsem si načasoval tak precizně, že po přihlášení v 23:59 začala od půlnoci odstávka elektronického bankovnictví mojí banky. Podle upozornění měla končit nejpozději v 8:30 15.9.2018, tedy až v sobotu dopoledne. Proklel jsem všechny IT pracovníky světa a noční nasazování upgrade systémů, čímž jsem si vzhledem k mému zaměstnání nadělal do vlastního hnízda a nervozně se odebral na lože, abych se k ránu vzbudil s noční můrou. Tentokrát se mi nezdálo o zapomenutých běžeckých botách, ale nejprve to vypadalo, že jsem si zapomněl celou tašku s oblečením a pak se z toho vyklubalo, že prší, sněží a je zima, ale já mám jen trenky a tričko. Milosrdné ráno přerušilo snové utrpení a já později zjistil, že internetové bankovnictví je normálně v provozu a mohu tedy závod zaplatit, což jsem okamžitě učinil. Vzápětí jsem pocítil další obavu. Co když platba přijde pozdě a pořadatel ji už nestačí zaregistrovat? Ha. Platit dvakrát za jeden zážitek, to nepřipadá v úvahu. Začal jsem zuřivě zkoumat možnosti a nakonec skončil s vytištěným potvrzením o provedené platbě. To by snad mohlo zafungovat. Ještě zbývalo v pátek odvézt děti k babičce a dědovi, aby se nemusely nudit na dalším závodě a večer mě již před spaním tížily jen obvyklé obavy ohledně nedostatečného tréninku vzhledem k plánovanému tempu závodu.


Jako po másle

Přes všechny předchozí obavy šlo v sobotu ráno všechno podle plánu. Tedy i když jsme se tentokrát vypravovali jen já a manželka Jitka, stejně jsme vyráželi s 15 minutovým spožděním. Měli jsme ale skoro hodinovou rezervu do termínu, kdy končila registrace a dalších 30 minut do startu závodu. Na cestu tedy bylo času víc než dost. Podle mapy jsme měli do Kladna dorazit za hodinu a půl a opravdu to tak nakonec dopadlo. Vyzvednutí startovního balíčku proběhlo hladce, takže se moje předchozí obavy nevyplnily. Z různých narážek jsem pochopil, že proti předchozím ročníkům došlo na poslední chvíli ke změně trasy. Byla vynechána část vedoucí po silnici, kde se běhalo za provozu automobilů a místo toho trať vedla pouze po stezkách v přilehlém lesoparku Lapák, cestách sportovním areálu a také přímo na atletickém oválu, kde byl start a cíl. Nezažil jsem předchozí variantu, ale tato mi celkem vyhovovala a byl jsem s ní tedy nadmíru spokojen. Převýšení bylo přijatelné a přiměřeně zpestřovalo osm pětikilometrových okruhů, které jsme měli nakroužit. Start proběhl podle plánu v 10:00 a 150 závodníků vyrazilo na trať. Ze začátku jsem chtěl běžet tempem okolo 4:40 min/km případně trochu rychleji, pokud by se mi běželo dobře a tepy se držely nízko. Vše šlo jak po másle a prvních 10 kilometrů jsem nakroužil za něco málo přes 46 minut. I když se mi ze zatím běželo lehce, tak postupně se začaly nohy unavovat. Ještě v půlce jsem měl průměrné tempo 4:38 min/km, což bylo dobré. Postupně mě sice několik závodníků předběhlo, ale tím jsem se neznepokojoval, protože závodit se začíná až po 37 km. Nasazené tempo se mi dařilo držet ještě do 25. kilometru, ale do 30. kilometru mi průměr klesnul na 4:40. Dalších 5 kilometrů znamenalo opět pokles tempa na úroveň 4:41. Nohy tuhly čím dál tím víc a začínal jsem mít strach, abych nedostal obvyklé křeče do zadních stran stehen (hamstringy). Rozhodl jsem se, na poslední občerstvovačce na 37. km, zastavit pro sůl. Zároveň jsem do sebe natlačil ještě poslední gel a všechno zapil pořádným douškem vody. No a ještě omýt hlavu houbičkou, protože vykukující sluníčku začínalo zvedat okolní teplotu.  Bylo toho hodně. Dokonce tolik, že jsem zastávkou ztratil cca 30 sekund a tím i šanci na stupně vítězů. Ale to jsem zatím ještě nevěděl i když jsem získal takové neblahé tušení, které se mi později potvrdilo.


Omýt, ladně odhodit houbičku, otřít si obličej, ulíznout vlasy a jede se dál



Opět brambory

Do konce zbývalo posledních 5 km a to je ta chvíle, kdy se začíná teprve správně závodit. Tedy alespoň podle článků na internetu. Obvykle je to přibližně ta doba, kdy začínají docházet zásoby glukózy v krvi a tělo odmítá dále pokračovat v namáhavé práci, kterou je v tuto chvíli běh. Kdo nezažil netuší, kdo zažil ten ví. Do toho se přidává bolest unavených svalů jak nohou, tak třeba středu těla nebo zad. Případně pokud je námaha opravdu vysoká, že svaly pracují v okolí laktátového prahu, začínají nohy těžknout nahromaděnými zplodinami rozkládajícího se laktátu. Zkrátka a dobře, člověk má silnou touhu to všechno zabalit a celé utrpení rázem ukončit. Nebo alespoň zvolnit a trochu si vydechnout. A to je přesně ta chvilka, kdy se škodolibí soupeři kolem vás proženou a tváří se, že na ně to neplatí a tím vás ještě více zdeptají. Ono to však na ně platí také, jen se tomu tolik možná nepoddávají. To mi připomíná moji oblíbenou scénu z filmu "Lawrence z Arábie", která se objevila také ve filmu "Prométeus". Zkráceně, jedná se o uhasínání hořící sirky rukou, což předvádí jeden z hlavních hrdinů a druhý se to snaží zopakovat. Po jeho reakci, že to bolí, následuje dotaz, v čem je ten trik, že to hlavní hrdina předvádí tak s klidem. Hlavní hrdina odpoví s úsměvem: "The trick, William Potter, is not minding that it hurts." Tedy, že trik je v tom si té bolesti nevšímat. No ono se to lehce řekne a pěkně se na to u televize kouká. Ale když to pak bolí, to už není každý hrdina. Já jsem měl tentokrát to štěstí, že to zase tolik nebolelo, takže jsem zabíral co to šlo. Navíc mě při zdržení na poslední občerstvovačce předběhl jiný běžec a já mu to chtěl oplatit. Ale ať jsem se snažil sebevíc, náš rozestup zůstával více méně konstantní, asi tak 300 metrů. Nějaké ovoce to však nakonec přece jen přineslo, protože jsme cestou do cíle na posledních stovkách metrů předběhli dva další běžce, kteří toho měli už opravdu dost. Ale jak se později ukázalo, nebylo to ovoce ale spíše zelenina. Konkrétně brambory v kategorii M45. Ano, to tušení, že ten co mě předběhl na té poslední občerstvovačce nakonec skončí třetí v mé kategorii, které jsem ani nevím jak pojal se ukázalo jako opodstatněné. Nicméně závod je závod, pokud jsem chtěl něco vyhrát, měl jsem běžet rychleji. Proč jsem ale do nadpisu napsal "opět brambory". No stejný osud mě potkal před čtrnácti dny na Barokomaratonu, kdy jsem zkončil také 4. tentokrát v kategorii M49 (40-49). Takže nezbývá než zabrat a ještě trochu přidat. Třeba se to jednou povede.


Další z návštěv u škopíku s vodou


čtvrtek 11. října 2018

Barokomaraton 2018

Plasy, rychlé časy

I letos jsem vyrazil s celou rodinou do Plas na tradiční akci "Barokomaraton". Po účasti v roce 2016 a 2017 jsem neodolal a rozhodl se opět porvat s tratí o maratonské délce. Tratě, která skoro celá vede po lesních, polních, kamenitých, travnatých, klikatých a blátivých cestách a cestičkách. Těch pár asfaltových kousků jen propojuje vše v jeden souvislý krásný, ale náročný celek.
Počasí bylo podobně jako loni již takové podzimní, ale nakonec ani moc nepršelo, zkrátka ideální na běhání. Po červencových a srpnových úpalech to byla sice prudká, ale vítaná změna.
Vloni se mi povedlo, oproti roku 2016, rapidně zrychlit a tak jsem měl letos nepříjemnou povinnost nenechat se zahanbit a předvést alespoň takový výkon jako předešlý rok. O to víc nervóznější jsem tedy byl. I když jsem přípravu nepodceňoval, nabíhal desítky kilometrů a snažil se i o tempa pod 5:00 min/km stejně je to sázka do loterie, jak bude tělo reagovat na závodní zátěž.

Takže start anebo ne?

Před startem
Z nedalekého Manětína jsme dorazili opět jen tak tak, abych si stihl dát tašku s věcmi na převlečení do úschovny, trochu se protáhnout a už zbývalo jen 10 minut do startu. Jako obvykle následovala tradiční nervozita a už jsme se řadili na start. Tentokrát startovali maratonci samostatně, takže to nebyl žádný obrovský dav jako při společném startu s půlmaratonci. Navíc se nikomu dopředu moc nechtělo, takže jsem zamířil do druhé řady. Komentátor předal mikrofon pořadatelům, aby řekli nějaké poslední slovo. Místo toho se ozvalo tichým hlasem něco jako: "Takže já už to nebudu prodlužovat, tři, dva, jedna, start.". Bylo to tak nějak divně nečekané, že jsme se po sobě všichni tázavě podívali a pak přece jen vyrazili. Plánoval jsem nasadit tempo okolo 4:45 min/km, což se celkem dařilo, spíše jsem běžel i trochu rychleji. Ale běželo se mi pěkně, tak jsem se neznervózňoval a upaloval jako o závod. Během pár desítek metrů po startu okolo mě profrčel Radek Brunner, který si zkušeně doběhl pro další vítězství. My ostatní jsme začali svádět menší či větší bitvy mezi sebou, případně se svými těly, ve snaze vymáčknout z nich co nejlepší výkon.

Cesta z města

Někde okolo poloviny trati (asi dva kilometry před půlkou) leží město Manětín. Závod se dá tedy pojmout jako cesta z města Plasy do města Manětín a pak zase zpět. Ta první, kratší část, má o něco málo větší převýšení. Ta druhá je zase delší a na konci tak trochu zdánlivě nekonečná. A také vede přes "Peklo". Po začátku jsem byl někde okolo 20. - 25. místa a snažil jsem se držet průměrné tempo  5:00 min/km. Z kopců samozřejmě rychleji a do kopců pokud možno nepřesáhnout 6:00 min/km. Dokonce jsem si vzpomněl na tréninkové sprinty do kopců a nohy poslušně zabíraly. Několik běžců jsem postupně udolal a snažil jsem se v seběhu o vydobyté pozice nepřijít. Seběhy jsou mojí slabinou, takže jsem si hlídal, abych běžel zlehka a rychle. Po nočním dešti byla trať klouzavá a tak bylo hlavním cílem přežít bez pádu a zranění. Do Manětína jsem přibíhal na 18. místě a doufal jsem, že ještě nějaké to místo trhnu.

Cesta do města

Kousek před Manětínem
Pěšinka údolím Manětínského potoka byla rozbahněná a tráva byla nasáklá vodou. I když je to taková klidnější část trochu z kopečka, neběželo se mi úplně ideálně, ale snažil jsem se držet si pozici případně někoho předběhnout. To se dařilo a byl jsem zvědav, jak na tom budu po 30. kilometru, kde se mi loni běželo stále pěkně. Mezitím jsem dorazil ke kopečku před Strážištěm na 25. - 26. km, který byl opět výživný a musel jsem dvakrát přejít do chůze. Říkal jsem si, zda bych se neměl více snažit, přišlo mi, že vloni jsem v těchto místech šel méně a asi i rychleji. Daleko za sebou jsem neviděl nikoho, takže jsem si nakonec říkal, že to nebudu tak hrotit. V následujícím seběhu a po cestě okolo Mladotického kempu jsem nakonec předběhl dalšího soupeře a setkal se s manželkou, která zde fotila a dětmi, které fandily. Blížil se úsek lesem k občerstvovačce na 35. km. Loňský rok se mi tato část běžela překvapivě lehce a držel jsem se průměrně okolo  4:50 min/km. Byl jsem zvědavý, zda tomu bude letos zase tak anebo to byla jen shoda náhod. Asi nebyla, protože i letos jsem měl stejné pocity a časy. Za občerstvovačkou je od loňska změna trasy a oddělují se maratonci od půlmaratonců. Maratonci si musí přidat ještě kousek cesty lesem, aby měli trasu patřičně dlouhou. Je pravda, že v roce 2016, kdy vedla trasa společně mi po doběhu hodinky ukazovaly 41,3 km, tedy skoro o kilometr méně, než by to mělo být. Po korekci to je již opravdu poctivých 42,2, takže všichni účastnící mohou být spokojeni, že urazili opravdu celý maraton a nebyli o nic ošizeni. Po tomto posledním větším kopečku, kde jsem ulovil ještě jeden skalp, už následuje seběh do "Žebnice", občerstvovačka a další seběh zpět směrem na Plasy do místa, které se nazývá "Peklo". V roce 2016 mě v těchto místech braly křeče do hamstringů, takže to peklo opravdu bylo. Tentokrát to bylo dobré a nohy zatím držely. Pospíchal jsem tedy dál. U mostíku přes Lomanský potok byla dvojice dívek, které předvedly skvostné pěvecké číslo na téma: "Když nemůžeš, tak přidej" (kapela Mirai). Myslím, že každého, to muselo neskutečně nakopnout a navíc do cíle zbývaly poslední dva kilometry. 

To dáš, na to máš

Fotografický koutek v cíli
Opřel jsem se do toho co to šlo, protože teď už nemělo cenu se šetřit. Ale tohle si řekl asi každý a ten přede mnou určitě taky, protože i když jsem běžel co to šlo, nepřiblížil jsem se k němu ani o metr. Bezprostředně za mnou nikdo nebyl, ale i tak jsem trochu trnul, jestli se nepřiřítí někdo, komu zbylo ještě trochu více sil do finiše. Nestalo se tak a tak jsem cílem proběhl za 3:32:57 na 15. místě celkově a 4. v kategorii M49. Podal jsem skoro na vteřinu stejný výkon jako vloni kdy jsem měl oficiální čas 3:32:58. S výkonem jsem spokojen i když jsem tajně doufal, že bych se letos mohl zlepšit na 3:30:00.
Jinak opět nemám co bych pořadatelům vytknul, moc pěkný závod, dobře zorganizovaný, pečlivě značený a krásná trasa celá přírodou a minimálně po asfaltu. Pokud se nestane něco neočekávaného, tak příští rok pravděpodobně zase na viděnou.




neděle 16. září 2018

Lomnická minidovolená

Zázemí a cíl všech tras - ZŠ Lomnice
Jako již tradičně se první týden v červenci koná v Lomnici u Tišnova oblíbená běžecká akce nazvaná MUM. Přitahuje hlavně ultramaratonce, kterým je určena hlavní disciplína 7 x 43 km. Ty ostatní běžci si mohou dát jen jeden osamocený maraton anebo tři kousky vždy ob dva dny, jako takovou verzi pro mini ultramaratonce. A jelikož se sotva řadím mezi ty maratonce, tak jsem se opět hlásil jen na tuto mini variantu. Ono se to ideálně kombinuje s rodinou dovolenou, kdy jeden den vždy běháte a další dva dny regenerujete s rodinou.



"No Time Toulouse"


Ten kdo zná scénku "No Time To Lose" od Monty Python Flying Circus, tak už bude brzy tušit jak jsme si okořenili příjezd na první etapu. Ostatním doporučuji vyhledat a shlédnout, stojí to za to.
Letmý start cestou od registrace
Prostě my (já + manželka Jitka + děti) nedokážeme nikdy vyrazit na jakýkoliv výlet včas. Ať vstáváme kdykoliv, vždy odjíždíme tak s 30 minutovým zpožděním. Nejinak tomu bylo i tentokrát ač jsme byli ochuzeni o dvě ze tří dětí, které jsou na táborech. Stejně máme vždy skoro konstantní hromadu zavazadel, která připomíná středně velkou výpravu na severní pól. Vždy když už sedíme v napakovaném autě a zazní ta otázka: "Máme všechno?" tak odpovídám popravdě: "Ano, máme skutečně všechno." Takže jsme nakonec vyrazili směrem na Tábor a Humpolec. V tom druhém městě jsem naplánoval krátkou obědovou zastávku, abych nepodcenil nutriční přípravu na závod a také ukonejšil hladovou manželku a dítě. "Pizzerie Zanzi" se zdála jako ideální restaurace pro tento účel. Prázdné parkoviště hned za podnikem jen podtrhovalo skvostnost mé volby. Vše běželo jako po másle, pochvaloval jsem si a oznámil rodině, že na oběd máme asi tak 35 minut. Vstoupili jsme do podniku, kde kromě obsluhy nebyla ani noha. Paráda zaradoval jsem se, alespoň to bude opravdu rychlé. A bylo, ale nebylo to jídlo pro nás, postupně toho z kuchyně odešlo více, ale vše odcestovalo někam pryč. Po 30 minutách už mi začínaly téct nervy a na dotaz manželky směrem k obsluze: "Kdy už to bude?" zazněla ne příliš uspokojivá odpověď: "Už se na tom pracuje." Nakonec jsem to nevydržel a odběhl se do auta převléci na závody, namazat, zalepit, přezout a kdo ví co všechno jsem tam v tom autě prováděl. Doufám, že mě nikdo nesledoval, nerad bych vysvětloval proč jsem se obnažoval v autě na parkovišti uprostřed města. Do restaurace jsem se vrátil převlečený a pěkně naštvaný. Oběd dorazil po 45 minutách od objednání. Sice nevypadal špatně, ale věděl jsem, že narychlo spolykaná půlka porce špenátových gnocchi mě bude ještě zlobit a opravdu jsem se nespletl. Restauraci jsem opustili po 5 minutách jídla s rozlobenými výrazy. Vím, že jsem obsluhu dopředu neupozornil, že spěcháme, ale na druhou stranu čekat na jídlo v prázdné restauraci 45 minut mi také nepřijde adekvátní.
Čelo závodu na rovnějším kousku trasy
Do startu zbývala 1 hodina a 30 minut a cesta měla trvat ještě 1 hodinu a 15 minut. Manželka se ujmula role řidiče, abych nechal nožičky trochu odpočinout a vyrazili jsme. Provoz nebyl sice velký, ale díky všem těm stavebním omezením trvala cesta přesně podle předpovědi navigace. To by nebylo tak zlé, pokud bychom si to ještě trochu nezdramatizovali. Stačilo jednou špatně odbočit (nezvládl jsem dobře navigovat) a místo směrem na Křižínkov pokračovat směrem na Deblín. Tam byla ovšem uzavírka směrem na Tišnov, která nás nasměrovala až do Veverské Bytíšky. Dojezd se o 10 minut prodloužil, takže podle navigace jsme měli být v cíli v 13:55, tady 5 minut před startem. Manželka to řezala jak to šlo. Osiřelé dítě v autosedačce naštěstí usnulo, jinak by při té zběsilé jízdě muselo znečistit minimálně zadní polovinu auta. Já se křečovitě držel úchytky nad dveřmi, adrenalin bych mohl stáčet do kýblů a prodávat. Naštěstí manželka dodržela přesně cílový čas a tak jsem se v 13:55 mohl vypotácet z auta u školy v Lomnici a vrávoravým krokem zamířit k registraci. Organizátoři byli překvapeni jen chvilku a obratem jsem obdržel startovní číslo. Ještě jsem si stačil odskočit na záchod a po cestě ke startu si připnout číslo. Byl jsem ještě asi 20 metrů před startovní čárou, když zazněl startovní výstřel a čelo závodu se dalo do pohybu. Měl jsem tak jedinečnou šanci vidět start z pozice diváka a jakmile jsem doběhl za startovní čáru mohl jsem se přesně zapojit na konec startovního pole a naplno se přepnout do role závodníka. Vím, že existují i horší starty, kdy závodníci probíhají startovní čarou i několik minut nebo desítek  minut po startu směrem od budek TOI TOI a podobně, ale tohle byl zatím můj rekord.
Dále závod již probíhal celkem standardně. Akorát ta zhltaná část oběda mě prvních 10 km nepříjemně tlačila v žaludku. Pak se situace uklidnila a již jsem se mohl plně soustředit na výkon. Vzhledem ke chladnějšímu počasí jsem nakonec běžel o 15 minut rychleji než loni. Také jsem netrpěl tolik křečemi, které mě posledně překvapily již od 32. kilometru, i když posledních 500 metrů do cíle jsem musel bojovat s takovými lehkými náznaky na zadní straně stehen.



Tišnovská rychta

V druhé etapě jsem si již nechtěl prožít takové drama před startem, takže jsme do Tišnova vyrazili s velkou časovou rezervou. Tu jsme strávili v restauraci Tišnovská rychta, kde jsem si tentokrát dal pouze polévku a odběhl se do auta dorazit rohlíkem. Po návratu jsem již jen posrkával nejprve pivo a pak 2x 0,5l kofolu. Tím jsem provedl dostatečnou hydrataci, což jsem pak zjistil během závodu,
kdy jsem si proti obvyklému průběhu (žádná zastávka na čurání, všechno pěkně vypotit) musel zastavit hned třikrát. Při běhu to zatím nezvládám, ale je pravda, že jednou jsem vlastně při tom šel, takže jsem zastavoval jen dvakrát. Závod proběhl opět celkem standardně, tentokrát již bylo pěkné horko, takže jsem se škvařil a výkony byly slabé. V jednu chvíli jsem se chytil běžce Pavla Viščora, který běhá přece jen o dost lépe než já, ale který se přihlásil na celý MUM, takže už měl, na rozdíl ode mne, tři maratony za sebou. Držel jsem se ho od občerstvovačky na cca 7. km až do stoupání na 23. km. Tam jsem zbaběle přešel do chůze, ale Pavel pokračoval ve vyrovnaném výkonu jako robot a utekl mi. Rozpálený úsek po silnici přes Heroltice a Březinu jsem opět přežil, ale stál mě hodně sil. Výstup na Klucaninu k rozhledně a seběh dolu jsem zvládl jako ve snách. Matně jsem si vybavoval, že poslední část od Lomničky do Lomnice vede údolím Besénku a že se mi loni nakonec běželo celkem pěkně a ulovil jsem několik skalpů již znavených běžců. Také letos jsem si plánoval podobnou strategii. Bohužel realita byla přece jen horší. Donutit nohy, aby se po lehce stoupající stezce daly do rychlejšího běhu,se mi moc nedařilo. Pár běžců jsem sice předběhl, ale jednalo se o pomalejší jedince, kteří startovali o hodinu dříve. Takže žádný závratný finiš jsem nepředvedl, ale alespoň jsem dokončil etapu podobně jako loni (asi o 1 minutu rychleji).

Cimrmanova stíhačka

A po dalších dvou dnech odpočinku s rodinou se přiblížil poslední závod série. Loni jsem se přinutil k výkonu těsně přes hranici 4 hodin. Komu by se to zdálo jako slabota, tak ... ano je to slabota, ale po dvou předchozích maratonech jsem měl nohy prostě úplně tuhé. Ani jsem nedoufal, že bych mohl podat takový výkon jako loni. Opět probíhal start ve skupinách po 10 minutách, podle výkonů z předchozích závodů. Tentokrát jsem vyrážel v 9:40, takže jsem se posunul o jednu skupinu směrem k rychlejším běžcům. Co naplat, hned po startu většina mojí skupiny vyrazila jako o závod a já ztrácel metr za metrem i když jsem se snažil běžet tempem 4:45 - 4:50 min/km. Přestože trať vedla tyto počáteční kilometry z kopce, běželo se mi těžce a tepy stoupaly do nebes. A co až teprve přijdou kopce, to bude konec. Ale nebyl. Prudký kopec za šerkovickou hájenkou jsem sice vyšel, ale většinu zbývajících stoupání v prvním 21 km kolečku jsem poctivě vybíhal. Sice pomalu, ale běžel jsem. Seběhy jsem se snažil napálit, ale rozumně, abych si úplně neoddělal nohy. Občas jsem i předběhl nějaké pomalejší běžce z předchozích skupin, což psychicky povzbudí. Nevím, jak je, ale mě určitě. Druhé kolečko nakonec nebylo tak strašné, jak jsem se bál. Sice jsem maličko víckrát přešel do chůze do prudších kopců, ale také jsem ulovil několik dalších skalpů. A nic nepotěší víc než dohonit a předběhnout někoho, kdo vám na prvních 3 km utekl o 500 metrů a pěkně mu to po 28 km vrátit i s úroky. A i kdyby vás to stálo posledních pár sil, je třeba předbíhat toho dotyčného pokud možno, pro něj  neudržitelným tempem a tvářit se při tom jak na odpolední procházce. Ano, je to sviňárna, ale přesně takhle to radí Scott Jurek, který je jinak moc příjemný a hodný, ale jakmile jde o závody, tak nezná bratra. Skoro celý závod jsem se naháněl s maďarským běžcem Gáborem Tresó. On sice běžel všech 7 maratonů, ale na ten poslední měl zkrátka podobně sil jako já. Chvíli jsem byl vepředu já a pak zas chvíli on. Až v posledním kole mi v seběhu začal utíkat a už jsem ho nedokázal doběhnout, i když jsem se snažil. Nakonec mi utekl jen o 25 vteřin. Když hodinky na 40. kilometru oznámily čas 3:47:50, tak jsem oživil naději doběhnout letos tuto etapu pod 4 hodiny. Pelášil jsem, co to unavené nohy dokázaly, ale poslední prudší stoupání k lomnickému náměstí jsem musel potupně vyjít. Nahoře již čekala manželka v roli fotografa, aby nám připravila nějaké vzpomínkové fotografie na to naše utrpení. Poslední metry přes město jsem běžel, co to šlo a když hodinky již kousek od školy píply 3:58:26 (42. km) věděl jsem, že to dokážu. Po doběhu jsem toho měl dost, ale za chvilku jsem se po občerstvení vydal zpět k cíli fandit dalším finišujícím a čekat na Dana Orálka, který jako již tradičně vybíhal poslední v 11:00. K mému překvapení se v 13:49 prohnal cílem Zbyněk Vondrák, který po loňském celém MUMu letos zavítal jen na tuto jednu etapu. A ačkoliv podal pěkný výkon, aby se umístil jako již tradičně na bramborovém 4. místě, sklidil od komentátora ne příliš pěkný cílový komentář. Za ním totiž dobíhala Ivana Hrdličková, první žena v celkovém hodnocení MUM. Takže věta: "A tady nám dobíhá někdo, kdo nás nezajímá. Ale za ním dobíhá Ivana Hrdličková ..." mi pro někoho, kdo předběhl v tomto posledním závodě i Dana Orálka, který skončil nakonec až na 5. místě, připadala trochu nemístná.

Už jen kousek do cíle
I ostatní jsou rádi, že už bude konec
 (Maďar Gábor Tresó)

Zhodnocení

Mé pocity z tohoto závodu či spíše série závodů jsou ovšem i letos naprosto pozitivní. Vše skvěle zorganizované, tratě dobře značené (ne že by nikdo nebloudil, ale myslím si, že to muselo být většinou spíše nepozorností nebo únavou) a za ty peníze naprosto nezapomenutelný zážitek.
A hlavně je vidět, že to organizátoři dělají spíše pro radost než pro peníze a to je samozřejmě hodně znát. Díky všem za dobrou práci a další senzační zážitek.






úterý 17. dubna 2018

Brdská stezka vede 1:0

Letošní výzva

Letos jsem se rozhodl hledat nové výzvy prodloužením maratonské vzdálenosti. Ne že bych si troufal na nějakou tu stovku nebo Horskou výzvu, ale stačilo by mi posunout se na 50 km. Vždyť je to jen o osm kilometrů dále než maraton a ten už zvládnu uběhnout celkem bez potíží (tedy zatím tou svojí rychlostí něco pod 5min/km). První pokus proběhl v Plzni okolo Boleváku (viz minulý příspěvek). A protože ten dopadl celkem dobře, následoval druhý v podobě Brdské stezky. No a ten dopadl poměrně neslavně - předčasný konec po 15 km alias DNF. Ale pěkně popořádku, ať máte celkový obrázek mého zoufalství.

Trénink, trénink, trénink

Základem všeho je dobrý trénink. Alespoň to potřebujete, ať už máte talent, anebo ne. A tak jsem běhal. Běhal. Běhal. Běhal a běhal. Pomalu, rychle. Kopečky. Fartleky. Všechno možné. Přečetl jsem si knihu o umění rychlejšího běhu. Píšou tam přesně to, co naznačuje Zbyněk Vondrák ve svém příspěvku "5 omylů Milouše Škádlila". Pokud chcete běhat rychle, tak musíte, kupodivu, trénovat rychlý běh. Běháním pomalu, prostě nezrychlíte. Toto zjištění mi nezávisle na všech těchto zdrojích začalo docházet, například při sledování výkonů proslulého sběratele účastí na maratonech Míry Vostrého. Pokud nahlédnete do statistik jeho výkonů, zjistíte, že absolvoval doslova stovky maratonů v rozumném a příjemném tempu 5:30 - 8:00 min/km. Pokud by klíčem ke zrychlení bylo trpělivé pomalé běhání, tak by tento běžec musel už africkým atletům dýchat na záda. Skutečnost je ale úplně jiná. Míra si krouží další a další maratony stále ve svém oblíbeném tempu a po pronikavém zrychlení ani památky. Prostě pomalým běháním moc nezrychlíte. Budete muset makat, běhat intervaly, makat, běhat fartleky, prostě dávat tělu pořádně zabrat. Tak jsem na tom začal také pracovat. No ale jak už to tak bývá, pokud to přeženete, tak vám tělo vystaví stopku nějakým tím bebíčkem. V minulém týdnu mě začalo pobolívat dole v kříži. Nedával jsem to do spojitosti s běháním, ale spíše s mým vysedáváním u počítače, kterým se živím. Nebylo to nic hrozného a jako většina běžců se snažím nehledat hned v každém píchnutí nějaký problém. V posledním čtvrtečním tréninku před závodem jsem si napsal do poznámky "... bolí tochu záda vlevo dole."

Na start

V pátek jsem lehkou bolest v zádech pořád cítil. I v sobotu ráno. Inu, říkal jsem si, prostě to zkusím a uvidím. Vyzvedl jsem si registraci a pozoroval ruch v místnosti, která se plnila více či méně známými běžci. Vzhledem ke svým průměrným výkonům a nevýraznému vzhledu jsem pro ostatní téměř neviditelný a tak jsem mohl anonymně pozorovat příchod Dana Orálka, Pavla Marka, Martina Hokeše, běžců z klubu "I think beer" a dalších. Lhal bych, kdybych tvrdil, že bych se nechtěl přidat do jejich řad a proto jsem se také přihlásil na tento závod. Mé aktuální výkony však nestačí na to zařadit se ve výsledcích přímo někam mezi ně, ale i nějaké to místečko za nimi s větším či menším odstupem by byla vítaná kořist. A tak jsem si na startu pokorně stoupl doprostřed startovního pole a čekal na svou šanci. Při každém závodě vždy váhám mezi dvěma variantami. Nechat se strhnout většinou, která vyrazí tempem jako na závod poloviční vzdálenosti, anebo začít pěkně klidně a rozvážně a nechat si většinu utéct. Bohužel zjišťuji, že strategie začít pozvolna a pak zrychlit u mě moc nefunguje a po pomalém začátku většinou později stejně nedokážu zrychlit. Ostatní sice také později zpomalí, ale náskok z počátku jim většinou stačí k tomu, abych je už nedoběhl. Tak jsem prostě běžel, jak jsem mohl, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o 50 km, tak jsem se snažil přece jen se trochu mírnit.

Kopce, kopce, kopce

Věrná podpora a odpadlík
Po 4 km, se tvářím ještě dobře.
 Hned úvodní výběh na "Skalku" mě dokázal celkem pěkně zpomalit. I seběhy po lesních cestách plných kořenů a kamenů zatím nedokážu zvládnout v nějakém pěkném čase, takže mě i dost běžců předbíhalo. Při výbězích do kopce se mi jich naopak pár podařilo ulovit, jen abychom se v další části trati zase promíchali. Po 4 km na první občerstvovačce jsem ještě na manželku v roli sportovní fotografky a na fandící děti ukazoval palec nahoru, jako že je vše OK. Ale ve skutečnosti to tak docela nebylo. Záda se ozývala stále více a více. Hlavně technické seběhy, kde jsem musel hodně brzdit, jim daly zabrat. Bolest narůstala a po 10 km jsem zvažoval co udělám, až přiběhnu na stejnou občestvovačku podruhé po 15 km a potkám se znovu s rodinou. Pozvolna ve mě narůstalo přesvědčení, že se bude jednat o moje první DNF. Bolest sílila a představa dalších 35 km plných výběhů a seběhů cestou i necestou byla čím dál tím příšernější. Ještě příšernější byla představa, že se zničím na spoustu dalších týdnů a vynechám i další plánované závody JBP. Na občerstovačce jsem zastavil, docházel krokem k manželce a informoval ji o svých úmyslech. "Mám sehrát roli milující manželky, anebo Dustyho Olsona (Kdo četl "Jez a běhej" ví o čem mluvím)?" zeptala se. Tentokrát jsem dal přednost milující manželce a došel zpět na občerstvovačku nahlásit svoji rezignaci. Bylo mi to nesmírně líto, ale zdraví má člověk přece jen jedno a závodů je spousta.


V cíli dříve než Dan Orálek 

Dan Orálek mířící do cíle
Tentokrát jsem opravdu byl v cíli dříve než první závodník, dokonce o víc jak hodinu. Auto je zkrátka auto. I tak to pro mě byl vyčerpávající výkon. Zranění se sezením pěkně rozleželo a dojít těch cca 400 metrů od auta k cíli pro mě byl opravdu životní výkon. Každý krok se mi celé tělo kroutilo bolestí a i Joffrey de Peyrak by při sledování mého výkonu zbledl závistí. Angelika by byla dozajista má, ale na získání pamětního listu za absolvování závodu to, kdo ví proč, nestačilo. Tak jsem alespoň zůstal nedaleko cíle a tu hodinku jsme vyhlíželi, kdy už dorazí první Dan (podle zpráv z poslední občerstvovačky) a po něm další závodníci. Nakonec to Danovi trvalo bez sedmi minut čtyři hodiny. Stáli jsme s manželkou před vstupem do areálu školy. Čekali jsme, kdy se v dálce objeví silueta dalšího běžce. Já tleskal a fandil, ona se snažila fotit. (Tady je výsledek) Zdrželi jsme se ještě asi hodinu, což znamenalo, že jsme stihli jen pár prvních účastníků. Byl to přece jen těžší závod než dříve. Bolest zad a zlobení nudících se dětí ukončila naši účast v tomto závodě a odjeli jsme naplnit hladové žaludky.


Mrzákova výprava na Karlštejn

Zbytek dne jsem byl rád, pokud jsem nemusel udělat ani krok. Pokud jsem musel, tak to opravdu bolelo a činil jsem tak jen v nejnutnějších případech. Postupně však došlo na ještě náročnější chvilky. A to je informování všech možných známých a příbuzných, kteří čekají na vaše výsledky, o tom, že to tentokrát vzalo úplně jiný konec. Kdo to nezažil, tak neví, jak je to náročné. Možná, že tohle je na tom to úplně nejhorší. Pěkně každému vylíčit jak se to podělalo a přiznat, že na to prostě nemáte. Těžko říci co je horší, jestli vyslechnout si utěšující věty plné lítosti, na které nemáte náladu, anebo naopak věty typu: "Už nejsi nejmladší a je otázka, jestli ti tvoje tělo nenaznačuje, že už bys toho měl nechat." Nevím, jak to mají ostatní, ale to vlastní DNF není to nejhorší. Jeden závod sem, jeden závod tam. Co mě v tu chvíli více štvalo, bylo to vlastní zranění, které bude znamenat několik dnů a spíše týdnů bez tréninku a narušení celého letošního plánu. A to jsem na neděli ještě naplánoval rodinný výlet na Karlštejn. I v neděli záda stále bolela, sice tochu míň, takže se s tím dalo i pomalu šourat, ale pořád na hony daleko od normálního stavu a i běhu. Zatím co si rodina kupovala v informačním centru kousek od parkoviště suvenýry, podnikl jsem belhavý útok na hrad. Nakonec jsem byl úspěšný a vyšoural jsem se až na nádvoří. Rodina, která mi dala solidní náskok, dorazila vzápětí. Udělali jsme pár fotek a vyrazili na cestu zpět. I cestu k autu jsem nakonec zvládl a nemusel využít předraženého koňského povozu. Cestou zpět, po klikaté silničce, jsme míjeli místo, kde jsem včera ukončil své trápení. Zvedl jsem ruku v pěst a pravil: "Mám tady nevyřízené účty. Uvidíme za rok, Brdská stezko, kdo z koho."

Špatně načasovaná zásilka

Je pondělí. Záda, no tedy spíše zadek, stále bolí. Vypadá to na "Piriformis syndrom", což je skutečný "pain in the ass". Před dvěmi roky jsem něco podobného absolvoval na pravé straně, takže teď s postiženou levou stranou je to 1:1. O běhání si zatím mohu nechat jen zdát. Místo toho si užiji cvičení a čekání,  kdy se tělo konečně umoudří. Já vím, můžu si za to sám. Jedná se o problém způsobený přetížením v tréninku nebo křivostí těla, na kterém se podepisují ty tisíce hodin prosezených u počítače. Ale něčím se zase živit musím, ne? Tak budu cvičit a doufat, že se to zlepší. 
Zpět k pondělí, znáte, jak to vypadá v práci, když vám z minulého týdne zbyde spousta nevyřízených úkolů? Asi ano. A do toho telefonát od pána z PPL. "Tak vám dnes odpoledne doručím tu zásilku." Už jsem na to úplně zapomněl, ale minulý týden jsem si je objednal. A hned dvoje, abych měl zásobu. Oni už se dají sehnat jen v několika obchodech. Výrobce s tímto typem už zase končí a nabízí spoustu nových, ale pro mě nic neříkajících modelů. No nic, zpět do práce. A odpoledne to dorazilo. Balíček. Hodil jsem ho pod stůl a po práci odnesl domů. Manželka byla celkem zvědavá, co jsem koupil. "Tak to otevři," povzbudil jsem ji. Vrhla se na to s vervou a za chvilku už jsme společně koukali na ten poklad. Dvoje nové silniční běžecké boty velikosti 45, které mi teď budou několik týdnů úplně k ničemu. Tak jsem jí je dal, aby mi jedny dala za měsíc k svátku a druhé za dva měsíce k narozeninám. Dříve to asi nemá cenu. (Stejně je mám zatím jen do zásoby, ale nedalo mi to, abych je nezapojil do pointy tohoto odstavce.)

pondělí 2. dubna 2018

Padesátka na krku

Plzeňská padesátka

Na začátku března jsem vyrazil na oblíbený jarní maraton a padesátku do Plzně. Loni bylo krásně, teplota nad deset stupňů, slunečno, prostě idylka. Letos sice počasí zdaleka tak příhodné nebylo, ale nakonec bylo alespoň trochu nad nulou (tedy na částech trati co nebyly moc ve stínu). Většině běžeckých šílenců je to ale stejně jedno a jeli by si to užít skoro za každého počasí. Loni jsem k Boleváku vyrážel s cílem zaběhnout maraton pod 3:30:00 a nakonec se to povedlo, takže jsem si odvážel tehdejší osobní rekord 3:27:48. Letos jsem měl trochu jiný cíl. Osobní rekord na maraton jsem si loni v Písku posunul až na hranici 3:20:44 a na další posun jsem zatím letos formu necítil. Ale protože jsem se pokusně přihlásil na dubnovou Brdskou stezku, která čítá 50 km a 1200m stoupání, chtěl jsem si dopředu ověřit, zda vůbec těch 50 km uběhnu alespoň po rovině. Takže jsem využil toho, že právě v březnu se může okolo Boleváku běžet nejen maraton, ale i 50 km. 

Jde se na to

Na startu jsem zaznamenal postavy známých maratonců a ultramaratonců, kteří nevynechají příležitost přidat si nějaký ten závod do sbírky. Někteří z nich si také přišli vyzkoušet formu před mistrovstvím ČR v běhu na 100 km, které se běželo také v Plzni za tři týdny na to. Bylo odstartováno a Michal Vaněček se Zbyňkem Vondrákem vyrazili společně poměřit své síly. V těsném závěsu za nimi kroužila další dvojice Radka Churaňová a Štěpán Boháček. A ještě kousek za nimi je následoval Jaroslav Urban. Protože mým cílem bylo uběhnout 50 km nasadil jsem rozumné tempo 4:50 - 5:00 min/km, abych měl alespoň nějakou šanci po maratonu ještě pokračovat. Minulý rok jsem běžel na hranicích svých možností, v posledním kolečku jsem bojoval s křečemi a měl jsem co dělat, abych to vůbec nějak doběhl. Tentokrát mě po 42,2 km čekalo ještě skoro 8 km, takže jsem si nemohl dovolit běžet úplně naplno. I tak jsem měl cíl zvládnout maraton pod 3:30:00, na což jsem si po loňských výkonech v pohodě věřil. Kroužil jsem si tedy kolečko za kolečkem a čekal, kdy mě doběhne první běžec. Nakonec to byl Michal, po cca 15 km a za ním v závěsu Zbyněk. Oba se do toho pěkně opírali. Když mě po cca 18 km předbíhala Radka Churaňová se Štěpánem, tak jsem naopak měl dojem, že ti si vyběhli na takový volný pohodový běh, při kterém si jen tak mimochodem lehce konverzovali. Akorát že zrovna běželi cca 4:10 min/km. Já si supěl těch svých 4:55 a připadal si jako hasič v žáruvzdorném obleku s kuklou na hlavě. Akorát, že v bombě na zádech jsem neměl kyslík, ale maximálně CO2. 


42,2 km a běžíme dál

Postupně jsem zpomaloval a metu maratonu probíhal už jen rychlostí okolo 5:00 min/km v čase 3:28:13, takže přesně podle plánu. I nohy zatím OK, žádné náběhy na křeče, ale únava už začínala být neomylně znát. Tempo spadlo k 5:00 - 5:10 a to se mi dařilo držet ještě asi do 45. km, pak již začaly první náběhy na křeče a musel jsem ještě ubrat na 5:20 - 5:30. Cíl byl hlavně doběhnout, takže jsem to nijak nehrotil a snažil se běžet na jistotu. Mezitím Radka, která běžela také 50 km, již po otočce mířila k cíli a vypadala naprosto v pohodě, jako by před chvilkou vyběhla. Tento závod s přehledem vyhrála a byla to taková její generálka na ten 100 kilometrový, který o tři týdny později také vyhrála, dokonce celkově a strčila do kapsy i všechny naše nejlepší ultramaratonce. To jsem tehdy ještě nevěděl, ale teď zpětně to přesně dotváří mozaiku jejího triumfu. Já se nakonec do cíle doplahočil za 4:10:16, což stačilo na 7. místo z 12 a odpovídá to průměrnému tempu 5 min/km. Není to žádný skvělý výkon, ale na "kancelářského krysáka", který měl skoro vždy dvojku z tělocviku a ještě před pár lety neuběhl ani 1 km, to zase není tak úplně špatné. Tak jen nepolevit, Brdská stezka mi za pár týdnů vystaví vysvědčení z letošních tréninků. No a také mám letos cíl pokořit v maratonu hranici 3:15:00, takže nezbývá než běhat, běhat, běhat a pro změnu běhat. Běhu zdar.


Michal a Zbyněk
Radka s Štěpán

čtvrtek 11. ledna 2018

Na blití

Dnešní příspěvek nezapře svojí inspiraci ve dvou vynikajících článcích Na malou a Na velkou od Zbyňka Vondráka. Nevím, jestli chtěl autor ještě doplnit nějaké další vtipné povídání, ale já po dnešním běhu musím stvořit alespoň tento krátký report, který tyto dva články napodobí.
Ano, při dnešním běhu jsem zažil ještě další, trochu jiné pocity, než o jakých bylo již psáno. Ale pěkně popořádku, ať máte přehledný návod, jak si takový zážitek zařídit.

Svačinka - oběd - svačinka

Každopádně je třeba do sebe dostat nějaké jídlo a to v dostatečném množství. Jinak zážitek nebude. Já jsem začal již dopoledne třemi chlebíčky, které jsem pozřel u příležitosti narozenin kolegy z práce. Byly moc dobré a syté. Oběd jsem pak sice odsunul z 11:30 až na 12:30, ale stejně jsem cítil, že vytráveno ještě není.
Uchýlil jsem se k lehké variantě v oblíbené vegetariánské restauraci v Písku (salát - dvě mini rajčátka  - cizrnová musaka - rohlík). Polévku (kmínová s vejcem), tu jsem si vzal s sebou do krabičky na odpolední svačinu, jak to obvykle dělám. Nerad vybíhám v 18:00 s kručícím žaludkem, tak si několik hodin před tím dávám takovou polévkovou svačinku. Většinou s tím není problém. Většinou. Někdy ano. Třeba dnes. 

Vyrážím na trať

Obdivuji každého, kdo se vypraví na běh do 15 minut. Já mám co dělat, abych to zvládl do 45 - 60 minut. Nebudu nudit zdlouhavým popisem všech aktivit, popisem všech navštívených místností a počtem návratů pro zapomenutý hrudní pás, reflexní vestu, čepici, tubus, rukavice, klíče, atd. Občas se divím, že nestojím před domem bos. Tentokrát to nebylo jiné, ale nakonec jsem přece jen vyrazil. Na plánu byl nejprve pomalý rozklus 1,5 km a pak 13 km střídavě 1km tempem 4:30 min/km a další pak oddychově okolo 5:00 - 5:15 min/km. Chápu, že pro mnohé je 4:30 min/km už samo o sobě oddychové tempo, ale já k takovým šťastlivcům/zoufalcům (* podtrhni správné a škrtni neplatné) nepatřím. Pomalý rozklus proběhl bez problémů a pak jsem vyrazil na tu rychlejší část.


Polévka by také chtěla vyrazit na trať

První kilometr byl ještě celkem dobrý, druhý volnější a z kopce, takže to také ještě šlo. Akorát jsem se začal divit takovému šplouchavému zvuku z levé strany břicha. To šplouchání mě pak provázelo  celý běh, ale to vcelku není nic tak hrozného. Jen ať si to šplouchá, když se nic jiného neděje. Ale ono se dělo. Nejprve takový tlak a pálení žáhy a pak křeče do břicha a střev. Rychlé kilometry tomu vyloženě nesvědčily. Doufal jsem, že pomalé přinesou uklidnění, ale moc to nepomáhalo. Zastavil jsem poprvé a přemýšlel co s tím. Horem to zatím jít nechtělo, ale pokračovat dolu také ne. Nechal jsem to trochu zklidnit a zase vyrazil. Přece kvůli takové maličkosti nebudu rušit plánovaný trénink. Po dalších několika kilometrech jsem měl jiný názor. Další rychlý kilometr vycházel na část trati přes obec Štěkeň a vedl do takového nepříjemného kopce. Naordinoval jsem si výjimečně další pomalý kilometr, i když v plánu měl být rychlý. Tedy i když tempo bylo hodně pomalé, tak tepy byly minimálně na úrovni toho rychlého.

Kdo vydrží vyhraje anebo se nepo...

Další úsek končil na kopečku přesně v místě, kde odbočuje cesta k místnímu hřbitůvku. I když nepatřím mezi věřící, měl jsem pocit, že vypustím duši. Naordinoval jsem si další pauzu a doufal, že nikoho nepotkám. Myslím, že moje potácející a kroutící se postava u hřbitovní zdi by mohla náhodnému kolemjdoucímu způsobit, pokud ne přímo psychickou újmu, tak minimálně dost nepříjemné pocity. Ani ty moje pocity nebyly zrovna z těch příjemných. Pokusil jsem se ulevit křečím ve střevech takovým mírným zatlačením, ale protože hrozilo, že si naložím do kalhot, tak z toho nic nebylo. Ach, jak rád bych si zacitoval slavnou větu hraběte Zeppelina z Cimrmanovy hry Hospoda na mýtince: "Jsem tak ráda, že vám ušel plyn." Ale on bohužel neušel, tak jsem zase běžel dál. Abych dohnal předchozí dva pomalé kilometry, následovaly dva rychlé. Nebudu už opakovat, co jsem prožíval, ale žbluňkání a všechno ostatní prostě pokračovalo. Pomalejší kilometr a další pauza. A pak už jen finiš domů.

Doufám, že záchod je volný 

Poslední kousek trati je hodně z kopečka a tak už jsem se viděl doma. Polévka se mezitím rozmyslela, že přece jen zamíří směrem dolu, takže jsem byl zvědavý, zda prožiji něco podobného jako na konci Zbyňkova článku "Na velkou". K baráku jsem to stihl. Předsíň. Zatracené dvojité uzly na botách. Mezi dveřmi už jsem volal: "Už jsem tady a doufám, že záchod je volný." Naštěstí byl, což je v případě pětičlenné rodiny s třemi dětmi malý zázrak. Ani dveře se nezasekly o žádnou figurku z kinder vejce a dokonce jsem stihl i stáhnout elasťáky. Jsem prostě klikař. Takže to nakonec dobře dopadlo a i tréninkový plán jsem splnil. Jen tu kmínovou polévku si příště v 15:45 raději dvakrát rozmyslím. Přece jen to hladově kručící břicho není zas až tak hrozná věc.

pátek 29. prosince 2017

U dna lipenské přehrady

To už zase někam jedeme?

Tak přesně tohle jsem v sobotu 11. listopadu 2017 slyšel hned třikrát. Od Lucinky, od Lukáška a od Michalky. Děti měly na můj víceméně poslední závod sezóny naprosto stejný názor. Nepomáhalo ujištění, že je výlet na Lipno spojen s návštěvou hopsária. Nakonec protesty utichly, ale bylo mi jasné, že by se raději válely doma u televize než na Lipně na nafukovací atrakci. Já jsem naopak válení neměl v plánu vůbec (ani doma ani na Lipně), ale chystal jsem se na svůj letošní poslední "Loučovický maraton". Jednak je tento závod zařazený do Jihočeského běžeckého poháru (JBP), kam jsem letos přihlášený a jednak mám raději delší závody než ty krátké a rychlé. Cíle, které jsem do této sezóny měl, tedy zrychlit a zvýšit počet zaběhnutých maratonů, už jsem si splnil v Písku a v létě v Lomnici. Také zapojení do JBP proběhlo podle představ a myslím, že jsem na závodech velkou ostudu neudělal. Samozřejmě pořád je hodně co zlepšovat, ale musí se na to postupně a ono to přijde (tedy alespoň doufám). Takže žádné vysoké cíle jsem neměl, přece jen bylo znát, že forma vrcholila v září a říjnu a šlo tak spíše o důstojné zakončení sezóny.


Cesta je prach a štěrk ...

Největší nervy před závody jsou u mě jako tradičně spojeny s cestou na závod. My prostě nedokážeme vyjet s rodinou včas a většinou je to vše na poslední chvíli. Sice se už známe a dáváme si různé rezervy, ale stejně jsou to vždycky nervy. Tentokrát i počasí nestálo za nic, šedivo, sychravo, občas déšť. Předpověď hovořila jasně, bude zima a pršet. Ze začátku trochu, pak více a více. A mohlo by i sněžit. Čím horší počasí, tím méně soupeřů, utěšoval jsem se v duchu a pošilhával po medaili v kategorii M45, kam jsem v tomto závodě spadl. To je výhoda těch menší regionálních závodů. Méně lidí, menší cena a větší šance se lépe umístit. Na PIM bych spadl někam mezi ty stovky a tisíce průměrných běžců (zatím na víc nemám, však počkejte jednou ..., možná), ale tady šance byly. Takže přece jen nějaká motivace. Nakonec jsme dorazili v pořádku a včas, takže jsem si odbyl prezentaci a vyzvedl startovní balíček. Tedy, ehm, balíček, bylo to startovní číslo a fixa. Žlutá. Nevypsaná. Podle proprozice měl každý dopředu se registrující a platící závodník dostat od sponzora láhev vína. No já vím, ta fixa byla LIHOVÁ, no ale stejně to byla slabá náhrada. Fixu jsem tedy odvážně věnoval manželce za celoroční podporu (měla radost) a číslo si připnul na gumu (ne tu od trenek, ale nechtěl jsem si propíchnout bundu špendlíky, tak jsem si vzal takovou doma vyrobenou gumu na číslo). A hurá na start.

A už to fičí, Anča kričí ...

Zatím ještě pokus o úsměv.
Start proběhl tak nějak nenápadně zapískáním na píšťalku a protože přední řady vyrazily vpřed, my ostatní jsme je následovali. Od Obecního úřadu v Loučovicích jsme se museli, na prvních kilometrech, prokousat až na hráz lipenské přehrady. To znamenalo nastoupání cca 80 metrů. Byl jsem, asi stejně jako ostatní, rád, že tento kopeček je na začátku a na konci ho poběžíme směrem dolu. Zbytek trasy vedl po cyklostezce okolo přehrady a kousek po silnici. To zaručovalo pouze minimální výkyvy nadmořské výšky a celkem rovinatou trať. Což ale neznamená, že by to byl jednoduchý závod a jak vám každý, kdo běhá maratony častěji, potvrdí, závody této délky jsou prostě záludné a to, že jste už nějaké zaběhli dříve, neznamená, že všechno bude hladké.
Abych to nepřepálil, stanovil jsem si na první 4 km tempo okolo 5 min/km. A také jsem ho dodržoval. Dokonce i na 5. km jsem měl toto tempo, ale to bylo spíše způsobeno silným vnitřním  nutkáním. Nutkáním odskočit si na malou, jinak mi praskne měchýř. I když jsem si před startem odskočil, tak jsem asi trochu přehnal předzávodní zavodnění. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to nevydržím, ale zažívat od 5 km nepříjemné pocity je přece jen příliš brzy. Ono bude úplně stačit to, co budu cítit posledních cca 7 km. Ještě jsem úplně nezvládl práci s kolíčkem za běhu, jak o tom pěkně píše Zbyněk Vondrák v článku: Na malou. Tak jsem zvolil klasickou techniku se zastávkou a vydýcháním, jen vylepšenou o rozvázání a zavázání tkaničky na kalhotách za běhu. Tím se několik běžců, co jsem předtím pracně předběhl, dostalo znovu přede mě, takže jsem si jejich stíhání mohl zopakovat. Nasadil jsem osvědčené tempo okolo 4:45 min/km, ale cítil jsem, že se mi neběží stejně lehce jako na maratonu v Písku, tak jsem to nehrotil a některé kilometry běžel i pomaleji.





Usmívat se, vyletí ptáček

Pořád ještě dobrý.
Tentokrát nemám na mysli epizodu s malou potřebou ani nějakého exhibicionistického běžce, ale rád bych ocenil fotografické služby mají manželky, která i v tomto závodě zaujala vyhlídnuté místo u trati a snažila se zachytit naše komíhající se postavy a šklebící se obličeje. Je to rozhodně hrdinská činnost, protože ne každý běžec je rád, že dojde ke zvěčnění jeho pohybových variací, které si v duchu představuje jako ladný běh. Střet s realitou zachycenou na fotografii může být pro mnohé tak frustrující, že svůj vztek pak přenášejí na nebohého fotografa, který ovšem za nic nemůže. Také postávání vedle trati v zimě a dešti dlouhé desítky minut ve snaze zachytit jak ty nejrychlejší, tak ty nejpomalejší je činnost zdraví ohrožující. Nicméně to manželka opět zvládla na výbornou a díky tomu máme my, všichni účastníci tohoto závodu, pěkné vzpomínky na to naše trápení.
Ano, trápení. Ten kdo tvrdí, že si jde maraton "užít", je buď skrytý masochista nebo nedává do závodu zdaleka tolik, kolik by mohl, což také není vůbec pěkné. Zvlášť pokud běží někde vpředu a my pomalejší musíme trpět někde za ním, na hranici našich sil s jazyky daleko vyplazenými.
Alespoň u mě bývají většinou pocity následující:

😄   0 km - 10 km - pohoda, běží se pěkně
😅 10 km - 21 km - pořád pohoda, ale už je lehce cítit únava
😐 21 km - 30 km - únava se zvětšuje, ale stále to jde, nohy začínají tuhnout
😓 30 km - 37 km - je to čím dál horší, nohy jako z olova
😝 37 km - 42 km - začínám přemýšlet, proč se vlastně na ty maratony pořád hlásím, snažím se udržet na nohou a nezkolabovat před cílem

Tento závod nebyl jiný. Akorát pocity, co mívám po 37 km, nastaly tentokrát už po 33 km. Chvílemi jsem si připadal, že snad běžím dozadu místo dopředu. Na sporttester jsem se ani neodvažoval podívat, v hrůze jaké tempo tam uvidím. 


Vyděržaj pioněr!

Naznačuji, že už toho mám dost.
Což o to tempo, ale patřím k těm běžcům, co strašně rádi sledují všechny možné statistiky ohledně jejich běhu. Ne, že by mi to bylo k něčemu, ale prostě mě baví si večer k tomu sednout a zkoumat. Takže si i na závody beru hrudní pás na měření tepové frekvence. Jak už jsem zjistil, je při závodě lepší na ni raději nekoukat, protože se pak člověk zbytečně vyděsí, jak je vysoká. Takže si ji jen měřím a vyhodnocuji to pak doma. Většinou je to bez problémů, jen po dlouhých bězích mívám na hrudi vypálený rudý cejch. Ale pokud se namaže přímo prostředek pásu, mezi elektrodami, třeba Indulonou, tak je to lepší. Tentokrát jsem to ale nějak podcenil a nezkontroloval si pořádně napnutí pásu a ten mi začal už po cca 10 km padat. Sice jsem podnikl několik pokusů ho pod oblečením posunout zpět na své místo, ale celé to ztroskotalo na tom, že obslužnost míst na zádech je u mě, při rychlejším běhu, proklatě mizerná. Tak jsem to nakonec vzdal a nechal pás postupně klouzat směrem dolu. Po 30 km běhu tak místo tepové frekvence mohl měřit tak maximálně můj aktuální pocit hladu.
Ale zpět k utrpení posledních kilometrů. Vyčerpání narůstalo a slabou vzpruhou bylo, pokud jsem náhodou doběhl někoho, kdo to přepálil víc než já a mohl jsem před ním chvilku předstírat, jak jsem v pohodě. Jakmile jsem byl bezpečně daleko, upadl jsem opět do svého ploužení. Občerstvovací stanice jsou na tomto závodě, alespoň pro mě, docela dost daleko od sebe (cca 4 km, 10 km, 14 km, 20 km, 29 km, 38 km), hlavně v druhé části závodu, kde bych je naopak ocenil každých 5 km. Ony jsou vlastně jen tři, ale přes jednu se běží třikrát a přes jednu dvakrát. Po cestě k té poslední jsem se ocitl na dně. Tedy ne na dně přehrady, jak název příspěvku naznačoval, ale spíše na dně svých sil. Ovšem po občerstvení jsem přece jen trochu ožil. Před sebou jsem měl vyhlídku na poslední 4 km, a většina trati vedla už jen z kopce anebo po rovině. A pak už konečně "CÍL". Hurá.


To je konec

Z toho nejprudšího kopce, kolem vodní elektrárny, jsem běžel raději hodně opatrně. Nechtěl jsem riskovat křeče v rozbitých nohách. Jakmile se klesání zmenšilo, tak jsem to pustil. Tajně jsem doufal, že tentokrát nedostanu zmíněné křeče, které mě většinou v posledních kilometrech trápí a moje přání bylo vyslyšeno. Poslední dva kilometry už mě táhl pocit, že pokud mě nikdo nepředběhne, tak bych mohl ve své kategorii dosáhnout i na medaili, což se zas tak často nestává. Dokonce jsem se donutil k tempu těsně pod 4:40 min/km, v což jsem ani nedoufal. Počítal jsem, že čas by měl být do 3h 30min, ale nakonec to bylo těsně pod 3h 25min, čímž se tento výkon stal mým aktuálně druhým nejlepším maratonským časem. Já vím, pořád to není žádná sláva, ale vzhledem k mým dispozicím to jde. Nechal jsem se od manželky odvézt ten kilometr k místní škole, kde byla možnost se osprchovat. Kdybych tam měl dorazit po svých, tak by to trvalo neúměrně dlouho. Pak ještě vyzvednout děti z hopsária (byly vyhopsané až běda) a šup do místní hospody s názvem "Restaurace Sparta". Fotbal nesleduji a žádnému týmu nefandím, takže jedná asociace u mě proběhla s názvem ultramaratonu Spartathlon. Zatím si neumím představit, jaké to je absolvovat 245 km dlouhou trať, takže nedokáži srovnat svoje pocity po závodě s vyčerpáním ultramaratonců. Určitě je to jejich o mnoho stupínků horší. Ale jejich radost z dokončení je určitě alespoň taková, jaká byla moje, když jsem se dozvěděl, že jsem nakonec v kategorii M45 skončil druhý. Na oslavu výkonu jsem si dal jednu desítku Gambrinus a pak se odbelhal k autu a nechal se manželkou dovézt až domu. Takže ten závěr sezóny se nakonec vlastně celkem vydařil.

Vyhlášení kategorie muži B