Na blití

Dnešní příspěvek nezapře svojí inspiraci ve dvou vynikajících článcích Na malou a Na velkou od Zbyňka Vondráka. Nevím, jestli chtěl autor ještě doplnit nějaké další vtipné povídání, ale já po dnešním běhu musím stvořit alespoň tento krátký report, který tyto dva články napodobí.

Ano, při dnešním běhu jsem zažil ještě další, trochu jiné pocity, než o jakých bylo již psáno. Ale pěkně popořádku, ať máte přehledný návod, jak si takový zážitek zařídit.

Svačinka - oběd - svačinka

Každopádně je třeba do sebe dostat nějaké jídlo a to v dostatečném množství. Jinak zážitek nebude. Já jsem začal již dopoledne třemi chlebíčky, které jsem pozřel u příležitosti narozenin kolegy z práce. Byly moc dobré a syté. Oběd jsem pak sice odsunul z 11:30 až na 12:30, ale stejně jsem cítil, že vytráveno ještě není.

Uchýlil jsem se k lehké variantě v oblíbené vegetariánské restauraci v Písku (salát - dvě mini rajčátka  - cizrnová musaka - rohlík). Polévku (kmínová s vejcem), tu jsem si vzal s sebou do krabičky na odpolední svačinu, jak to obvykle dělám. Nerad vybíhám v 18:00 s kručícím žaludkem, tak si několik hodin před tím dávám takovou polévkovou svačinku. Většinou s tím není problém. Většinou. Někdy ano. Třeba dnes. 

Vyrážím na trať

Obdivuji každého, kdo se vypraví na běh do 15 minut. Já mám co dělat, abych to zvládl do 45 - 60 minut. Nebudu nudit zdlouhavým popisem všech aktivit, popisem všech navštívených místností a počtem návratů pro zapomenutý hrudní pás, reflexní vestu, čepici, tubus, rukavice, klíče, atd. Občas se divím, že nestojím před domem bos. Tentokrát to nebylo jiné, ale nakonec jsem přece jen vyrazil. Na plánu byl nejprve pomalý rozklus 1,5 km a pak 13 km střídavě 1km tempem 4:30 min/km a další pak oddychově okolo 5:00 - 5:15 min/km. Chápu, že pro mnohé je 4:30 min/km už samo o sobě oddychové tempo, ale já k takovým šťastlivcům/zoufalcům (* podtrhni správné a škrtni neplatné) nepatřím. Pomalý rozklus proběhl bez problémů a pak jsem vyrazil na tu rychlejší část.

Polévka by také chtěla vyrazit na trať

První kilometr byl ještě celkem dobrý, druhý volnější a z kopce, takže to také ještě šlo. Akorát jsem se začal divit takovému šplouchavému zvuku z levé strany břicha. To šplouchání mě pak provázelo  celý běh, ale to vcelku není nic tak hrozného. Jen ať si to šplouchá, když se nic jiného neděje. Ale ono se dělo. Nejprve takový tlak a pálení žáhy a pak křeče do břicha a střev. Rychlé kilometry tomu vyloženě nesvědčily. Doufal jsem, že pomalé přinesou uklidnění, ale moc to nepomáhalo. Zastavil jsem poprvé a přemýšlel co s tím. Horem to zatím jít nechtělo, ale pokračovat dolu také ne. Nechal jsem to trochu zklidnit a zase vyrazil. Přece kvůli takové maličkosti nebudu rušit plánovaný trénink. Po dalších několika kilometrech jsem měl jiný názor. Další rychlý kilometr vycházel na část trati přes obec Štěkeň a vedl do takového nepříjemného kopce. Naordinoval jsem si výjimečně další pomalý kilometr, i když v plánu měl být rychlý. Tedy i když tempo bylo hodně pomalé, tak tepy byly minimálně na úrovni toho rychlého.

Kdo vydrží vyhraje anebo se nepo...

Další úsek končil na kopečku přesně v místě, kde odbočuje cesta k místnímu hřbitůvku. I když nepatřím mezi věřící, měl jsem pocit, že vypustím duši. Naordinoval jsem si další pauzu a doufal, že nikoho nepotkám. Myslím, že moje potácející a kroutící se postava u hřbitovní zdi by mohla náhodnému kolemjdoucímu způsobit, pokud ne přímo psychickou újmu, tak minimálně dost nepříjemné pocity. Ani ty moje pocity nebyly zrovna z těch příjemných. Pokusil jsem se ulevit křečím ve střevech takovým mírným zatlačením, ale protože hrozilo, že si naložím do kalhot, tak z toho nic nebylo. Ach, jak rád bych si zacitoval slavnou větu hraběte Zeppelina z Cimrmanovy hry Hospoda na mýtince: "Jsem tak ráda, že vám ušel plyn." Ale on bohužel neušel, tak jsem zase běžel dál. Abych dohnal předchozí dva pomalé kilometry, následovaly dva rychlé. Nebudu už opakovat, co jsem prožíval, ale žbluňkání a všechno ostatní prostě pokračovalo. Pomalejší kilometr a další pauza. A pak už jen finiš domů.

Doufám, že záchod je volný 

Poslední kousek trati je hodně z kopečka a tak už jsem se viděl doma. Polévka se mezitím rozmyslela, že přece jen zamíří směrem dolu, takže jsem byl zvědavý, zda prožiji něco podobného jako na konci Zbyňkova článku "Na velkou". K baráku jsem to stihl. Předsíň. Zatracené dvojité uzly na botách. Mezi dveřmi už jsem volal: "Už jsem tady a doufám, že záchod je volný." Naštěstí byl, což je v případě pětičlenné rodiny s třemi dětmi malý zázrak. Ani dveře se nezasekly o žádnou figurku z kinder vejce a dokonce jsem stihl i stáhnout elasťáky. Jsem prostě klikař. Takže to nakonec dobře dopadlo a i tréninkový plán jsem splnil. Jen tu kmínovou polévku si příště v 15:45 raději dvakrát rozmyslím. Přece jen to hladově kručící břicho není zas až tak hrozná věc.

U dna lipenské přehrady

To už zase někam jedeme?

Tak přesně tohle jsem v sobotu 11. listopadu 2017 slyšel hned třikrát. Od Lucinky, od Lukáška a od Michalky. Děti měly na můj víceméně poslední závod sezóny naprosto stejný názor. Nepomáhalo ujištění, že je výlet na Lipno spojen s návštěvou hopsária. Nakonec protesty utichly, ale bylo mi jasné, že by se raději válely doma u televize než na Lipně na nafukovací atrakci. Já jsem naopak válení neměl v plánu vůbec (ani doma ani na Lipně), ale chystal jsem se na svůj letošní poslední "Loučovický maraton". Jednak je tento závod zařazený do Jihočeského běžeckého poháru (JBP), kam jsem letos přihlášený a jednak mám raději delší závody než ty krátké a rychlé. Cíle, které jsem do této sezóny měl, tedy zrychlit a zvýšit počet zaběhnutých maratonů, už jsem si splnil v Písku a v létě v Lomnici. Také zapojení do JBP proběhlo podle představ a myslím, že jsem na závodech velkou ostudu neudělal. Samozřejmě pořád je hodně co zlepšovat, ale musí se na to postupně a ono to přijde (tedy alespoň doufám). Takže žádné vysoké cíle jsem neměl, přece jen bylo znát, že forma vrcholila v září a říjnu a šlo tak spíše o důstojné zakončení sezóny.

Cesta je prach a štěrk ...

Největší nervy před závody jsou u mě jako tradičně spojeny s cestou na závod. My prostě nedokážeme vyjet s rodinou včas a většinou je to vše na poslední chvíli. Sice se už známe a dáváme si různé rezervy, ale stejně jsou to vždycky nervy. Tentokrát i počasí nestálo za nic, šedivo, sychravo, občas déšť. Předpověď hovořila jasně, bude zima a pršet. Ze začátku trochu, pak více a více. A mohlo by i sněžit. Čím horší počasí, tím méně soupeřů, utěšoval jsem se v duchu a pošilhával po medaili v kategorii M45, kam jsem v tomto závodě spadl. To je výhoda těch menší regionálních závodů. Méně lidí, menší cena a větší šance se lépe umístit. Na PIM bych spadl někam mezi ty stovky a tisíce průměrných běžců (zatím na víc nemám, však počkejte jednou ..., možná), ale tady šance byly. Takže přece jen nějaká motivace. Nakonec jsme dorazili v pořádku a včas, takže jsem si odbyl prezentaci a vyzvedl startovní balíček. Tedy, ehm, balíček, bylo to startovní číslo a fixa. Žlutá. Nevypsaná. Podle proprozice měl každý dopředu se registrující a platící závodník dostat od sponzora láhev vína. No já vím, ta fixa byla LIHOVÁ, no ale stejně to byla slabá náhrada. Fixu jsem tedy odvážně věnoval manželce za celoroční podporu (měla radost) a číslo si připnul na gumu (ne tu od trenek, ale nechtěl jsem si propíchnout bundu špendlíky, tak jsem si vzal takovou doma vyrobenou gumu na číslo). A hurá na start.

A už to fičí, Anča kričí ...

Zatím ještě pokus o úsměv.

Start proběhl tak nějak nenápadně zapískáním na píšťalku a protože přední řady vyrazily vpřed, my ostatní jsme je následovali. Od Obecního úřadu v Loučovicích jsme se museli, na prvních kilometrech, prokousat až na hráz lipenské přehrady. To znamenalo nastoupání cca 80 metrů. Byl jsem, asi stejně jako ostatní, rád, že tento kopeček je na začátku a na konci ho poběžíme směrem dolu. Zbytek trasy vedl po cyklostezce okolo přehrady a kousek po silnici. To zaručovalo pouze minimální výkyvy nadmořské výšky a celkem rovinatou trať. Což ale neznamená, že by to byl jednoduchý závod a jak vám každý, kdo běhá maratony častěji, potvrdí, závody této délky jsou prostě záludné a to, že jste už nějaké zaběhli dříve, neznamená, že všechno bude hladké.
Abych to nepřepálil, stanovil jsem si na první 4 km tempo okolo 5 min/km. A také jsem ho dodržoval. Dokonce i na 5. km jsem měl toto tempo, ale to bylo spíše způsobeno silným vnitřním  nutkáním. Nutkáním odskočit si na malou, jinak mi praskne měchýř. I když jsem si před startem odskočil, tak jsem asi trochu přehnal předzávodní zavodnění. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to nevydržím, ale zažívat od 5 km nepříjemné pocity je přece jen příliš brzy. Ono bude úplně stačit to, co budu cítit posledních cca 7 km. Ještě jsem úplně nezvládl práci s kolíčkem za běhu, jak o tom pěkně píše Zbyněk Vondrák v článku: Na malou. Tak jsem zvolil klasickou techniku se zastávkou a vydýcháním, jen vylepšenou o rozvázání a zavázání tkaničky na kalhotách za běhu. Tím se několik běžců, co jsem předtím pracně předběhl, dostalo znovu přede mě, takže jsem si jejich stíhání mohl zopakovat. Nasadil jsem osvědčené tempo okolo 4:45 min/km, ale cítil jsem, že se mi neběží stejně lehce jako na maratonu v Písku, tak jsem to nehrotil a některé kilometry běžel i pomaleji.

Usmívat se, vyletí ptáček

Pořád ještě dobrý.

Tentokrát nemám na mysli epizodu s malou potřebou ani nějakého exhibicionistického běžce, ale rád bych ocenil fotografické služby mají manželky, která i v tomto závodě zaujala vyhlídnuté místo u trati a snažila se zachytit naše komíhající se postavy a šklebící se obličeje. Je to rozhodně hrdinská činnost, protože ne každý běžec je rád, že dojde ke zvěčnění jeho pohybových variací, které si v duchu představuje jako ladný běh. Střet s realitou zachycenou na fotografii může být pro mnohé tak frustrující, že svůj vztek pak přenášejí na nebohého fotografa, který ovšem za nic nemůže. Také postávání vedle trati v zimě a dešti dlouhé desítky minut ve snaze zachytit jak ty nejrychlejší, tak ty nejpomalejší je činnost zdraví ohrožující. Nicméně to manželka opět zvládla na výbornou a díky tomu máme my, všichni účastníci tohoto závodu, pěkné vzpomínky na to naše trápení.

Ano, trápení. Ten kdo tvrdí, že si jde maraton "užít", je buď skrytý masochista nebo nedává do závodu zdaleka tolik, kolik by mohl, což také není vůbec pěkné. Zvlášť pokud běží někde vpředu a my pomalejší musíme trpět někde za ním, na hranici našich sil s jazyky daleko vyplazenými.

Alespoň u mě bývají většinou pocity následující:

😄   0 km - 10 km - pohoda, běží se pěkně

😅 10 km - 21 km - pořád pohoda, ale už je lehce cítit únava

😐 21 km - 30 km - únava se zvětšuje, ale stále to jde, nohy začínají tuhnout

😓 30 km - 37 km - je to čím dál horší, nohy jako z olova

😝 37 km - 42 km - začínám přemýšlet, proč se vlastně na ty maratony pořád hlásím, snažím se udržet na nohou a nezkolabovat před cílem

Tento závod nebyl jiný. Akorát pocity, co mívám po 37 km, nastaly tentokrát už po 33 km. Chvílemi jsem si připadal, že snad běžím dozadu místo dopředu. Na sporttester jsem se ani neodvažoval podívat, v hrůze jaké tempo tam uvidím. 

Vyděržaj pioněr!

Naznačuji, že už toho mám dost.

Což o to tempo, ale patřím k těm běžcům, co strašně rádi sledují všechny možné statistiky ohledně jejich běhu. Ne, že by mi to bylo k něčemu, ale prostě mě baví si večer k tomu sednout a zkoumat. Takže si i na závody beru hrudní pás na měření tepové frekvence. Jak už jsem zjistil, je při závodě lepší na ni raději nekoukat, protože se pak člověk zbytečně vyděsí, jak je vysoká. Takže si ji jen měřím a vyhodnocuji to pak doma. Většinou je to bez problémů, jen po dlouhých bězích mívám na hrudi vypálený rudý cejch. Ale pokud se namaže přímo prostředek pásu, mezi elektrodami, třeba Indulonou, tak je to lepší. Tentokrát jsem to ale nějak podcenil a nezkontroloval si pořádně napnutí pásu a ten mi začal už po cca 10 km padat. Sice jsem podnikl několik pokusů ho pod oblečením posunout zpět na své místo, ale celé to ztroskotalo na tom, že obslužnost míst na zádech je u mě, při rychlejším běhu, proklatě mizerná. Tak jsem to nakonec vzdal a nechal pás postupně klouzat směrem dolu. Po 30 km běhu tak místo tepové frekvence mohl měřit tak maximálně můj aktuální pocit hladu.

Ale zpět k utrpení posledních kilometrů. Vyčerpání narůstalo a slabou vzpruhou bylo, pokud jsem náhodou doběhl někoho, kdo to přepálil víc než já a mohl jsem před ním chvilku předstírat, jak jsem v pohodě. Jakmile jsem byl bezpečně daleko, upadl jsem opět do svého ploužení. Občerstvovací stanice jsou na tomto závodě, alespoň pro mě, docela dost daleko od sebe (cca 4 km, 10 km, 14 km, 20 km, 29 km, 38 km), hlavně v druhé části závodu, kde bych je naopak ocenil každých 5 km. Ony jsou vlastně jen tři, ale přes jednu se běží třikrát a přes jednu dvakrát. Po cestě k té poslední jsem se ocitl na dně. Tedy ne na dně přehrady, jak název příspěvku naznačoval, ale spíše na dně svých sil. Ovšem po občerstvení jsem přece jen trochu ožil. Před sebou jsem měl vyhlídku na poslední 4 km, a většina trati vedla už jen z kopce anebo po rovině. A pak už konečně "CÍL". Hurá.

To je konec

Z toho nejprudšího kopce, kolem vodní elektrárny, jsem běžel raději hodně opatrně. Nechtěl jsem riskovat křeče v rozbitých nohách. Jakmile se klesání zmenšilo, tak jsem to pustil. Tajně jsem doufal, že tentokrát nedostanu zmíněné křeče, které mě většinou v posledních kilometrech trápí a moje přání bylo vyslyšeno. Poslední dva kilometry už mě táhl pocit, že pokud mě nikdo nepředběhne, tak bych mohl ve své kategorii dosáhnout i na medaili, což se zas tak často nestává. Dokonce jsem se donutil k tempu těsně pod 4:40 min/km, v což jsem ani nedoufal. Počítal jsem, že čas by měl být do 3h 30min, ale nakonec to bylo těsně pod 3h 25min, čímž se tento výkon stal mým aktuálně druhým nejlepším maratonským časem. Já vím, pořád to není žádná sláva, ale vzhledem k mým dispozicím to jde. Nechal jsem se od manželky odvézt ten kilometr k místní škole, kde byla možnost se osprchovat. Kdybych tam měl dorazit po svých, tak by to trvalo neúměrně dlouho. Pak ještě vyzvednout děti z hopsária (byly vyhopsané až běda) a šup do místní hospody s názvem "Restaurace Sparta". Fotbal nesleduji a žádnému týmu nefandím, takže jedná asociace u mě proběhla s názvem ultramaratonu Spartathlon. Zatím si neumím představit, jaké to je absolvovat 245 km dlouhou trať, takže nedokáži srovnat svoje pocity po závodě s vyčerpáním ultramaratonců. Určitě je to jejich o mnoho stupínků horší. Ale jejich radost z dokončení je určitě alespoň taková, jaká byla moje, když jsem se dozvěděl, že jsem nakonec v kategorii M45 skončil druhý. Na oslavu výkonu jsem si dal jednu desítku Gambrinus a pak se odbelhal k autu a nechal se manželkou dovézt až domu. Takže ten závěr sezóny se nakonec vlastně celkem vydařil.

Vyhlášení kategorie muži B

Písecký maraton 2016 a 2017 aneb vstoupím do stejné řeky nebo ne

Jak to bylo před rokem

Samostatný článek týkající se loňského maratonu v Písku už zřejmě nezvládnu, ale on to zase tak zajímavý závod nebyl. Takže to spojím s tím letošním, protože cíle byly v obou stejné. Zlepšit čas někam ke 3:25:00 nebo i 3:20:00. Vzhledem k tomu, že své nejlepší výkony jsem v té době měl většinou těsně přes 3:30:00, to byly smělé cíle. Každý kdo si někdy zaběhl maraton může potvrdit, že po takovém tom prvním velkém zlepšení se člověk dostane na hranici aktuálních schopností a dosáhnout výraznějšího zlepšení někdy bývá sakra těžké. To si však žádný pravý sportovec nepřipouští a trénuje a plánuje a trénuje a trénuje. Někdy to stačí a někdy ani poctivý trénink nestačí. On samozřejmě není trénink jako trénink a pokud běžec upadne do stereotypu, tak najednou zlepšení nepřichází, i když je deníček plný běhů. Je o tom spousta článků, ale někdy je těžké si to uvědomit a změnit zaběhlé schéma. Místo doporučovaného střídání rychlých a pomalých běhů jsem v létě 2016 upadl do takového toho průměrného běhání, někdy trochu rychleji a někdy zase pomaleji, ale rychlejší běhy byly příliš pomalé a ty pomalé zase až dost rychlé, vzhledem k vysoké tepové frekvenci.

2016 - pozitivní nálada před startem

Už měkoně tuhoně vyvádějí

No a pak už nastal den závodu a já vyrazil plánovaným tempem 4:45 - 4:50 na km. Běžecký kolega Jirka měl také v plánu čas pod 3:30:00 a tak chtěl držet tempo těsně pod 5:00, ale běželo se mu ze začátku dobře, tak se nechal strhnout a kroužili jsme na trati v těsném závěsu. Písecký maraton je celkem rovinatý, i když ne úplně a v tom je taková jeho záludnost. Navíc je víc jak polovina trati vedena po cyklostezce kolem řeky Otavy, kde je jen udusaná hlína, písek a trochu štěrku. Ne, že by to byl nějak obtížný terén, ale přece jen ve srovnání s asfaltem a dlažbou je to trochu více náročnější. A k tomu se přidá mírně zvlněná trať kolem řeky, která je sice krásná, ale přece jen to není rovina. No a když běžíte opravdu na hranici svých sil, tak se to všechno sečte. Tedy spíš se to odečte a další mínus byla teplota, která sice nebyla extrémní, ale protože se z toho vyklubal takový ten pěkný slunečný raně podzimní den, tak ke konci závodu už bylo až zbytečně teplo.
Ale zpět na trať, podmínky jsme měli všichni stejné, tak se nelze vymlouvat. Spíše to jsou takové jednotlivé dílky do celé skládačky. Maraton v Písku se běží na čtyři cca 10,5 km kola, takže každý může pěkně sledovat, jak mu to běží a zda na stejném úseku zpomaluje nebo si drží plánované tempo.
Já si to svoje tempo držel první kolečko podle plánu. Bohužel jsem také držel poměrně vysokou tepovou frekvenci, ale to jsem si v tu chvíli nepřipouštěl. Druhé kolečko mi už dalo celkem dost zabrat, ale stále jsem se ještě držel plánu. Nicméně jsem byl už/teprve v půlce a už jsem cítil, jak mi nepříjemně tuhnou nohy. Na začátku třetího kolečka jsem se déle zdržel na občerstvovačce a běžecký kolega Jirka, který se celou dobu držel v těsném závěsu, mě předběhl a táhl mě celé kolečko za sebou. To bylo na jednu stranu pěkné, mít takového vodiče, ale na druhou stranu mě to psychicky přece jen zdeptalo, protože nohy tuhly čím dál víc a Jirka vypadal celkem svěže. Navíc tím, že původně plánoval pomalejší tempo než já, jsem měl stále pocit, že tempem zaostávám za svým plánem. Což byla ostatně pravda, protože naše tempo se některé kilometry propadalo přes 5:00 na km. Začalo být nad slunce jasnější, že jsme to oba přepálili a první půlku jsme běželi nad svoje možnosti. Poslední kolečko nám dalo názornou lekci z toho, jak vypadá maratonská zeď. Ještě první část, do 37 km, celkem ušla. Tempo sice spadlo místy až na 5:20, ale to co následovalo bylo ještě horší. Totální vyčerpání, kdy má člověk pocit, že už skoro nemůže udělat ani krok. A k tomu se přidaly mé oblíbené křeče, tentokrát pro změnu do lýtek místo hamstringů. No a pak už byl cíl na dohled a tak jsem to nějak dopajdal v čase 3:34:30, tedy mnohem hůře, než jsem si plánoval. I když mě fantasticky podporující rodina těšila, že to není špatný čas (celkem 25. místo z 81 maratonců), stejně jsem se nemohl ubránit rozčarování nejen z nedosaženého cíle, ale i z času dost překračující psychologickou hranici 3:30:00, o které jsem si byl jist, že ji určitě pokořím. Byla to opravdu cenná lekce, kterou si většina těch, kteří se odváží na trasu maratonu vícekrát, někdy prožije.

2016 - už je to za námi

2016 - zatím to běží, ale bude hůř

          

Letošní trénink

O rok později jsem se na stejný závod připravoval se stejný cílem. Letošní letní trénink jsem zaměřil trochu jinak než loni, a protože jsem se chtěl začátkem září zúčastnit opět Barokomaratonu, tak jsem věnoval dost letních běhů pilování výběhů a seběhů kopců. V letním vedru, které panovalo celý červenec a srpen, to byla opravdu lahůdka, ale utěšoval jsem se oním příslovím o cvičišti a bojišti. Na Barokomaraton se krásně ochladilo a také psychicky jsem si tentokrát věřil, takže jsem běžel od začátku naplno a ono to vyšlo. Měl jsem tedy poměrně solidní sebevědomí, že letos je forma o dost lepší než loni touto dobou. V září jsem se pak přepnul z trailového běhání zpět na silnici a věnoval jsem se nácviku tempa na písecký maraton. Tedy většinou jsem to běhal o trochu rychleji (cca 4:35 - 4:40), ale tepy se průměrně držely mezi 150 - 158, tedy pod laktátovým prahem a to jsem bral jako dobré znamení. Týdně jsem zařadil dva takové běhy na 13,3 km a zbytek věnoval pomalejším běhům na uklidnění nohou. Doufal jsem, že to takto bude stačit a že letos budu přece jen lépe připravený.

Snad nevstoupím do stejné řeky

Vzpomínka na loňské "fiasko" nebyla příjemná, a tak jsem doufal, že nevstoupím podruhé do stejné řeky, a že se nebude opakovat loňský scénář. Nastavil jsem si plán na tempo 4:50 a byl odhodlaný tento plán ze začátku držet a nesnažit se udělat si "náskok", abych to zbytečně "nepřepálil". Celkem se mi to dařilo, i když některé kilometry byly rychlejší. Ale utěšoval jsem se tím, že to jsou ty, kde je trať z kopce a pak by byl skoro hřích neběžet je o pár sekund rychleji. Občas jsem zkontroloval tepovou frekvenci, i když jsem si říkal, že se tam raději nebudu dívat. Ač jsem držel tempo okolo 4:45 pohybovala se tepovka okolo 150 tepů, což bylo tak akorát pro začátek maratonu. Druhé kolečko jsem se tedy již přestal tak hlídat a některé kilometry měl zase rychlejší. Tepy se držely zatím na rozumné hranici, ale nohy stejně začaly po 21 km lehce tuhnout. Trochu jsem po loňských zkušenostech znervózněl, ale říkal jsem si, že to bude OK, pokud jsou tepy dobré.
Třetí kolečko již bylo se středním úsilím, abych si udržel stále konstantní tempo a do čtvrtého jsem přibíhal s očekáváním, jak se to dále bude vyvíjet. Na stadionu zrovna startovali půlmaratonci, takže jsem se připojil na konec jejich zástupu. Chvilku to bylo příjemné, protože jsem předbíhal dost lidí, ale později už to bylo horší, protože v některých místech předbíhat nešlo a jejich tempo bylo nižší, než jsem chtěl držet. Postupně jsem se prokousal až k běžcům v tempu, které mi vyhovovalo a tak jsem získal vodiče pro poslední kilometry. Jirka měl v plánu posledních 5 km  zrychlit, pokud to bude možné, a tak jsem tyto kilometry napjatě čekal, jestli se najednou nepřiřítí zezadu a nenadělí mi "výprask" jako na letošním Mercury maratonu v ČB. I to byla silná motivace nepolevit, ačkoliv už jsem mlel z posledního. Na rovince okolo řeky cca 1,2 km před cílem jsem pocítil náběhy na křeče v levém hamstringu. Trochu jsem zvolnil, abych nedostal křeč a maličko se to zlepšilo. Když jsem doběhl až na stadion a do cíle zbývalo cca 200 metrů, dostal jsem do levé nohy křeč a začal se belhat. V duchu jsem zaklel, protože už do cíle zbýval je takový malý kousek. Zastavil jsem protáhl nohu a zkusil se znovu volně rozběhnout. Noha se trochu vzpamatovala a nakonec vydržela až do cíle. A tak jsem si udělal nový osobní rekord časem 3:20:44. Pak již jsem jen čekal, až doběhne Jirka, který se objevil za chvíli, aby si také vylepšil osobní rekord časem 3:27:53. Vzhledem k nucené zdravotní pauze, kdy posledních 14 dní skoro neběhal, to byl určitě také obrovský výkon, i když před závodem tvrdil, že "nebude závodit a půjde to jen tréninkově". Ovšem každý, kdo Jirku zná, tomu stejně moc nevěřil. Jakmile se ozve startovní výstřel, probudí se ve většině z nás sportovní duch a pak jdou všechny takové plány stranou.

2017 - na začátku je člověk svěží

2017 - nezbytná podpora

Na bedně

Naštěstí to nebyla ona profláklá bedna od whiskey a neměl jsem kravatu od soudce Linče. Ale urvanej jak stájovej pinč jsem tedy určitě byl. Ještě že to byla ta nejmenší  bedýnka za 3. místo, výš bych asi už nevylez' (kecám, ale na víc zatím nemám). No tedy on to zase tak fantastický výkon nebyl, ale na takovém komorním závodě jako je Královský maraton města Písku to na bednu stačilo. Abych to nezlehčoval, pro mě to v současnosti byl asi maximální výkon, na který aktuální kondice stačí. Dal jsem do toho všechno a posledních 5 km jsem si tedy "opravdu užil". I když jsem pravidelně bral sůl a na poslední občerstvovačce i hořčík, tak obávané křeče přišly asi 1 km před cílem. Opět to bylo k uzoufání. Ale nakonec jsem to nějak do cíle dopajdal i s jednou zastávečkou na protažení levého stehna. Ach ty prokleté hamstringy. To je moje největší slabost. Každopádně se to letos vše povedlo, od skvělé organizace přes optimální počasí po dobré zúročení prázdninového a zářijového tréninkového úsilí. A každopádně díky všem co mě podporovali a fandili (hlavně vlastní rodině a Jirkovi). S tím se prostě trénuje i závodí mnohem, mnohem lépe. Díky.

2017 - zase jsme to zvládli

2017 - na bedně

Moravské letní minigrilování

Co tě to zase popadlo!

Tak přesně takhle reagovala moje drahá a tolerantní polovička. To už ti nestačí běhat maratóny. Já to věděla. Ty si pořád čteš o těch ultrašílencích a už to chceš taky zkoušet. No, snažil jsem se jí to vymluvit: "Tohle vlastně není žádný ultramaraton. Já se hlásím jen na miniMUM, tedy pouhé 3 maratony za týden, vždy ob dva dny. Bude to taková prima dovolená začátkem července a mezitím se vám budu věnovat." Pro tentokrát jsem to nějak ukecal a když jsem žádal finální potvrzení, tak jsem ho dostal se slovy: "No, jo. Tak se tam teda přihlaš. Stejně nedáš pokoj, dokud to nevyzkoušíš." A tak jsem tedy neváhal. No měl jsem tedy přece jen trochu nahnáno. Tři maratony do týdne a hlavně to horko. I když zimu moc nemiluji, tak jsem spíše běžec do zimních teplot. Horko mi prostě nedělá dobře. Vím, že mám přirozeně hustější krev a když se k tomu přidá horko a dehydratace, tak srdíčko buší jak o závod, tepy letí nahoru a výkon dolů. Takže jsem byl opravdu dost zvědavý, jak to budu zvládat.

První grilování - Lomnické

Trasy závodu procházely během let různými změnami, až se poslední dobou ustálily na současné variantě. První etapa začíná v Lomnici v neděli ve 14:00. Z domova jsme vyráželi v neděli ráno a čekalo nás něco přes 200 km po pověstné dálnici D1 zmítané rekonstrukční horečkou. Naštěstí byl průjezd celkem plynulý, takže cesta plynula podle plánu. Rozhodli jsme se využít služeb navigace Waze a svěřili jsme se do její moci. Navrhla nám sjetí z dálnice dříve, než jsme chtěli, ale poslechli jsme. Dobře jsme udělali, cesta po které jsme chtěli původně jet měla uzavírku, takže bychom zřejmě nervózně hledali, jak to objet. Takhle jsme celkem v pohodě dorazili do Lomnice časově přibližně podle plánu, necelé dvě hodiny před startem. Odbyl jsem si registraci a začal se připravovat na závod, zatímco rodina se odebrala na oběd. Pak už tady byl start a dobrodružství začalo. Jelikož mě čekaly ještě další maratony, tak jsem začal pěkně volně a do prvního velkého kopce klidně střídal běh a chůzi. Kromě "nabušené" špičky startovního pole, tak postupovali i ostatní. Na některé čekal další maraton hned druhý den, na mě až ve středu. Po kopečku následoval seběh, kde jsem se zase šetřil, abych si nerozmlátil nohy hned na začátku. Pak příjemná rovinka kolem řeky Svratky a cesta do Dolních Louček. Za "Dolními" následovaly "Horní", které byly pochopitelně na kopci. Následovala další rovinka a 20 km bylo za námi. Zatím to šlo, ale další velké kopce přímo na dohled. Opět jsem střídal chůzi s během a v seběhu to nepřeháněl, ale i teplota udělala své a já začal cítit vyčerpání. Přesně po 30 km, kde se v městysi Doubravník přebíhá přes most přes řeku a cesta zatáčí vlevo, jsem začal cítit náběhy na křeče v nohách. Obvykle mě křeče berou až v posledním tak 2-3 km maratonu, ale tady to bylo mnohem dřív. No musím to nějak vydržet. Další stoupání bylo opět vydatné, takže nohy dostaly pěkně zabrat. A po krátkém seběhu další prudký kopec na 35 km. Ten už jsem jenom šel a běžet ani nezkoušel. Po seběhu na rozmlácených nohách se ozvaly znovu křeče, ale tentokrát už to nebyly jen náznaky, ale chvílemi jsem nemohl udělat ani krok. A tak se opakoval scénář jako z mojí první účasti na běhu Silva Nortica Run. Soupeři mě předbíhali a já si sice vzal sůl, ale pozdě a tak jsem popocházel a popobíhal a různě se při tom kroutil a šklebil. Naštěstí už zbýval "jen" 2-3 km seběh po silnici do Lomnice. Zatímco ostatní si asi cestu z kopce s cílem na dohled užili, já ji doslova protrpěl. No nic, cíl byl blízko a tak jsem nakonec dorazil na 51. místě s časem 4:31:48. To bylo tak nějak celkem podle plánu, akorát levá noha, na které jsem dostával křeče do hamstringů, byla pěkně zrasovaná. O tom jak poběžím ve středu, jsem radši ani nepřemýšlel.

Druhé grilování - Tišnovské

Dva dny odpočinku byly velmi žádoucí. I když to byl odpočinek aktivní (s dětmi), nějaká regenerace přece jen nastala a i levá noha po křečích sice stále trochu bolela, ale dalo se s tím bez problémů běhat. Tentokrát jsem si umínil, že musím brát sůl hned od začátku a snažit se tak křečím předejít. Ale to už jsem stál na startu v Tišnově (kde jsme byli ubytovaní). Sluníčko se činilo a i když jsem si 10 minut před závodem namočil hlavu ve fontánce na náměstí, než se vyrazilo, už byla suchá. Takže opět pozvolna rozbíhat, pěkně postupně. Prvních 11 km bylo spíše do kopce, občas nějaká rovinka, dalších 9 km bylo zase spíše z kopce, takže trochu odpočinek. Pak občerstvovačka na okraji Veverské Bítýšky a 4 km pohodového běhu ve stínu stromů po břehu řeky Svratky (nevím, jak vypadá rozrazil, takže nemohu reportovat, jestli tam byl a jestli kvetl, jak pravil básník). Co však mohu reportovat je dalších 6 km po asfaltových silnicích v pekelném červencovém žáru. Sluníčko pálilo. Asfalt sálal. Nohy se vlekly. Síly docházely. V jednom místě, kdy se přebíhal most přes řeku, jsem měl co dělat, abych si to nezamířil přímo do proudu a nelehnul si tam. Nakonec jsem odolal. Sám nevím jak. A jako třešnička na dortu přišel výstup na Klucaninu. Takový kopeček vedle Tišnova. Byl jsem tam den před tím na výletě s rodinou. To abych věděl, do čeho jdu. No, radši nevědět. Ale ono to bylo stejně jedno. Nahoru tu byl pochoďák a dolu opatrný seběh. U nemocnice pod kopcem občerstvovačka. Příhodné místo. Slabší povahy si rovnou mohli odnášet lapiduši. Kdo vydržel, toho čekalo ještě takové líznutí dalšího pěkného kopce vedle Tišnova - Květnice. Naštěstí opravdu jen takové líznutí po vrstevnici a pak dál směrem na Lomnici. Tu už zbývalo jen asi 7 km, které vedly většinou podél místní říčky/potoka zvaného Besének. Byla by to moc příjemná procházka nebýt tohoto, že to bylo posledních 7 km maratonu. I když cesta byla pořád lehce do kopce, bylo stoupání celkem pozvolné a dobře běhatelné. Sebral jsem zbytky posledních sil a vzpomněl jsem si na průpovídku Dusty Olsona, vodiče (pacer) Scotta Jureka: "Pojďme už tu vopičárnu dotáhnout do konce." Řekl jsem si to několikrát nahlas, abych se ujistil o tom, že tomu opravdu rozumím, zatnul zuby a běžel. Křeče tentokrát nepřišly, takže jsem si závěrečný průběh Lomnicí celkem užíval a dorazil spokojeně do cíle na 44. místě v čase 4:32:01. Nakonec to byl o pár vteřin horší čas než první etapa, ale pocitově jsem byl v mnohem větší pohodě. A už zbývala jen poslední etapa, kde jsem chtěl běžet více naplno, protože už nemělo cenu se šetřit.

Třetí grilování - Cimrmanovo

Do poslední etapy jsem nastupoval celkem optimisticky naladěn s úmyslem to "naprat, co se dá". Startuje se zvláštním způsobem, podle předchozích výkonů, tak aby všichni doběhli pokud možno ve stejnou dobu. Ti pomalejší vyráží nejdříve, v 7:00 nebo 8:00 a ti nejrychlejší nejpozději, v 11:00. Doběh je směřován na 14:00, takže mi byl určen start v krásných 9:30. Což mělo i tu výhodu, že se tentokrát běželo částečně dopoledne, kdy není ještě takové horko. Na startu nás byla malá skupinka asi 10 běžců. Vyrazilo se ostře, zřejmě všichni již přešli na taktiku "nešetřit se". Počáteční kilometry byly z kopce známou stezkou kolem Besénku, ale již brzy jsme opět dorazili k prvnímu stoupání. To má s pár rovinkami asi 10 km a pak následuje zase 10 km seběh dolů. A tento okruh se skoro celý opakuje ještě jednou. Závod se dá totiž běžet i jako půlmaraton. To, že jsem věděl, co mě čeká, mělo svoje klady i zápory. Představa všech těch kopců přede mnou byla děsivá. Ale zase ta druhá část, kde byly většinou seběhy, byla uklidňující. I když jsem první kolečko zvládl pod dvě hodiny, tak v tom druhém se již projevila únava. Do kopce to nešlo ani zdaleka tak pěkně jako v prvním kole a teplota také již začínala stoupat. Ale druhou část z kopce jsem se snažil běžet alespoň tak rychle jako tu první, což se skoro podařilo. Ani tentokrát jsem nedostal křeče, ale na každé občerstvovačce jsem si preventivně dával banán namočený do soli, mňam. Nakonec z toho sice čas pod 4 hodiny nebyl, ale i tak jsem byl s 34. místem a finálním výsledkem 4:03:26 spokojen.

Zhodnocení

Já jsem byl spokojen a to tak, že velmi. I když vám může připadat, že časy nejsou nic moc, je třeba vzít v úvahu, že ve všech maratonech nastoupáte a naklesáte minimálně 1000 výškových metrů. Závod byl skvěle zorganizován, trasy více méně spolehlivě značeny a atmosféra byla vynikající. Rozhodně doporučuji všem běžeckým notorikům, kterým nestačí jen tak pobíhat bez cíle. Zaručeně se vrátíte krásně opálení a nohy vás budou bolet ještě nejmíň 14 dní. Ale hlavně potkáte spoustu běžeckých nadšenců a zažijete neopakovatelné okamžiky. Tedy některé bych si opravdu zopakovat nemusel, ale pro jiné si tam zřejmě zajedu příští rok zase.

Barokomaraton 2016

Připravit, pozor, start!

Večer před závodem jsem se smál,
protože jsem ještě nevěděl, do čeho jdu.

Po loňském roce, kdy jsem se odhodlal běžet první maraton a pak ještě následovaly další dva, jsem se letos rozhodl přidat ještě nějaký navíc. Můj výběr nakonec padl na Barokomaraton v Plasech. Proč? Jednak se mi termín hodil do běžeckého plánu a dále jsem zahlédl na internetu mnoho kladných referencí na tento závod. Tím byl výběr zpečetěn. Rodině jsem na tento termín naplánoval návštěvu Techmánie v nedaleké Plzni a pak vyzvednutí mojí trosky po závodě. Pro balíček jsem si raději dojel už v pátek v podvečer, abych v sobotu, kdy přijedu sám vlakem, nebyl tak nervozní, jestli to všechno stihnu. V sobotu ráno jsem netrpělivě postával v Plzni na hlavním nádraží a po očku pozoroval různé více či méně známé tváře lidí oblečených do sportovního. Tipoval jsem si, kolik jich asi zamíří k lokálce do Plas. Docela dost. Myslím, že s minimálně půlkou vlaku jsem měl společný cíl. I když se mi běžná předstartovní nervozita mísila s nervozitou z neznámého prostředí a neznámého závodu, vše probíhalo hladce. Než jsem se nadál, byl tady start a masa asi 650 běžců se dala do pohybu. Nejprve jsem si říkal, že dát start maratonu a půlmaratonu na stejnou dobu není moc dobrý nápad. Kilometrové kolečko kolem areálu roztrhalo startovní pole do pěkného hada a další dva kilometry, než přišly první kopce, toto rozdělení dokončily. Takže to nakonec vůbec nevadilo.

První kopec

První kopec přesně splnil moje očekávání. Podle zveřejněného profilu měl být celkem prudký a dlouhý. Možná jsem ho čekal ještě prudší, ale to je jedno, stejně mě pěkně odrovnal. Tepová frekvence vylétla do oblak a i když se pak cesta narovnala a stoupání bylo jen lehké, stejně nechtěla moc klesnout. Cesta k silnici měla být trochu z kopce, asi i byla, ale to mi vůbec nepomohlo. A navíc hned na silnici začalo zase stoupání. Předbíhaly mě davy lidí. Utěšoval jsem se, že to jsou samí půlmaratonci, ale stejně mě to dost deptalo. Na druhou stranu odrovnat se v úvodních kilometrech maratonu také není moudré. Tak jsem běžel, jak to jen šlo, ale zároveň ne úplně naplno. Po dalším kopečku následoval seběh do obce Vrážné, kde byla první občerstvovačka a vyhrával k tomu obecní rozhlas. Partička místních před hospodou rožnila selátko, zkrátka pohoda. No tedy zas tak velká pohoda to nebyla, zvláště když cesta za vsí opět zamířila do kopce. A pak na křižovatku, kde se naše kroky rozdělily. Maratonci vlevo, půlmaratonci vpravo. Většina mířila doprava, ale pár dalších také zamířilo jako já vlevo. Po silnici, kde byla cesta trochu z kopce, to celkem šlo. Doběhl jsem Markétu Gruberovou, jednu z našich nejlepších ultraběžkyň, jejíž minulé výkony jsem použil jako etalon ke stanovení svého vysněného cílového času. Také seběh lesem dolu k potoku ušel, akorát vymletá kamenitá cesta nebyla úplně ideálním terénem. Nohy místo odpočinku dostaly opět dost zabrat. Za potokem na nás čekalo další stoupání, které nám nedopřálo většího oddechu. Pak se stoupání zase otočilo na klesání a přiběhli jsme do Křečova, kde byla další občerstvovačka.

Další kopce

Kousek za Křečovem se to zase otočilo a začalo se opět stoupat. Nic extra prudkého, ale pořád do kopce. Tempo sice jen 5:45 - 6:15, zato tepovka pořád okolo 160. Takže i když se člověku zdálo, že běží jako šnek, měl toho celkem dost. A tak pořád dál a dál. A dál. A dál. Když jsem zahlédl siluetu hospodářských budov, skladů, kravínů a kulatých zásobníků, tak jsem pookřál, protože jsem si pamatoval, že tam někde má být třetí občerstvovací stanice. Když jsme přiběhli na místo, kde se lesní cesta potkávala s polní, která vedla ke zmíněným siluetám, zarazilo mě, že máme pokračovat přesně opačným směrem. No co, asi změna trasy. Cítil jsem se podveden. Místo osvěžení následovaly další nezáživné kilometry do kopce lesem a mezi poli. A pak jsem zahlédl další takové siluety, tak typické pro zemědělské družstvo. Že bych se před tím spletl? Ano, tentokrát už tam ta občerstvovačka skutečně byla. A opravdu přišla vhod. Cesta ještě chvíli vedla do kopce, pak se to konečně zase otočilo a běželo se z kopce. Poté co jsme se vymotali z lesa, následoval seběh po silnici do Manětína k další občerstvovací stanici. "Tak to horší už mám za sebou," myslel jsem si naivně. Pravda sice byla, že ty počáteční kopce jsme měli konečně za sebou, ale před sebou ještě 22 kilometrů a síly už ubývaly.

Kosit to po louce, do kopce, z kopce a dál

Z Manětína to měla být, podle mapy profilu tratě, odpočinková část v délce asi necelých 6 km s pozvolným klesáním. Plánoval jsem, jak to budu kosit a celkově si odpočinu. Skutečnost však nebyla až tak růžová. Trochu z kopce to sice bylo, ale díky tomu, že se běželo po blátivých cestičkách a různě v terénu, tak to tak hladce prostě nešlo. Udržet tempo pod 5:20 min/km vyžadovalo přece jen nějaké to úsilí. Také už bylo znát, že máme dvacet kilometrů za sebou, takže se únava začala pozvolna projevovat. Na konci luk byla další občerstvovací stanice a před kopcem jsem se rozhodl dát si další gel. Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, kdo měl takovou strategii. Kopeček, který pak následoval, byl celkem nepříjemný a strmější, než bych čekal. Musel jsem dva kusy vyjít a vzpomněl jsem si na památnou větu, kterou vodič povzbuzoval Scotta Jureka při běhu WSER 100 miler. Když Scott přešel do kopce do chůze, říkal: "Tim (Twietmeyer) do tohohle kopečku nechodí, vybíhá ho.". Mně to ale nebylo moc platný. Nejsem ani Tim Twietmeyer, ani Scott Jurek, dokonce zdaleka ani jako Radek Brunner, který letošní závod vyhrál. Jakmile se ale stoupání trochu zmírnilo, přešel jsem do běhu, sice pomalého ale běhu. Nakonec se kopec přehoupl do klesání, občas celkem prudkého, takže jsem to zase napálil. Následoval další úsek po rovině a trochu z kopce, přes další louky, okraje lesů a nakonec okolo nějakého kempu. Trochu mi to už splývalo a začal jsem cítit únavu. Pak ovšem přišla občerstvovací stanice u "Podhrázského mlýna", která byla obsazena výhradně příslušnicemi něžnější poloviny lidstva. Jejich skandování jména závodníka a dalších povzbuzujících vět muselo nakopnout každého, kdo se tam zastavil. Toto povzbuzení  ale vydrželo jen pár stovek metrů, než přišlo další stoupání.

A zase do kopce a nohy už bolí

Na 31,5. km se to zase otočilo a začala finální zkouška výdrže. Zpočátku bylo stoupání trochu prudší, pak už cesta, vedoucí převážně lesem, stoupala jen lehce, ale zato vytrvale. Mně a myslím, že i většině dalších, právě ta vytrvalost už docela docházela. Přinutit se běžet bylo stále těžší. Musel jsem si dokola opakovat, že to jsou běžecké závody a ne chodecké. Z jednotvárnosti mě vytrhla akorát sedmá občerstvovací stanice za 35. kilometrem. Oživení však nepřišlo a tak jsem po pár stech metrech přešel potupně do chůze a tak zdolal prudší část kopce. Neustále jsem se ohlížel. Takoví soupeři v zádech, to je ta nejlepší motivace. Bohužel, nikde nikdo na dohled. Jakmile jsem viděl, že se kopec láme, opět jsem se rozběhl a za chvíli jsem byl na předposlední občerstvovačce v Žebronicích. Rychlé občerstvení a běžím dál. Místní organizátorky, které hlídají na trati, aby někdo, již značně zmožený únavou, náhodou neodbočil špatným směrem, mě informovaly, že už je to jen z kopce. Dobře. Po tři sta metrech klesání končilo a začínal další kopec. Sakra. Kecaly. Byl sice jen kratičký, ale byl tam. Za vesnicí se odbočovalo do polí, tam stál další navigátor a také opakoval tu kouzelnou větu, že už je to jen z kopce. Už jsem mu nevěřil. Bohužel měl pravdu. Bylo to z kopce. Jenže zapomněl dodat, že lesní cestičkou, úzkou, samý kořen a kamen. Rozbité nohy už běžely jen ze setrvačnosti a ani nevím, jak jsem to dokázal, abych nepřistál na zemi.

Tak už "jen" finiš do cíle

Seběh se trochu zmírnil, ale nohám to už bylo jedno. Dostal jsem křeč do pravého lýtka. Musel jsem zastavit a trochu si nohu promasírovat. Opatrně jsem se rozbíhal a zatím to šlo. Blížila se poslední občerstvovací stanice v místě nazvaném příhodně "Peklo". Název seděl naprosto přesně, alespoň na můj případ. Dostal jsem opět křeč do lýtka, až jsem klopýtnul a zaklel. Bylo to peklo. Opět jsem se opatrně dával do pohybu, zatímco mě předbíhal jeden ze závodníků. To mě nakoplo. "Nenechám se pár kilometrů od cíle takhle odrovnat." Běžel jsem opatrně, ale snažil jsem se zrychlit. Zatím to šlo. Blížil jsem se zpět k areálu, odkud se startovalo a věděl jsem, že mě čeká už jen poslední kilometrové kolečko. Upaloval jsem, co to šlo, protože jsem cítil soupeře za zády. Postupně, jak se cíl blížil, jsem zrychloval. "Přece se nenechám předběhnout těsně před koncem." Lýtko zatím drželo, vybavoval jsem si chuť soli z poslední občerstvovačky, abych její intenzitou zaplašil případné křeče. Fungovalo to. Proběhl jsem cílem. Uhájil jsem svoje pořadí, ale opravdu těsně. Celkově třetí žena Markéta Gruberová mi byla v patách a doběhla jen o dvě vteřiny za mnou. Uf, to bylo opravdu těsné.

Bylo to hezké, tak příště zas?

Po doběhu jsem toho měl celkem dost a musel jsem se chvíli vzpamatovávat. Přihlásila se žaludeční nevolnost, ale zdaleka to nebylo tak hrozné jako po Silvě Nortice, kde mi bylo špatně snad půl hodiny. Na chvíli jsem si sedl a dostal křeč do levé nohy, pěkně po vnitřní straně, od stehna až k lýtku. "No, nic se s tím nedá dělat, musím to nějak protrpět. Vyřídím pár telefonátů rodině a známým a ono to časem přejde," pomyslel jsem si. Jak jsem tam tak zničeně seděl, přišla ke mně organizátorka s cedulkou "lékař" na tričku. Ptala se, jestli něco nepotřebuji, že viděla, že mám křeč. S díky jsem vše odmítl. Odešla, ale myslím, že mě z povzdálí raději ještě chvíli pozorovala. Ocenil jsem takovou pozornost pořadatelů. Po tak vyčerpávajícím zážitku může mít opravdu někdo problém. (Pokud nejste Radek Brunner, který si dá závod jako trénink, vyhraje ho a druhý den si dá dalších tréninkových 30km v tempu 5:00 min/km.) Za chvíli jsem se zkusil zvednout a šlo to, křeče jsem už nedostal. Došel jsem si pomalu nafasovat pití (pivo) a jídlo (těstoviny) a trochu se občerstvil. Pak už zbývalo si jen vyzvednout batoh z úschovny a převléci se z prosoleného běžeckého oblečení do něčeho civilnějšího. Ještě jsem si pak užíval místní skvělé atmosféry a čekal na losování tomboly. Jako obvykle jsem nic nevyhrál, ale s tím jsem počítal. Než si mě přijela vyzvednout rodina, která mezitím strávila pěkné chvilky v Plzni v Techmánii, jsem měl tak akorát čas na procházku areálem místního kláštera a úvahy, zda se sem vrátím. Areál kláštera je obrovský a působí úchvatně. Stejně tak organizace, nálada a zkrátka celý závod. Nemám, co bych vytknul. Tak za rok (pokud rodina a zdraví dá) zas.

Silva Nortica Run 2016 - podruhé a lépe

Příprava nebo ne?

Po loňském ročníku, který (pro mě) dopadl celkem neslavně (viz Silva Nortica run 2015) jsem se letos rozhodl neponechat nic náhodě a začít trénovat již od února. Jak to na konci března dopadlo, si můžete přečíst tady (Krysáka bolí zadek (jako čert)). Zpět do tréninku jsem se dostal 3.5. ne ještě zcela zdravý, ale blížící se Vltava Run 2016 o víkendu 14. - 15.5. si vynutil, i přes stálou bolest v zádech, návrat k běhání. Naštěstí zranění již zřejmě bylo celkem zahojené a bolest pocházela spíše od namožených okolních svalů. Samozřejmě, že jsem začínal běhat od krátkých 3 - 5 kilometrových kousků volným tempem přes 6 minut na kilometr a postupně délku prodlužoval na 5 - 10 km. První cíl byl uběhnout 3x cca 10 km v rámci Vltava Run. To se povedlo a dokonce jsem se nechal strhnout k časům okolo 4:50 na km. Zranění již naštěstí bylo opravdu zahojené, takže celý závod dopadl dobře. Po jeho skončení mi zbývaly tři týdny na přípravu na Silva Nortica Craft Maraton. Docela málo, ale rozhodl jsem se, že to musí stačit. Radek Brunner začal běhat 14 dní po operaci kolene a za necelé dva měsíce už vyhrál v Plzni závod na 100 km. Radek je ovšem úplně jiná třída, takže to sice nelze srovnávat, ale je vidět, že když člověk chce, tak to prostě jde. A někdy více než dobře. Já taky chtěl, takže jsem zaplašil myšlenku zkusit změnit registraci na maraton na registraci na půl-maraton a běhal, jak to šlo. První týden jsem se soustředil na prodloužení běhů pomalu přes deset kilometrů a celkem naběhal 60 km za 6 běhů. Další týden jsem si mezi kratšími běhy do deseti kilometrů vyzkoušel nejprve 15 a později 21 km. Celkem opět šest běhů a 70 km. Vím, že to nebylo úplně předpisové navyšování vzdáleností, ale co mi zbývalo. Doufal jsem, že se tělo rozpomene na ještě delší týdenní kilometráže naběhané v únoru a březnu a že se opět nezařadím mezi belhající se marody. Poslední týden jsem opět zařadil kratší běhy okolo 6 km a v úterý poslední delší běh 19 km. Ve čtvrtek jsme se s rodinou odjeli ubytovat do Novohradských hor a v pátek jsem si dal regeneraci v bazénu v Třeboni a večer už jen poslední tříkilometrový výklus. 

 

Pomalu, ale jistě

Ačkoliv jsem si původně dělal velké plány, jak si letos spravím reputaci, tak nakonec jsem měl v plánu hlavně dokončit a pokud možno v trochu lepším čase než loni. Po zkušenostech jsem se rozhodl začít opravdu volně a prvních 19 km běžet opravdu pohodlně, aby zbyla síla a energie na těch dalších 23, které mají mnohem náročnější výškový profil. Zařadil jsem se tedy do druhé poloviny startovního pole a od začátku se hodně krotil. Nervozita však stejně udělala své a i když jsem běžel mezi 5:40 a 6:00, tak jsem stejně měl tep 150. To mi na klidu nepřidalo, ale pokusil jsem se to ignorovat. Běželo se mi pěkně a nebyl důvod se znepokojovat. V plánu bylo běžet prvních 19 km v tempu okolo 5:45 a to se mi celkem dařilo. Některé úseky, které byly více do kopce, jsem měl sice přes 6:00 min na kilometr, ale další zase do 5:20. Do Horní Stropnice, kde byl start, jsem se vrátil po hodině a 50 minutách a vyrazil na druhé náročnější kolečko. To začíná nejprve celkem příjemným klesáním a drobným stoupáním, ale po dvou kilometrech se rovinatý terén začne zvedat směrem k Dobré Vodě. Tady se teprve pozná, jak je na tom kdo fyzicky.

Start v 9:00 v Horní Stropnici

Závodit se začíná v Dobré vodě

Počáteční výběh po louce jsem letos dal celý a prudký lesní úsek jsem cíleně vyšel a dal si první energetický gel. Před dalším stoupáním se bude hodit. Hned po dosažení silnice se dalo zase běžet a těch posledních pár metrů k nádhernému kostelu v Dobré Vodě nebyl problém, obzvláště když před kostelem byla další občerstvovačka. Zapil jsem pořádně ten spořádaný gel a vyrazil po schodech k dalšímu stoupání. Rodina, která se tam podle plánu dostavila, mě kousek vyprovodila a pak už to bylo zas jen na mně. Popoběhl jsem kousek k prudšímu kopci, kde se úzkou pěšinou stejně dalo jít jen husím pochodem. Všichni přede mnou šli, tak jsem se také šetřil a když se stoupání trochu zmírnilo, vyrazil jsem ulovit první skalpy. Protože jsem se v první části celkem šetřil, měl jsem zatím sil dost a nastal čas to trochu rozbalit. Jeden prudší kousek jsem opět raději šel, ale před tím, než se cesta přehoupla opět dolu, jsem se posunul opět více kupředu. Následoval seběh do Hojné Vody, kde jsem naposledy před cílem viděl svoji fandící rodinu. Po proběhnutí vesnicí následovala další občerstvovačka a pak se cesta stáčela doprava směrem do lesa. Loni v tom velikém vedru jsem ty kopce většinou šel, protože jsem prostě nemohl. Letos nebyl problém je běžet. I když pomalejším tempem 5:45 - 6:30, ale přece jen běžet. V lese jsem se v těchto výbězích postupně posunul zase o pár míst vpřed. Minul jsem úsek, kde jsem loni dostal ty hrozné křeče do hamstringů, ale letos to bylo zatím bez problémů. Tak jsem pádil dál. Následovalo několik seběhů, které jsem ze strachu, abych si záda a zadek po zranění úplně nezničil, neběžel naplno, ale ti co jsem před tím předběhl zůstali za mnou. Dorazil jsem na další občerstvovací stanici, kde jsem loni hltal sůl a vyrazil na část vedoucí po silnici, kde se dalo opět běžet celkem rychle. Tedy pokud na to člověk měl. Zatím jsem se cítil dobře, takže jsem se moc nešetřil a tyto kilometry 29 - 31 dal za 5:09, 5:45 a 5:15 min na km.

Kostel v Dobré Vodě. Dominanta tohoto kraje.

Občerstvovací stanice u kostela v Dobré Vodě

Velký Jindřichov aneb kdo přepálil začátek už nemůže

Pak již cesta zabočila do kopce a přehoupla se k samotě nazvané Velký Jindřichov. Tady s 32 kilometry v nohách začalo být znát, kdo to na začátku přepálil a kdo už nemůže a kdo má natrénováno na více. Já jsem byl opět celkem v pohodě, takže jsem si seběh po kamenité cestě celkem užíval a těšil se na další občerstvovačku, která následovala po zatáčce v lese, před posledním velkým stoupáním na cestě. Dal jsem další gel a opět ho dost zapil a vyrazil na cestu. Běžec přede mnou na tom byl ještě o trochu lépe, tak mě do kopce vytáhl a pak mi postupně zmizel v dáli. Zatím se mi běželo pořád dobře, ale únava již začínala být znát. Poslední kopeček před občerstvovací stanicí na 39. kilometru jsem sice vyšel, ostatně jako i další běžci okolo mne, ale hned pak měl začít finální seběh po silnici do Horní Stropnice a tam jsem měl v plánu to opět rozbalit.

Silniční úsek v Hojné Vodě

Už jen 3 5 kilometrů do cíle

Do cíle měly zbývat poslední 3 kilometry a cesta vedla z kopce. Co snazšího si přát? Snad jen aby unavené nohy ještě chvíli vydržely. Bohužel to nebylo tak jednoduché. Loni jsem již byl tak vyčerpaný, že i běh z kopce byl většinou nad moje síly. A neustálé náběhy na křeče to korunovaly.
Letos to bylo lepší, ale těm křečím jsem se nakonec opět nevyhnul. Začaly se ozývat v lýtkách, zatím jen v náznacích, ale stačil jeden odlišný krok a raději jsem musel přejít do chůze. "Ne! To ne!" říkal jsem si: "Teď jsem to měl rozbalit a zdolat ještě nakonec několik vysílených soupeřů." Ale místo toho několik dalších běžců předběhlo mě. Snažil jsem se tomu nepoddávat a rozběhl se také. Po chvíli se křeče ozvaly zase a já musel potupně přejít do chůze. Minuli jsme značku 40 km. Už jen kousek, jen 2 km. To mě povzbudilo k dalšímu opatrnému běhu. Kilometry ubíhaly, jeden, dva a cíl v nedohlednu. "Sakra, to je divný maraton." říkal jsem si po 42 km, kdy jsem doběhl k poslední občerstvovačce a ceduli 1000m. Nakonec to byly skoro další dva. Dva, když jsem se po další chodecké vložce opět rozběhl, abych konečně dorazil do cíle na stadionu v Horní Stropnici.  

Cíl na stadionu v Horní Stropnici

Konec dobrý, všechno dobré

Nakonec z toho byl čas 4:23:34 a pěkné 35. místo. Ano, mohlo to být lepší, ale také to mohlo být horší. A vzhledem k mému zranění a krátkému tréninku to vlastně bylo lepší, než v co jsem vůbec mohl doufat. Po doběhu se mi sice udělalo špatně od žaludku, takže jsem rodinu a kamarády, co běželi půl-maraton, moc nevnímal, ale po půl hodince se to uklidnilo a tak jsem si dal tu polévku a pivo, na které jsem měl kupón u startovního čísla. Posílen jsem společně s dalšími očekával doběh vítěze závodu na 103 km, kterým se po třetí za sebou stal Radek Brunner. Nevím, jak je to možné, ale přišlo mi, že vypadal mnohem méně zničený než já po 44 km. Je to zkrátka borec a úplně jiná bežecká třída. Nechal jsem ho chvíli oddychnout a pak se vypravil mu pogratulovat a požádat ho o společnou fotografii. Loni jsem takhle ulovil jinou hvězdu českých ultramaratonů - Dana Orálka. Chvíli jsme pokecali o běhání a pak už jsme se vydali každý svou cestou. Já do sprchy a pak s rodinou na výlet do Nových Hradů. Kupodivu, nohy se vzpamatovaly, ani moc nebolely a křeče už jsem nedostal.

Zničeně odpočívám po doběhu

Tak zas příště?

S Radkem Brunnerem

Trvalé značení trasy

Krysáka bolí zadek (jako čert)

Jak se to stane?

Stane se to, ani nevíte jak. Co? No, běžecké zranění. Alespoň tak se to stalo mně 28.3.2016. Prostě jsem běžel, cítil se parádně a najednou jsem zjistil, že se trochu belhám na jednu stranu, protože mě bolí v zádech tam, kde přecházejí v zadek. Ze začátku to nebylo nijak hrozné, tak jsem se rozhodl, že těch pár kilometrů co mi zbývá, nějak doběhnu. Pravděpodobně se to časem začalo zhoršovat, ale to jsem moc nevnímal. Jak je člověk rozběhnutý a v pohybu, tak to pořád nějak jde, dokud se nezastaví. A když jsem se nakonec zastavil, tak pak už jsem měl problém pomalu i chodit. A jak si člověk odpočinul a záda ještě více zatuhly, tak to pak bylo ještě horší.
"No, tak jsem si asi natáhl nějaký sval," říkal jsem si pro sebe, "pár dní to bude bolet a pak se to srovná." Ale nakonec to trvalo mnohem déle.
Ten týden už jsem neběhal a i chůze z práce na oběd a zpět bolela. Pajdal jsem se jako starý invalida. Po týdnu to moc lepší nebylo. Prohledal jsem internet a snažil se najít nějaké rady. Skoro všechny příspěvky nakonec ústily ke stejnému závěru: "Bez návštěvy lékaře a rentgenu/sono vyšetření nelze stanovit, jak vážné je zranění a jakou léčbu bude potřebovat."
Nevím jak vy, ale já chození k lékaři nemiluji. Skoro bych řekl, že to úplně nenávidím. Vždy to bývá až poslední možnost, kdy už nic jiného nezbývá. "No, tak já to tedy zkusím," řekl jsem si nakonec. Přece jen jsem měl strach, aby to nebylo něco vážnějšího.

Dr. Voštěp

Nejprve jsem zamířil ke svému praktickému lékaři, kde jsem nečekal nějaké rozřešení, ale potřeboval jsem doporučení na odborné vyšetření. Dopadlo to přesně, jak jsem předpokládal, prohlédl mě, nic nezjistil a doporučil mě na rehabilitaci. Tak jsem se přesunul do další čekárny. Po hodince a půl jsem byl na řadě. Pan doktor si nechal vylíčit, co mě trápí a pak už mě nepustil ani ke slovu. Nejdříve mě vyšetřoval ve stoje. Při předklonu to ani nebolelo, zato při záklonu ano. Pak si mě položil a různě mi kroutil pravou nohou a mačkal na různá  místa. Tehdy jsem si začal připadat jako simulant. Nic z toho mě nebolelo. Když skončil, došel k počítači, chvíli něco datloval a řekl: "To bude něco svalového, napíšu vám rehabilitaci." Nesměle jsem se zeptal, co přesně mě tedy trápí. "To bude rotátor kyčle," vynesl doktor svůj soud. "Nesportujte a na rehabilitaci vám ukážou cvičení, co budete dělat." Podal mi výpis z počítače a vyprovodil mě ven. Nezmohl jsem se na odpor a zaťukal na vedlejší dveře, kde sídlily rehabilitační sestry. Ty mě objednaly na rehabilitaci za 10 dní, dřív prý volno nemají. Byl jsem z toho znechucen, za 10 dní už jsem chtěl zase běhat. 

Cvičeníčko, mučeníčko

Tak jsem si pak doma sám naordinoval cvičení. Ráno jsem se hodinku poctivě rozcvičoval. Něco bolelo, něco ne. Určitě není moudré jít moc přes bolest. Jak říkával náš mistr v době, kdy jsem ještě chodil na jógu: "Cvičte do takové polohy, kdy máte jistotu, že pokud to trochu bolí, tak to přestane, jakmile přestanete cvičit." Dny utíkaly, ale situace se moc nelepšila. Při chůzi to sice už skoro nebolelo, ale při pokusu se rozběhnout to bylo hned zase cítit. Na rehabilitaci jsem dostal pětiminutovou masáž ultrazvukem, pak asi 10 minut ručně a pak cvičení. Sestřičky se vyjádřily v tom smyslu, že na rotátor kyčle to nevypadá podle toho, že jsem při některých cvičeních necítil žádnou bolest. Tak jsem prostě cvičil, co mi řekly. Něco už jsem znal, něco bylo nové. Celkový pokrok po 14 dnech opět nic moc. Zkoušel jsem trochu běhat, ale pořád to bolelo a nějak jsem si netroufal s tím pokračovat, abych si to zbytečně nekomplikoval. Registrace a zaplacené startovné na "Půlmaraton plzeňského kraje" se změnilo na rezignaci a tím jsem si odbyl svoje první DNS. Co se dalo dělat, na 21 km ani ve volném tempu jsem se necítil a stejně to nemělo cenu tam ještě s celou rodinou cestovat a zbytečně tak utrácet další peníze za nic. Když se předepsané rehabilitace chýlily ke konci, objednal jsem se opět k panu doktorovi. "Tentokrát se nenechám odbýt," říkal jsem si, "tentokrát budu chtít rentgen/ultrazvuk, aby se zjistilo, co přesně mi tedy je."

Dr. Voštěp podruhé a naposled

Ač jsem měl jasné předsevzetí ohledně rentgenu/ultravuku, dopadlo to stejně úplně jinak. Postěžoval jsem si, že se záda sice trochu zlepšila, ale v pořádku stále nejsou. Na to jsem dostal odpověď, že to chce trpělivost, že taková zranění se léčí i dva nebo tři měsíce. Popsal jsem, kde mě to při běhání stále bolí. Pan doktor udělal výslech, jak daleko jsem běžel, jak dlouho to pak bolelo, atd. Pak mě znovu vyšetřil. Pokoušel jsem se mu navrhnout ten rentgen/ultravuk, ale nechtěl mě opět pustit ke slovu. Nakonec mi řekl, abych to prostě nepřeháněl a pokud to bude bolet, tak abych neběhal. A že mi přidá rehabilitaci a na shledanou, mám ještě plnou čekárnu dalších. Tak jsem ještě rehabilitoval a pak jsem si v jednu chvíli řekl, že už to je 6 týdnů, a že se to už určitě zahojilo a rozhodl se prostě běhat. Buď už to bude v pohodě, anebo se to podělá, ale ať už to má nějaký vývoj.

Běhat nebo neběhat?

Bylo to těžké rozhodování. Chůze už byla v pohodě, i když taky to občas ještě bolelo. Běh zatím bolel vždy, na začátku jen trochu a postupně se to zhoršovalo. Nejnáročnější bylo "brzdění z kopce", to se zřejmě zapojovaly svaly, které se zraněním souvisely a to zatím bolelo vždy. Začínal jsem jen omezenou kilometráží (3-4 pak 5 km) a sledoval co se bude dít. Nejprve rychlejší chůzí a pak lehký klus. Naštěstí se to nehoršilo, ale spíše lehce zlepšovalo. Tak jsem optimisticky pokračoval a postupně kilometry přidával. Vybíral jsem si spíše rovinaté trasy, protože kopcovitý terén by byl zatím příliš náročný. Až po několika dalších bězích jsem opatrně vyrazil na lesní stezky. Nejhorší byly seběhy, takže jsem je absolvoval pomalu a opatrně. Krátké kroky, jen takové cupitání. Věřil jsem, že to tělo vydrží. Vydrželo.

Run, run, Vltava Run

Mezitím se již neúprosně blížil další závod Vltava Run 2016, na který mě přemluvil kolega Jirka. Pokoušel jsem se shánět náhradníka, ale nikdo z mého okolí neměl takto na poslední chvíli zájem se zapojit. Než jsem vyrazil na závod, tak jsem zkusil 10 km a nějak to šlo, tak jsem doufal, že to tělo zvládne. Rozhodně jsem plánoval to vzít volně a nezničit se. Ale ono to v tom týmovém duchu tak úplně nejde. Všichni do toho dávali hodně, takže pak je těžké do toho jít volně. Naštěstí jsem měl možnost vyměnit si s kolegy svoje původní úseky za kratší a mírnější. A to také nebylo k zahození. Tělo bylo po delší přestávce zpohodlnělé a tepy hned vyběhly do závratných výšin. Ale nakonec se mi dařilo udržet průměrnou rychlost někde kolem 4:45 - 4:55 min/km, takže to nebyl úplný propadák. Celkově se nám docela dařilo, takže nakonec z toho bylo pěkné 34. místo a čas 29h 41m 58s.

Dozvuky zranění sice trvaly a zvlášť seběhy z kopců ještě bolely, ale snažil jsem se alespoň trochu běžet opatrně.

Proč?

Proč se mi to stalo? Proč zrovna mně? A jak bych se tomu měl příště vyhnout? Tyhle otázky mě po nějakém čase, kdy jsem nemohl běhat, začaly trápit, ale uspokojivou odpověď se mi nepodařilo nalézt. Jako první věc jsem se snažil si vzpomenout, kde jsem bolest v zádech ucítil poprvé. Nevím, prostě si nevzpomínám. Tedy vím, kde mě to už určitě bolelo, protože jsem se tam rozhodoval, zda to doběhnu a nebo ne, ale určitě to začalo již dříve. Zpětně jsem přemýšlel o tom, jestli jsem v tom okamžiku neměl raději zastavit a nedoběhnout. Vzhledem k tomu, že se jednalo jen o tréninkový běh a ne žádný závod, nebylo nutné se do běhu nutit. Ale naopak, pokud si vzpomínám, bolest ze začátku nebyla nijak hrozná, takže zase nebyl úplně jasný důvod zastavit. Ruku na srdce, kdyby člověk měl zastavit při každém píchnutí nebo zabolení, tak to by se někdy neběhalo vůbec. Takže co s tím? Je to bohužel tak, jak píšou v knihách a jak mi řekla i ta rehabilitační sestřička: "Já vám nemůžu říci, zda můžete běhat nebo ne, to musíte vycítit sám." Bohužel je to tak. Někdy pomůže zkušenost, někdy náhoda. Jak v tom kladném, tak i v tom záporném smyslu. Časem člověk získá zkušenost s tím, jaký druh bolesti zmizí sám od sebe a jaký ne. Jaký signalizuje jen únavu svalů a co už hrozí vážnějším zraněním. Ale stoprocentně to rozlišit nelze a neumí to ani profíci. I v jejich případě celkem dost často nevyhodnotí signály správně a výsledkem je pak dlouho trvající výpadek nebo zranění.

Moudřejší ustoupí a běžec běží dál

Možná, že moje zranění způsobil jeden špatný došlap, jak říkal pan doktor. Jisté je, že pokud by bylo tělo v pořádku, tak ho nemůže jeden špatný došlap úplně odrovnat. Zřejmě toho bylo více a ten jeden došlap byla ta poslední kapka. Ono nikdy nic není úplně bez příčiny a bez varování. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak nejhorší je takové to amatérské nadšení. Ono vás sice krásně pohání, abyste běhali dále a rychleji. Vyžene vás i v té plískanici, kdy by člověk psa nevyhnal. Ale občas vás taky vyžene častěji a dále, než byste vzhledem k tělesným možnostem měli. Je to tak, hlava nám pomáhá i škodí zároveň. Takže není určitě na škodu připomenout si, že rychlé navyšování objemů prostě není dobré. Píšou to v těch knihách stále dokola, ale člověk tomu prostě nechce rozumět. Takže trpělivost, trpělivost, trpělivost a ještě jednou trpělivost. Já sám si to musím opakovat pořád, ale občas tomu také neuniknu. Pokud to dopadne dobře, tak je vše v pořádku. Ale někdy se to také nemusí vyplatit a pak se holt nedá nic dělat. Ale každé zranění se nakonec zahojí a pokud vás ani tato pauza neodradí, tak je to jenom dobře. Takže běhejte, ale s mírou!