pátek 1. července 2016

Silva Nortica Run 2016 - podruhé a lépe

Příprava nebo ne?

Po loňském ročníku, který (pro mě) dopadl celkem neslavně (viz Silva Nortica run 2015) jsem se letos rozhodl neponechat nic náhodě a začít trénovat již od února. Jak to na konci března dopadlo, si můžete přečíst tady (Krysáka bolí zadek (jako čert)). Zpět do tréninku jsem se dostal 3.5. ne ještě zcela zdravý, ale blížící se Vltava Run 2016 o víkendu 14. - 15.5. si vynutil, i přes stálou bolest v zádech, návrat k běhání. Naštěstí zranění již zřejmě bylo celkem zahojené a bolest pocházela spíše od namožených okolních svalů. Samozřejmě, že jsem začínal běhat od krátkých 3 - 5 kilometrových kousků volným tempem přes 6 minut na kilometr a postupně délku prodlužoval na 5 - 10 km. První cíl byl uběhnout 3x cca 10 km v rámci Vltava Run. To se povedlo a dokonce jsem se nechal strhnout k časům okolo 4:50 na km. Zranění již naštěstí bylo opravdu zahojené, takže celý závod dopadl dobře. Po jeho skončení mi zbývaly tři týdny na přípravu na Silva Nortica Craft Maraton. Docela málo, ale rozhodl jsem se, že to musí stačit. Radek Brunner začal běhat 14 dní po operaci kolene a za necelé dva měsíce už vyhrál v Plzni závod na 100 km. Radek je ovšem úplně jiná třída, takže to sice nelze srovnávat, ale je vidět, že když člověk chce, tak to prostě jde. A někdy více než dobře. Já taky chtěl, takže jsem zaplašil myšlenku zkusit změnit registraci na maraton na registraci na půl-maraton a běhal, jak to šlo. První týden jsem se soustředil na prodloužení běhů pomalu přes deset kilometrů a celkem naběhal 60 km za 6 běhů. Další týden jsem si mezi kratšími běhy do deseti kilometrů vyzkoušel nejprve 15 a později 21 km. Celkem opět šest běhů a 70 km. Vím, že to nebylo úplně předpisové navyšování vzdáleností, ale co mi zbývalo. Doufal jsem, že se tělo rozpomene na ještě delší týdenní kilometráže naběhané v únoru a březnu a že se opět nezařadím mezi belhající se marody. Poslední týden jsem opět zařadil kratší běhy okolo 6 km a v úterý poslední delší běh 19 km. Ve čtvrtek jsme se s rodinou odjeli ubytovat do Novohradských hor a v pátek jsem si dal regeneraci v bazénu v Třeboni a večer už jen poslední tříkilometrový výklus. 
 

Pomalu, ale jistě

Ačkoliv jsem si původně dělal velké plány, jak si letos spravím reputaci, tak nakonec jsem měl v plánu hlavně dokončit a pokud možno v trochu lepším čase než loni. Po zkušenostech jsem se rozhodl začít opravdu volně a prvních 19 km běžet opravdu pohodlně, aby zbyla síla a energie na těch dalších 23, které mají mnohem náročnější výškový profil. Zařadil jsem se tedy do druhé poloviny startovního pole a od začátku se hodně krotil. Nervozita však stejně udělala své a i když jsem běžel mezi 5:40 a 6:00, tak jsem stejně měl tep 150. To mi na klidu nepřidalo, ale pokusil jsem se to ignorovat. Běželo se mi pěkně a nebyl důvod se znepokojovat. V plánu bylo běžet prvních 19 km v tempu okolo 5:45 a to se mi celkem dařilo. Některé úseky, které byly více do kopce, jsem měl sice přes 6:00 min na kilometr, ale další zase do 5:20. Do Horní Stropnice, kde byl start, jsem se vrátil po hodině a 50 minutách a vyrazil na druhé náročnější kolečko. To začíná nejprve celkem příjemným klesáním a drobným stoupáním, ale po dvou kilometrech se rovinatý terén začne zvedat směrem k Dobré Vodě. Tady se teprve pozná, jak je na tom kdo fyzicky.

Start v 9:00 v Horní Stropnici

Závodit se začíná v Dobré vodě

Počáteční výběh po louce jsem letos dal celý a prudký lesní úsek jsem cíleně vyšel a dal si první energetický gel. Před dalším stoupáním se bude hodit. Hned po dosažení silnice se dalo zase běžet a těch posledních pár metrů k nádhernému kostelu v Dobré Vodě nebyl problém, obzvláště když před kostelem byla další občerstvovačka. Zapil jsem pořádně ten spořádaný gel a vyrazil po schodech k dalšímu stoupání. Rodina, která se tam podle plánu dostavila, mě kousek vyprovodila a pak už to bylo zas jen na mně. Popoběhl jsem kousek k prudšímu kopci, kde se úzkou pěšinou stejně dalo jít jen husím pochodem. Všichni přede mnou šli, tak jsem se také šetřil a když se stoupání trochu zmírnilo,š vyrazil jsem ulovit první skalpy. Protože jsem se v první části celkem šetřil, měl jsem zatím sil dost a nastal čas to trochu rozbalit. Jeden prudší kousek jsem opět raději šel, ale před tím, než se cesta přehoupla opět dolu, jsem se posunul opět více kupředu. Následoval seběh do Hojné Vody, kde jsem naposledy před cílem viděl svoji fandící rodinu. Po proběhnutí vesnicí následovala další občerstvovačka a pak se cesta stáčela doprava směrem do lesa. Loni v tom velikém vedru jsem ty kopce většinou šel, protože jsem prostě nemohl. Letos nebyl problém je běžet. I když pomalejším tempem 5:45 - 6:30, ale přece jen běžet. V lese jsem se v těchto výbězích postupně posunul zase o pár míst vpřed. Minul jsem úsek, kde jsem loni dostal ty hrozné křeče do hamstringů, ale letos to bylo zatím bez problémů. Tak jsem pádil dál. Následovalo několik seběhů, které jsem ze strachu, abych si záda a zadek po zranění úplně nezničil, neběžel naplno, ale ti co jsem před tím předběhl zůstali za mnou. Dorazil jsem na další občerstvovací stanici, kde jsem loni hltal sůl a vyrazil na část vedoucí po silnici, kde se dalo opět běžet celkem rychle. Tedy pokud na to člověk měl. Zatím jsem se cítil dobře, takže jsem se moc nešetřil a tyto kilometry 29 - 31 dal za 5:09, 5:45 a 5:15 min na km.

Kostel v Dobré Vodě. Dominanta tohoto kraje.

Občerstvovací stanice u kostela v Dobré Vodě


Velký Jindřichov aneb kdo přepálil začátek už nemůže

Pak již cesta zabočila do kopce a přehoupla se k samotě nazvané Velký Jindřichov. Tady s 32 kilometry v nohách začalo být znát, kdo to na začátku přepálil a kdo už nemůže a kdo má natrénováno na více. Já jsem byl opět celkem v pohodě, takže jsem si seběh po kamenité cestě celkem užíval a těšil se na další občerstvovačku, která následovala po zatáčce v lese, před posledním velkým stoupáním na cestě. Dal jsem další gel a opět ho dost zapil a vyrazil na cestu. Běžec přede mnou na tom byl ještě o trochu lépe, tak mě do kopce vytáhl a pak mi postupně zmizel v dáli. Zatím se mi běželo pořád dobře, ale únava již začínala být znát. Poslední kopeček před občerstvovací stanicí na 39. kilometru jsem sice vyšel, ostatně jako i další běžci okolo mne, ale hned pak měl začít finální seběh po silnici do Horní Stropnice a tam jsem měl v plánu to opět rozbalit.

Silniční úsek v Hojné Vodě

Už jen 5 kilometrů do cíle

Do cíle měly zbývat poslední 3 kilometry a cesta vedla z kopce. Co snazšího si přát? Snad jen aby unavené nohy ještě chvíli vydržely. Bohužel to nebylo tak jednoduché. Loni jsem již byl tak vyčerpaný, že i běh z kopce byl většinou nad moje síly. A neustálé náběhy na křeče to korunovaly.
Letos to bylo lepší, ale těm křečím jsem se nakonec opět nevyhnul. Začaly se ozývat v lýtkách, zatím jen v náznacích, ale stačil jeden odlišný krok a raději jsem musel přejít do chůze. "Ne! To ne!" říkal jsem si: "Teď jsem to měl rozbalit a zdolat ještě nakonec několik vysílených soupeřů." Ale místo toho několik dalších běžců předběhlo mě. Snažil jsem se tomu nepoddávat a rozběhl se také. Po chvíli se křeče ozvaly zase a já musel potupně přejít do chůze. Minuli jsme značku 40 km. Už jen kousek, jen 2 km. To mě povzbudilo k dalšímu opatrnému běhu. Kilometry ubíhaly, jeden, dva a cíl v nedohlednu. "Sakra, to je divný maraton." říkal jsem si po 42 km, kdy jsem doběhl k poslední občerstvovačce a ceduli 1000m. Nakonec to byly skoro další dva. Dva, když jsem se po další chodecké vložce opět rozběhl, abych konečně dorazil do cíle na stadionu v Horní Stropnici.  

Cíl na stadionu v Horní Stropnici

Konec dobrý, všechno dobré

Nakonec z toho byl čas 4:23:34 a pěkné 35. místo. Ano, mohlo to být lepší, ale také to mohlo být horší. A vzhledem k mému zranění a krátkému tréninku to vlastně bylo lepší, než v co jsem vůbec mohl doufat. Po doběhu se mi sice udělalo špatně od žaludku, takže jsem rodinu a kamarády, co běželi půl-maraton, moc nevnímal, ale po půl hodince se to uklidnilo a tak jsem si dal tu polévku a pivo, na které jsem měl kupón u startovního čísla. Posílen jsem společně s dalšími očekával doběh vítěze závodu na 103 km, kterým se po třetí za sebou stal Radek Brunner. Nevím, jak je to možné, ale přišlo mi, že vypadal mnohem méně zničený než já po 44 km. Je to zkrátka borec a úplně jiná bežecká třída. Nechal jsem ho chvíli oddychnout a pak se vypravil mu pogratulovat a požádat ho o společnou fotografii. Loni jsem takhle ulovil jinou hvězdu českých ultramaratonů - Dana Orálka. Chvíli jsme pokecali o běhání a pak už jsme se vydali každý svou cestou. Já do sprchy a pak s rodinou na výlet do Nových Hradů. Kupodivu, nohy se vzpamatovaly, ani moc nebolely a křeče už jsem nedostal.

Zničeně odpočívám po doběhu

Tak zas příště?



S Radkem Brunnerem
Trvalé značení trasy


Žádné komentáře:

Okomentovat