Moravské letní minigrilování

Co tě to zase popadlo!

Tak přesně takhle reagovala moje drahá a tolerantní polovička. To už ti nestačí běhat maratóny. Já to věděla. Ty si pořád čteš o těch ultrašílencích a už to chceš taky zkoušet. No, snažil jsem se jí to vymluvit: "Tohle vlastně není žádný ultramaraton. Já se hlásím jen na miniMUM, tedy pouhé 3 maratony za týden, vždy ob dva dny. Bude to taková prima dovolená začátkem července a mezitím se vám budu věnovat." Pro tentokrát jsem to nějak ukecal a když jsem žádal finální potvrzení, tak jsem ho dostal se slovy: "No, jo. Tak se tam teda přihlaš. Stejně nedáš pokoj, dokud to nevyzkoušíš." A tak jsem tedy neváhal. No měl jsem tedy přece jen trochu nahnáno. Tři maratony do týdne a hlavně to horko. I když zimu moc nemiluji, tak jsem spíše běžec do zimních teplot. Horko mi prostě nedělá dobře. Vím, že mám přirozeně hustější krev a když se k tomu přidá horko a dehydratace, tak srdíčko buší jak o závod, tepy letí nahoru a výkon dolů. Takže jsem byl opravdu dost zvědavý, jak to budu zvládat.

První grilování - Lomnické

Trasy závodu procházely během let různými změnami, až se poslední dobou ustálily na současné variantě. První etapa začíná v Lomnici v neděli ve 14:00. Z domova jsme vyráželi v neděli ráno a čekalo nás něco přes 200 km po pověstné dálnici D1 zmítané rekonstrukční horečkou. Naštěstí byl průjezd celkem plynulý, takže cesta plynula podle plánu. Rozhodli jsme se využít služeb navigace Waze a svěřili jsme se do její moci. Navrhla nám sjetí z dálnice dříve, než jsme chtěli, ale poslechli jsme. Dobře jsme udělali, cesta po které jsme chtěli původně jet měla uzavírku, takže bychom zřejmě nervózně hledali, jak to objet. Takhle jsme celkem v pohodě dorazili do Lomnice časově přibližně podle plánu, necelé dvě hodiny před startem. Odbyl jsem si registraci a začal se připravovat na závod, zatímco rodina se odebrala na oběd. Pak už tady byl start a dobrodružství začalo. Jelikož mě čekaly ještě další maratony, tak jsem začal pěkně volně a do prvního velkého kopce klidně střídal běh a chůzi. Kromě "nabušené" špičky startovního pole, tak postupovali i ostatní. Na některé čekal další maraton hned druhý den, na mě až ve středu. Po kopečku následoval seběh, kde jsem se zase šetřil, abych si nerozmlátil nohy hned na začátku. Pak příjemná rovinka kolem řeky Svratky a cesta do Dolních Louček. Za "Dolními" následovaly "Horní", které byly pochopitelně na kopci. Následovala další rovinka a 20 km bylo za námi. Zatím to šlo, ale další velké kopce přímo na dohled. Opět jsem střídal chůzi s během a v seběhu to nepřeháněl, ale i teplota udělala své a já začal cítit vyčerpání. Přesně po 30 km, kde se v městysi Doubravník přebíhá přes most přes řeku a cesta zatáčí vlevo, jsem začal cítit náběhy na křeče v nohách. Obvykle mě křeče berou až v posledním tak 2-3 km maratonu, ale tady to bylo mnohem dřív. No musím to nějak vydržet. Další stoupání bylo opět vydatné, takže nohy dostaly pěkně zabrat. A po krátkém seběhu další prudký kopec na 35 km. Ten už jsem jenom šel a běžet ani nezkoušel. Po seběhu na rozmlácených nohách se ozvaly znovu křeče, ale tentokrát už to nebyly jen náznaky, ale chvílemi jsem nemohl udělat ani krok. A tak se opakoval scénář jako z mojí první účasti na běhu Silva Nortica Run. Soupeři mě předbíhali a já si sice vzal sůl, ale pozdě a tak jsem popocházel a popobíhal a různě se při tom kroutil a šklebil. Naštěstí už zbýval "jen" 2-3 km seběh po silnici do Lomnice. Zatímco ostatní si asi cestu z kopce s cílem na dohled užili, já ji doslova protrpěl. No nic, cíl byl blízko a tak jsem nakonec dorazil na 51. místě s časem 4:31:48. To bylo tak nějak celkem podle plánu, akorát levá noha, na které jsem dostával křeče do hamstringů, byla pěkně zrasovaná. O tom jak poběžím ve středu, jsem radši ani nepřemýšlel.

Druhé grilování - Tišnovské

Dva dny odpočinku byly velmi žádoucí. I když to byl odpočinek aktivní (s dětmi), nějaká regenerace přece jen nastala a i levá noha po křečích sice stále trochu bolela, ale dalo se s tím bez problémů běhat. Tentokrát jsem si umínil, že musím brát sůl hned od začátku a snažit se tak křečím předejít. Ale to už jsem stál na startu v Tišnově (kde jsme byli ubytovaní). Sluníčko se činilo a i když jsem si 10 minut před závodem namočil hlavu ve fontánce na náměstí, než se vyrazilo, už byla suchá. Takže opět pozvolna rozbíhat, pěkně postupně. Prvních 11 km bylo spíše do kopce, občas nějaká rovinka, dalších 9 km bylo zase spíše z kopce, takže trochu odpočinek. Pak občerstvovačka na okraji Veverské Bítýšky a 4 km pohodového běhu ve stínu stromů po břehu řeky Svratky (nevím, jak vypadá rozrazil, takže nemohu reportovat, jestli tam byl a jestli kvetl, jak pravil básník). Co však mohu reportovat je dalších 6 km po asfaltových silnicích v pekelném červencovém žáru. Sluníčko pálilo. Asfalt sálal. Nohy se vlekly. Síly docházely. V jednom místě, kdy se přebíhal most přes řeku, jsem měl co dělat, abych si to nezamířil přímo do proudu a nelehnul si tam. Nakonec jsem odolal. Sám nevím jak. A jako třešnička na dortu přišel výstup na Klucaninu. Takový kopeček vedle Tišnova. Byl jsem tam den před tím na výletě s rodinou. To abych věděl, do čeho jdu. No, radši nevědět. Ale ono to bylo stejně jedno. Nahoru tu byl pochoďák a dolu opatrný seběh. U nemocnice pod kopcem občerstvovačka. Příhodné místo. Slabší povahy si rovnou mohli odnášet lapiduši. Kdo vydržel, toho čekalo ještě takové líznutí dalšího pěkného kopce vedle Tišnova - Květnice. Naštěstí opravdu jen takové líznutí po vrstevnici a pak dál směrem na Lomnici. Tu už zbývalo jen asi 7 km, které vedly většinou podél místní říčky/potoka zvaného Besének. Byla by to moc příjemná procházka nebýt tohoto, že to bylo posledních 7 km maratonu. I když cesta byla pořád lehce do kopce, bylo stoupání celkem pozvolné a dobře běhatelné. Sebral jsem zbytky posledních sil a vzpomněl jsem si na průpovídku Dusty Olsona, vodiče (pacer) Scotta Jureka: "Pojďme už tu vopičárnu dotáhnout do konce." Řekl jsem si to několikrát nahlas, abych se ujistil o tom, že tomu opravdu rozumím, zatnul zuby a běžel. Křeče tentokrát nepřišly, takže jsem si závěrečný průběh Lomnicí celkem užíval a dorazil spokojeně do cíle na 44. místě v čase 4:32:01. Nakonec to byl o pár vteřin horší čas než první etapa, ale pocitově jsem byl v mnohem větší pohodě. A už zbývala jen poslední etapa, kde jsem chtěl běžet více naplno, protože už nemělo cenu se šetřit.

Třetí grilování - Cimrmanovo

Do poslední etapy jsem nastupoval celkem optimisticky naladěn s úmyslem to "naprat, co se dá". Startuje se zvláštním způsobem, podle předchozích výkonů, tak aby všichni doběhli pokud možno ve stejnou dobu. Ti pomalejší vyráží nejdříve, v 7:00 nebo 8:00 a ti nejrychlejší nejpozději, v 11:00. Doběh je směřován na 14:00, takže mi byl určen start v krásných 9:30. Což mělo i tu výhodu, že se tentokrát běželo částečně dopoledne, kdy není ještě takové horko. Na startu nás byla malá skupinka asi 10 běžců. Vyrazilo se ostře, zřejmě všichni již přešli na taktiku "nešetřit se". Počáteční kilometry byly z kopce známou stezkou kolem Besénku, ale již brzy jsme opět dorazili k prvnímu stoupání. To má s pár rovinkami asi 10 km a pak následuje zase 10 km seběh dolů. A tento okruh se skoro celý opakuje ještě jednou. Závod se dá totiž běžet i jako půlmaraton. To, že jsem věděl, co mě čeká, mělo svoje klady i zápory. Představa všech těch kopců přede mnou byla děsivá. Ale zase ta druhá část, kde byly většinou seběhy, byla uklidňující. I když jsem první kolečko zvládl pod dvě hodiny, tak v tom druhém se již projevila únava. Do kopce to nešlo ani zdaleka tak pěkně jako v prvním kole a teplota také již začínala stoupat. Ale druhou část z kopce jsem se snažil běžet alespoň tak rychle jako tu první, což se skoro podařilo. Ani tentokrát jsem nedostal křeče, ale na každé občerstvovačce jsem si preventivně dával banán namočený do soli, mňam. Nakonec z toho sice čas pod 4 hodiny nebyl, ale i tak jsem byl s 34. místem a finálním výsledkem 4:03:26 spokojen.

Zhodnocení

Já jsem byl spokojen a to tak, že velmi. I když vám může připadat, že časy nejsou nic moc, je třeba vzít v úvahu, že ve všech maratonech nastoupáte a naklesáte minimálně 1000 výškových metrů. Závod byl skvěle zorganizován, trasy více méně spolehlivě značeny a atmosféra byla vynikající. Rozhodně doporučuji všem běžeckým notorikům, kterým nestačí jen tak pobíhat bez cíle. Zaručeně se vrátíte krásně opálení a nohy vás budou bolet ještě nejmíň 14 dní. Ale hlavně potkáte spoustu běžeckých nadšenců a zažijete neopakovatelné okamžiky. Tedy některé bych si opravdu zopakovat nemusel, ale pro jiné si tam zřejmě zajedu příští rok zase.

Barokomaraton 2016

Připravit, pozor, start!

Večer před závodem jsem se smál,
protože jsem ještě nevěděl, do čeho jdu.

Po loňském roce, kdy jsem se odhodlal běžet první maraton a pak ještě následovaly další dva, jsem se letos rozhodl přidat ještě nějaký navíc. Můj výběr nakonec padl na Barokomaraton v Plasech. Proč? Jednak se mi termín hodil do běžeckého plánu a dále jsem zahlédl na internetu mnoho kladných referencí na tento závod. Tím byl výběr zpečetěn. Rodině jsem na tento termín naplánoval návštěvu Techmánie v nedaleké Plzni a pak vyzvednutí mojí trosky po závodě. Pro balíček jsem si raději dojel už v pátek v podvečer, abych v sobotu, kdy přijedu sám vlakem, nebyl tak nervozní, jestli to všechno stihnu. V sobotu ráno jsem netrpělivě postával v Plzni na hlavním nádraží a po očku pozoroval různé více či méně známé tváře lidí oblečených do sportovního. Tipoval jsem si, kolik jich asi zamíří k lokálce do Plas. Docela dost. Myslím, že s minimálně půlkou vlaku jsem měl společný cíl. I když se mi běžná předstartovní nervozita mísila s nervozitou z neznámého prostředí a neznámého závodu, vše probíhalo hladce. Než jsem se nadál, byl tady start a masa asi 650 běžců se dala do pohybu. Nejprve jsem si říkal, že dát start maratonu a půlmaratonu na stejnou dobu není moc dobrý nápad. Kilometrové kolečko kolem areálu roztrhalo startovní pole do pěkného hada a další dva kilometry, než přišly první kopce, toto rozdělení dokončily. Takže to nakonec vůbec nevadilo.

První kopec

První kopec přesně splnil moje očekávání. Podle zveřejněného profilu měl být celkem prudký a dlouhý. Možná jsem ho čekal ještě prudší, ale to je jedno, stejně mě pěkně odrovnal. Tepová frekvence vylétla do oblak a i když se pak cesta narovnala a stoupání bylo jen lehké, stejně nechtěla moc klesnout. Cesta k silnici měla být trochu z kopce, asi i byla, ale to mi vůbec nepomohlo. A navíc hned na silnici začalo zase stoupání. Předbíhaly mě davy lidí. Utěšoval jsem se, že to jsou samí půlmaratonci, ale stejně mě to dost deptalo. Na druhou stranu odrovnat se v úvodních kilometrech maratonu také není moudré. Tak jsem běžel, jak to jen šlo, ale zároveň ne úplně naplno. Po dalším kopečku následoval seběh do obce Vrážné, kde byla první občerstvovačka a vyhrával k tomu obecní rozhlas. Partička místních před hospodou rožnila selátko, zkrátka pohoda. No tedy zas tak velká pohoda to nebyla, zvláště když cesta za vsí opět zamířila do kopce. A pak na křižovatku, kde se naše kroky rozdělily. Maratonci vlevo, půlmaratonci vpravo. Většina mířila doprava, ale pár dalších také zamířilo jako já vlevo. Po silnici, kde byla cesta trochu z kopce, to celkem šlo. Doběhl jsem Markétu Gruberovou, jednu z našich nejlepších ultraběžkyň, jejíž minulé výkony jsem použil jako etalon ke stanovení svého vysněného cílového času. Také seběh lesem dolu k potoku ušel, akorát vymletá kamenitá cesta nebyla úplně ideálním terénem. Nohy místo odpočinku dostaly opět dost zabrat. Za potokem na nás čekalo další stoupání, které nám nedopřálo většího oddechu. Pak se stoupání zase otočilo na klesání a přiběhli jsme do Křečova, kde byla další občerstvovačka.

Další kopce

Kousek za Křečovem se to zase otočilo a začalo se opět stoupat. Nic extra prudkého, ale pořád do kopce. Tempo sice jen 5:45 - 6:15, zato tepovka pořád okolo 160. Takže i když se člověku zdálo, že běží jako šnek, měl toho celkem dost. A tak pořád dál a dál. A dál. A dál. Když jsem zahlédl siluetu hospodářských budov, skladů, kravínů a kulatých zásobníků, tak jsem pookřál, protože jsem si pamatoval, že tam někde má být třetí občerstvovací stanice. Když jsme přiběhli na místo, kde se lesní cesta potkávala s polní, která vedla ke zmíněným siluetám, zarazilo mě, že máme pokračovat přesně opačným směrem. No co, asi změna trasy. Cítil jsem se podveden. Místo osvěžení následovaly další nezáživné kilometry do kopce lesem a mezi poli. A pak jsem zahlédl další takové siluety, tak typické pro zemědělské družstvo. Že bych se před tím spletl? Ano, tentokrát už tam ta občerstvovačka skutečně byla. A opravdu přišla vhod. Cesta ještě chvíli vedla do kopce, pak se to konečně zase otočilo a běželo se z kopce. Poté co jsme se vymotali z lesa, následoval seběh po silnici do Manětína k další občerstvovací stanici. "Tak to horší už mám za sebou," myslel jsem si naivně. Pravda sice byla, že ty počáteční kopce jsme měli konečně za sebou, ale před sebou ještě 22 kilometrů a síly už ubývaly.

Kosit to po louce, do kopce, z kopce a dál

Z Manětína to měla být, podle mapy profilu tratě, odpočinková část v délce asi necelých 6 km s pozvolným klesáním. Plánoval jsem, jak to budu kosit a celkově si odpočinu. Skutečnost však nebyla až tak růžová. Trochu z kopce to sice bylo, ale díky tomu, že se běželo po blátivých cestičkách a různě v terénu, tak to tak hladce prostě nešlo. Udržet tempo pod 5:20 min/km vyžadovalo přece jen nějaké to úsilí. Také už bylo znát, že máme dvacet kilometrů za sebou, takže se únava začala pozvolna projevovat. Na konci luk byla další občerstvovací stanice a před kopcem jsem se rozhodl dát si další gel. Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, kdo měl takovou strategii. Kopeček, který pak následoval, byl celkem nepříjemný a strmější, než bych čekal. Musel jsem dva kusy vyjít a vzpomněl jsem si na památnou větu, kterou vodič povzbuzoval Scotta Jureka při běhu WSER 100 miler. Když Scott přešel do kopce do chůze, říkal: "Tim (Twietmeyer) do tohohle kopečku nechodí, vybíhá ho.". Mně to ale nebylo moc platný. Nejsem ani Tim Twietmeyer, ani Scott Jurek, dokonce zdaleka ani jako Radek Brunner, který letošní závod vyhrál. Jakmile se ale stoupání trochu zmírnilo, přešel jsem do běhu, sice pomalého ale běhu. Nakonec se kopec přehoupl do klesání, občas celkem prudkého, takže jsem to zase napálil. Následoval další úsek po rovině a trochu z kopce, přes další louky, okraje lesů a nakonec okolo nějakého kempu. Trochu mi to už splývalo a začal jsem cítit únavu. Pak ovšem přišla občerstvovací stanice u "Podhrázského mlýna", která byla obsazena výhradně příslušnicemi něžnější poloviny lidstva. Jejich skandování jména závodníka a dalších povzbuzujících vět muselo nakopnout každého, kdo se tam zastavil. Toto povzbuzení  ale vydrželo jen pár stovek metrů, než přišlo další stoupání.

A zase do kopce a nohy už bolí

Na 31,5. km se to zase otočilo a začala finální zkouška výdrže. Zpočátku bylo stoupání trochu prudší, pak už cesta, vedoucí převážně lesem, stoupala jen lehce, ale zato vytrvale. Mně a myslím, že i většině dalších, právě ta vytrvalost už docela docházela. Přinutit se běžet bylo stále těžší. Musel jsem si dokola opakovat, že to jsou běžecké závody a ne chodecké. Z jednotvárnosti mě vytrhla akorát sedmá občerstvovací stanice za 35. kilometrem. Oživení však nepřišlo a tak jsem po pár stech metrech přešel potupně do chůze a tak zdolal prudší část kopce. Neustále jsem se ohlížel. Takoví soupeři v zádech, to je ta nejlepší motivace. Bohužel, nikde nikdo na dohled. Jakmile jsem viděl, že se kopec láme, opět jsem se rozběhl a za chvíli jsem byl na předposlední občerstvovačce v Žebronicích. Rychlé občerstvení a běžím dál. Místní organizátorky, které hlídají na trati, aby někdo, již značně zmožený únavou, náhodou neodbočil špatným směrem, mě informovaly, že už je to jen z kopce. Dobře. Po tři sta metrech klesání končilo a začínal další kopec. Sakra. Kecaly. Byl sice jen kratičký, ale byl tam. Za vesnicí se odbočovalo do polí, tam stál další navigátor a také opakoval tu kouzelnou větu, že už je to jen z kopce. Už jsem mu nevěřil. Bohužel měl pravdu. Bylo to z kopce. Jenže zapomněl dodat, že lesní cestičkou, úzkou, samý kořen a kamen. Rozbité nohy už běžely jen ze setrvačnosti a ani nevím, jak jsem to dokázal, abych nepřistál na zemi.

Tak už "jen" finiš do cíle

Seběh se trochu zmírnil, ale nohám to už bylo jedno. Dostal jsem křeč do pravého lýtka. Musel jsem zastavit a trochu si nohu promasírovat. Opatrně jsem se rozbíhal a zatím to šlo. Blížila se poslední občerstvovací stanice v místě nazvaném příhodně "Peklo". Název seděl naprosto přesně, alespoň na můj případ. Dostal jsem opět křeč do lýtka, až jsem klopýtnul a zaklel. Bylo to peklo. Opět jsem se opatrně dával do pohybu, zatímco mě předbíhal jeden ze závodníků. To mě nakoplo. "Nenechám se pár kilometrů od cíle takhle odrovnat." Běžel jsem opatrně, ale snažil jsem se zrychlit. Zatím to šlo. Blížil jsem se zpět k areálu, odkud se startovalo a věděl jsem, že mě čeká už jen poslední kilometrové kolečko. Upaloval jsem, co to šlo, protože jsem cítil soupeře za zády. Postupně, jak se cíl blížil, jsem zrychloval. "Přece se nenechám předběhnout těsně před koncem." Lýtko zatím drželo, vybavoval jsem si chuť soli z poslední občerstvovačky, abych její intenzitou zaplašil případné křeče. Fungovalo to. Proběhl jsem cílem. Uhájil jsem svoje pořadí, ale opravdu těsně. Celkově třetí žena Markéta Gruberová mi byla v patách a doběhla jen o dvě vteřiny za mnou. Uf, to bylo opravdu těsné.

Bylo to hezké, tak příště zas?

Po doběhu jsem toho měl celkem dost a musel jsem se chvíli vzpamatovávat. Přihlásila se žaludeční nevolnost, ale zdaleka to nebylo tak hrozné jako po Silvě Nortice, kde mi bylo špatně snad půl hodiny. Na chvíli jsem si sedl a dostal křeč do levé nohy, pěkně po vnitřní straně, od stehna až k lýtku. "No, nic se s tím nedá dělat, musím to nějak protrpět. Vyřídím pár telefonátů rodině a známým a ono to časem přejde," pomyslel jsem si. Jak jsem tam tak zničeně seděl, přišla ke mně organizátorka s cedulkou "lékař" na tričku. Ptala se, jestli něco nepotřebuji, že viděla, že mám křeč. S díky jsem vše odmítl. Odešla, ale myslím, že mě z povzdálí raději ještě chvíli pozorovala. Ocenil jsem takovou pozornost pořadatelů. Po tak vyčerpávajícím zážitku může mít opravdu někdo problém. (Pokud nejste Radek Brunner, který si dá závod jako trénink, vyhraje ho a druhý den si dá dalších tréninkových 30km v tempu 5:00 min/km.) Za chvíli jsem se zkusil zvednout a šlo to, křeče jsem už nedostal. Došel jsem si pomalu nafasovat pití (pivo) a jídlo (těstoviny) a trochu se občerstvil. Pak už zbývalo si jen vyzvednout batoh z úschovny a převléci se z prosoleného běžeckého oblečení do něčeho civilnějšího. Ještě jsem si pak užíval místní skvělé atmosféry a čekal na losování tomboly. Jako obvykle jsem nic nevyhrál, ale s tím jsem počítal. Než si mě přijela vyzvednout rodina, která mezitím strávila pěkné chvilky v Plzni v Techmánii, jsem měl tak akorát čas na procházku areálem místního kláštera a úvahy, zda se sem vrátím. Areál kláštera je obrovský a působí úchvatně. Stejně tak organizace, nálada a zkrátka celý závod. Nemám, co bych vytknul. Tak za rok (pokud rodina a zdraví dá) zas.

Silva Nortica Run 2016 - podruhé a lépe

Příprava nebo ne?

Po loňském ročníku, který (pro mě) dopadl celkem neslavně (viz Silva Nortica run 2015) jsem se letos rozhodl neponechat nic náhodě a začít trénovat již od února. Jak to na konci března dopadlo, si můžete přečíst tady (Krysáka bolí zadek (jako čert)). Zpět do tréninku jsem se dostal 3.5. ne ještě zcela zdravý, ale blížící se Vltava Run 2016 o víkendu 14. - 15.5. si vynutil, i přes stálou bolest v zádech, návrat k běhání. Naštěstí zranění již zřejmě bylo celkem zahojené a bolest pocházela spíše od namožených okolních svalů. Samozřejmě, že jsem začínal běhat od krátkých 3 - 5 kilometrových kousků volným tempem přes 6 minut na kilometr a postupně délku prodlužoval na 5 - 10 km. První cíl byl uběhnout 3x cca 10 km v rámci Vltava Run. To se povedlo a dokonce jsem se nechal strhnout k časům okolo 4:50 na km. Zranění již naštěstí bylo opravdu zahojené, takže celý závod dopadl dobře. Po jeho skončení mi zbývaly tři týdny na přípravu na Silva Nortica Craft Maraton. Docela málo, ale rozhodl jsem se, že to musí stačit. Radek Brunner začal běhat 14 dní po operaci kolene a za necelé dva měsíce už vyhrál v Plzni závod na 100 km. Radek je ovšem úplně jiná třída, takže to sice nelze srovnávat, ale je vidět, že když člověk chce, tak to prostě jde. A někdy více než dobře. Já taky chtěl, takže jsem zaplašil myšlenku zkusit změnit registraci na maraton na registraci na půl-maraton a běhal, jak to šlo. První týden jsem se soustředil na prodloužení běhů pomalu přes deset kilometrů a celkem naběhal 60 km za 6 běhů. Další týden jsem si mezi kratšími běhy do deseti kilometrů vyzkoušel nejprve 15 a později 21 km. Celkem opět šest běhů a 70 km. Vím, že to nebylo úplně předpisové navyšování vzdáleností, ale co mi zbývalo. Doufal jsem, že se tělo rozpomene na ještě delší týdenní kilometráže naběhané v únoru a březnu a že se opět nezařadím mezi belhající se marody. Poslední týden jsem opět zařadil kratší běhy okolo 6 km a v úterý poslední delší běh 19 km. Ve čtvrtek jsme se s rodinou odjeli ubytovat do Novohradských hor a v pátek jsem si dal regeneraci v bazénu v Třeboni a večer už jen poslední tříkilometrový výklus. 

 

Pomalu, ale jistě

Ačkoliv jsem si původně dělal velké plány, jak si letos spravím reputaci, tak nakonec jsem měl v plánu hlavně dokončit a pokud možno v trochu lepším čase než loni. Po zkušenostech jsem se rozhodl začít opravdu volně a prvních 19 km běžet opravdu pohodlně, aby zbyla síla a energie na těch dalších 23, které mají mnohem náročnější výškový profil. Zařadil jsem se tedy do druhé poloviny startovního pole a od začátku se hodně krotil. Nervozita však stejně udělala své a i když jsem běžel mezi 5:40 a 6:00, tak jsem stejně měl tep 150. To mi na klidu nepřidalo, ale pokusil jsem se to ignorovat. Běželo se mi pěkně a nebyl důvod se znepokojovat. V plánu bylo běžet prvních 19 km v tempu okolo 5:45 a to se mi celkem dařilo. Některé úseky, které byly více do kopce, jsem měl sice přes 6:00 min na kilometr, ale další zase do 5:20. Do Horní Stropnice, kde byl start, jsem se vrátil po hodině a 50 minutách a vyrazil na druhé náročnější kolečko. To začíná nejprve celkem příjemným klesáním a drobným stoupáním, ale po dvou kilometrech se rovinatý terén začne zvedat směrem k Dobré Vodě. Tady se teprve pozná, jak je na tom kdo fyzicky.

Start v 9:00 v Horní Stropnici

Závodit se začíná v Dobré vodě

Počáteční výběh po louce jsem letos dal celý a prudký lesní úsek jsem cíleně vyšel a dal si první energetický gel. Před dalším stoupáním se bude hodit. Hned po dosažení silnice se dalo zase běžet a těch posledních pár metrů k nádhernému kostelu v Dobré Vodě nebyl problém, obzvláště když před kostelem byla další občerstvovačka. Zapil jsem pořádně ten spořádaný gel a vyrazil po schodech k dalšímu stoupání. Rodina, která se tam podle plánu dostavila, mě kousek vyprovodila a pak už to bylo zas jen na mně. Popoběhl jsem kousek k prudšímu kopci, kde se úzkou pěšinou stejně dalo jít jen husím pochodem. Všichni přede mnou šli, tak jsem se také šetřil a když se stoupání trochu zmírnilo, vyrazil jsem ulovit první skalpy. Protože jsem se v první části celkem šetřil, měl jsem zatím sil dost a nastal čas to trochu rozbalit. Jeden prudší kousek jsem opět raději šel, ale před tím, než se cesta přehoupla opět dolu, jsem se posunul opět více kupředu. Následoval seběh do Hojné Vody, kde jsem naposledy před cílem viděl svoji fandící rodinu. Po proběhnutí vesnicí následovala další občerstvovačka a pak se cesta stáčela doprava směrem do lesa. Loni v tom velikém vedru jsem ty kopce většinou šel, protože jsem prostě nemohl. Letos nebyl problém je běžet. I když pomalejším tempem 5:45 - 6:30, ale přece jen běžet. V lese jsem se v těchto výbězích postupně posunul zase o pár míst vpřed. Minul jsem úsek, kde jsem loni dostal ty hrozné křeče do hamstringů, ale letos to bylo zatím bez problémů. Tak jsem pádil dál. Následovalo několik seběhů, které jsem ze strachu, abych si záda a zadek po zranění úplně nezničil, neběžel naplno, ale ti co jsem před tím předběhl zůstali za mnou. Dorazil jsem na další občerstvovací stanici, kde jsem loni hltal sůl a vyrazil na část vedoucí po silnici, kde se dalo opět běžet celkem rychle. Tedy pokud na to člověk měl. Zatím jsem se cítil dobře, takže jsem se moc nešetřil a tyto kilometry 29 - 31 dal za 5:09, 5:45 a 5:15 min na km.

Kostel v Dobré Vodě. Dominanta tohoto kraje.

Občerstvovací stanice u kostela v Dobré Vodě

Velký Jindřichov aneb kdo přepálil začátek už nemůže

Pak již cesta zabočila do kopce a přehoupla se k samotě nazvané Velký Jindřichov. Tady s 32 kilometry v nohách začalo být znát, kdo to na začátku přepálil a kdo už nemůže a kdo má natrénováno na více. Já jsem byl opět celkem v pohodě, takže jsem si seběh po kamenité cestě celkem užíval a těšil se na další občerstvovačku, která následovala po zatáčce v lese, před posledním velkým stoupáním na cestě. Dal jsem další gel a opět ho dost zapil a vyrazil na cestu. Běžec přede mnou na tom byl ještě o trochu lépe, tak mě do kopce vytáhl a pak mi postupně zmizel v dáli. Zatím se mi běželo pořád dobře, ale únava již začínala být znát. Poslední kopeček před občerstvovací stanicí na 39. kilometru jsem sice vyšel, ostatně jako i další běžci okolo mne, ale hned pak měl začít finální seběh po silnici do Horní Stropnice a tam jsem měl v plánu to opět rozbalit.

Silniční úsek v Hojné Vodě

Už jen 3 5 kilometrů do cíle

Do cíle měly zbývat poslední 3 kilometry a cesta vedla z kopce. Co snazšího si přát? Snad jen aby unavené nohy ještě chvíli vydržely. Bohužel to nebylo tak jednoduché. Loni jsem již byl tak vyčerpaný, že i běh z kopce byl většinou nad moje síly. A neustálé náběhy na křeče to korunovaly.
Letos to bylo lepší, ale těm křečím jsem se nakonec opět nevyhnul. Začaly se ozývat v lýtkách, zatím jen v náznacích, ale stačil jeden odlišný krok a raději jsem musel přejít do chůze. "Ne! To ne!" říkal jsem si: "Teď jsem to měl rozbalit a zdolat ještě nakonec několik vysílených soupeřů." Ale místo toho několik dalších běžců předběhlo mě. Snažil jsem se tomu nepoddávat a rozběhl se také. Po chvíli se křeče ozvaly zase a já musel potupně přejít do chůze. Minuli jsme značku 40 km. Už jen kousek, jen 2 km. To mě povzbudilo k dalšímu opatrnému běhu. Kilometry ubíhaly, jeden, dva a cíl v nedohlednu. "Sakra, to je divný maraton." říkal jsem si po 42 km, kdy jsem doběhl k poslední občerstvovačce a ceduli 1000m. Nakonec to byly skoro další dva. Dva, když jsem se po další chodecké vložce opět rozběhl, abych konečně dorazil do cíle na stadionu v Horní Stropnici.  

Cíl na stadionu v Horní Stropnici

Konec dobrý, všechno dobré

Nakonec z toho byl čas 4:23:34 a pěkné 35. místo. Ano, mohlo to být lepší, ale také to mohlo být horší. A vzhledem k mému zranění a krátkému tréninku to vlastně bylo lepší, než v co jsem vůbec mohl doufat. Po doběhu se mi sice udělalo špatně od žaludku, takže jsem rodinu a kamarády, co běželi půl-maraton, moc nevnímal, ale po půl hodince se to uklidnilo a tak jsem si dal tu polévku a pivo, na které jsem měl kupón u startovního čísla. Posílen jsem společně s dalšími očekával doběh vítěze závodu na 103 km, kterým se po třetí za sebou stal Radek Brunner. Nevím, jak je to možné, ale přišlo mi, že vypadal mnohem méně zničený než já po 44 km. Je to zkrátka borec a úplně jiná bežecká třída. Nechal jsem ho chvíli oddychnout a pak se vypravil mu pogratulovat a požádat ho o společnou fotografii. Loni jsem takhle ulovil jinou hvězdu českých ultramaratonů - Dana Orálka. Chvíli jsme pokecali o běhání a pak už jsme se vydali každý svou cestou. Já do sprchy a pak s rodinou na výlet do Nových Hradů. Kupodivu, nohy se vzpamatovaly, ani moc nebolely a křeče už jsem nedostal.

Zničeně odpočívám po doběhu

Tak zas příště?

S Radkem Brunnerem

Trvalé značení trasy

Krysáka bolí zadek (jako čert)

Jak se to stane?

Stane se to, ani nevíte jak. Co? No, běžecké zranění. Alespoň tak se to stalo mně 28.3.2016. Prostě jsem běžel, cítil se parádně a najednou jsem zjistil, že se trochu belhám na jednu stranu, protože mě bolí v zádech tam, kde přecházejí v zadek. Ze začátku to nebylo nijak hrozné, tak jsem se rozhodl, že těch pár kilometrů co mi zbývá, nějak doběhnu. Pravděpodobně se to časem začalo zhoršovat, ale to jsem moc nevnímal. Jak je člověk rozběhnutý a v pohybu, tak to pořád nějak jde, dokud se nezastaví. A když jsem se nakonec zastavil, tak pak už jsem měl problém pomalu i chodit. A jak si člověk odpočinul a záda ještě více zatuhly, tak to pak bylo ještě horší.
"No, tak jsem si asi natáhl nějaký sval," říkal jsem si pro sebe, "pár dní to bude bolet a pak se to srovná." Ale nakonec to trvalo mnohem déle.
Ten týden už jsem neběhal a i chůze z práce na oběd a zpět bolela. Pajdal jsem se jako starý invalida. Po týdnu to moc lepší nebylo. Prohledal jsem internet a snažil se najít nějaké rady. Skoro všechny příspěvky nakonec ústily ke stejnému závěru: "Bez návštěvy lékaře a rentgenu/sono vyšetření nelze stanovit, jak vážné je zranění a jakou léčbu bude potřebovat."
Nevím jak vy, ale já chození k lékaři nemiluji. Skoro bych řekl, že to úplně nenávidím. Vždy to bývá až poslední možnost, kdy už nic jiného nezbývá. "No, tak já to tedy zkusím," řekl jsem si nakonec. Přece jen jsem měl strach, aby to nebylo něco vážnějšího.

Dr. Voštěp

Nejprve jsem zamířil ke svému praktickému lékaři, kde jsem nečekal nějaké rozřešení, ale potřeboval jsem doporučení na odborné vyšetření. Dopadlo to přesně, jak jsem předpokládal, prohlédl mě, nic nezjistil a doporučil mě na rehabilitaci. Tak jsem se přesunul do další čekárny. Po hodince a půl jsem byl na řadě. Pan doktor si nechal vylíčit, co mě trápí a pak už mě nepustil ani ke slovu. Nejdříve mě vyšetřoval ve stoje. Při předklonu to ani nebolelo, zato při záklonu ano. Pak si mě položil a různě mi kroutil pravou nohou a mačkal na různá  místa. Tehdy jsem si začal připadat jako simulant. Nic z toho mě nebolelo. Když skončil, došel k počítači, chvíli něco datloval a řekl: "To bude něco svalového, napíšu vám rehabilitaci." Nesměle jsem se zeptal, co přesně mě tedy trápí. "To bude rotátor kyčle," vynesl doktor svůj soud. "Nesportujte a na rehabilitaci vám ukážou cvičení, co budete dělat." Podal mi výpis z počítače a vyprovodil mě ven. Nezmohl jsem se na odpor a zaťukal na vedlejší dveře, kde sídlily rehabilitační sestry. Ty mě objednaly na rehabilitaci za 10 dní, dřív prý volno nemají. Byl jsem z toho znechucen, za 10 dní už jsem chtěl zase běhat. 

Cvičeníčko, mučeníčko

Tak jsem si pak doma sám naordinoval cvičení. Ráno jsem se hodinku poctivě rozcvičoval. Něco bolelo, něco ne. Určitě není moudré jít moc přes bolest. Jak říkával náš mistr v době, kdy jsem ještě chodil na jógu: "Cvičte do takové polohy, kdy máte jistotu, že pokud to trochu bolí, tak to přestane, jakmile přestanete cvičit." Dny utíkaly, ale situace se moc nelepšila. Při chůzi to sice už skoro nebolelo, ale při pokusu se rozběhnout to bylo hned zase cítit. Na rehabilitaci jsem dostal pětiminutovou masáž ultrazvukem, pak asi 10 minut ručně a pak cvičení. Sestřičky se vyjádřily v tom smyslu, že na rotátor kyčle to nevypadá podle toho, že jsem při některých cvičeních necítil žádnou bolest. Tak jsem prostě cvičil, co mi řekly. Něco už jsem znal, něco bylo nové. Celkový pokrok po 14 dnech opět nic moc. Zkoušel jsem trochu běhat, ale pořád to bolelo a nějak jsem si netroufal s tím pokračovat, abych si to zbytečně nekomplikoval. Registrace a zaplacené startovné na "Půlmaraton plzeňského kraje" se změnilo na rezignaci a tím jsem si odbyl svoje první DNS. Co se dalo dělat, na 21 km ani ve volném tempu jsem se necítil a stejně to nemělo cenu tam ještě s celou rodinou cestovat a zbytečně tak utrácet další peníze za nic. Když se předepsané rehabilitace chýlily ke konci, objednal jsem se opět k panu doktorovi. "Tentokrát se nenechám odbýt," říkal jsem si, "tentokrát budu chtít rentgen/ultrazvuk, aby se zjistilo, co přesně mi tedy je."

Dr. Voštěp podruhé a naposled

Ač jsem měl jasné předsevzetí ohledně rentgenu/ultravuku, dopadlo to stejně úplně jinak. Postěžoval jsem si, že se záda sice trochu zlepšila, ale v pořádku stále nejsou. Na to jsem dostal odpověď, že to chce trpělivost, že taková zranění se léčí i dva nebo tři měsíce. Popsal jsem, kde mě to při běhání stále bolí. Pan doktor udělal výslech, jak daleko jsem běžel, jak dlouho to pak bolelo, atd. Pak mě znovu vyšetřil. Pokoušel jsem se mu navrhnout ten rentgen/ultravuk, ale nechtěl mě opět pustit ke slovu. Nakonec mi řekl, abych to prostě nepřeháněl a pokud to bude bolet, tak abych neběhal. A že mi přidá rehabilitaci a na shledanou, mám ještě plnou čekárnu dalších. Tak jsem ještě rehabilitoval a pak jsem si v jednu chvíli řekl, že už to je 6 týdnů, a že se to už určitě zahojilo a rozhodl se prostě běhat. Buď už to bude v pohodě, anebo se to podělá, ale ať už to má nějaký vývoj.

Běhat nebo neběhat?

Bylo to těžké rozhodování. Chůze už byla v pohodě, i když taky to občas ještě bolelo. Běh zatím bolel vždy, na začátku jen trochu a postupně se to zhoršovalo. Nejnáročnější bylo "brzdění z kopce", to se zřejmě zapojovaly svaly, které se zraněním souvisely a to zatím bolelo vždy. Začínal jsem jen omezenou kilometráží (3-4 pak 5 km) a sledoval co se bude dít. Nejprve rychlejší chůzí a pak lehký klus. Naštěstí se to nehoršilo, ale spíše lehce zlepšovalo. Tak jsem optimisticky pokračoval a postupně kilometry přidával. Vybíral jsem si spíše rovinaté trasy, protože kopcovitý terén by byl zatím příliš náročný. Až po několika dalších bězích jsem opatrně vyrazil na lesní stezky. Nejhorší byly seběhy, takže jsem je absolvoval pomalu a opatrně. Krátké kroky, jen takové cupitání. Věřil jsem, že to tělo vydrží. Vydrželo.

Run, run, Vltava Run

Mezitím se již neúprosně blížil další závod Vltava Run 2016, na který mě přemluvil kolega Jirka. Pokoušel jsem se shánět náhradníka, ale nikdo z mého okolí neměl takto na poslední chvíli zájem se zapojit. Než jsem vyrazil na závod, tak jsem zkusil 10 km a nějak to šlo, tak jsem doufal, že to tělo zvládne. Rozhodně jsem plánoval to vzít volně a nezničit se. Ale ono to v tom týmovém duchu tak úplně nejde. Všichni do toho dávali hodně, takže pak je těžké do toho jít volně. Naštěstí jsem měl možnost vyměnit si s kolegy svoje původní úseky za kratší a mírnější. A to také nebylo k zahození. Tělo bylo po delší přestávce zpohodlnělé a tepy hned vyběhly do závratných výšin. Ale nakonec se mi dařilo udržet průměrnou rychlost někde kolem 4:45 - 4:55 min/km, takže to nebyl úplný propadák. Celkově se nám docela dařilo, takže nakonec z toho bylo pěkné 34. místo a čas 29h 41m 58s.

Dozvuky zranění sice trvaly a zvlášť seběhy z kopců ještě bolely, ale snažil jsem se alespoň trochu běžet opatrně.

Proč?

Proč se mi to stalo? Proč zrovna mně? A jak bych se tomu měl příště vyhnout? Tyhle otázky mě po nějakém čase, kdy jsem nemohl běhat, začaly trápit, ale uspokojivou odpověď se mi nepodařilo nalézt. Jako první věc jsem se snažil si vzpomenout, kde jsem bolest v zádech ucítil poprvé. Nevím, prostě si nevzpomínám. Tedy vím, kde mě to už určitě bolelo, protože jsem se tam rozhodoval, zda to doběhnu a nebo ne, ale určitě to začalo již dříve. Zpětně jsem přemýšlel o tom, jestli jsem v tom okamžiku neměl raději zastavit a nedoběhnout. Vzhledem k tomu, že se jednalo jen o tréninkový běh a ne žádný závod, nebylo nutné se do běhu nutit. Ale naopak, pokud si vzpomínám, bolest ze začátku nebyla nijak hrozná, takže zase nebyl úplně jasný důvod zastavit. Ruku na srdce, kdyby člověk měl zastavit při každém píchnutí nebo zabolení, tak to by se někdy neběhalo vůbec. Takže co s tím? Je to bohužel tak, jak píšou v knihách a jak mi řekla i ta rehabilitační sestřička: "Já vám nemůžu říci, zda můžete běhat nebo ne, to musíte vycítit sám." Bohužel je to tak. Někdy pomůže zkušenost, někdy náhoda. Jak v tom kladném, tak i v tom záporném smyslu. Časem člověk získá zkušenost s tím, jaký druh bolesti zmizí sám od sebe a jaký ne. Jaký signalizuje jen únavu svalů a co už hrozí vážnějším zraněním. Ale stoprocentně to rozlišit nelze a neumí to ani profíci. I v jejich případě celkem dost často nevyhodnotí signály správně a výsledkem je pak dlouho trvající výpadek nebo zranění.

Moudřejší ustoupí a běžec běží dál

Možná, že moje zranění způsobil jeden špatný došlap, jak říkal pan doktor. Jisté je, že pokud by bylo tělo v pořádku, tak ho nemůže jeden špatný došlap úplně odrovnat. Zřejmě toho bylo více a ten jeden došlap byla ta poslední kapka. Ono nikdy nic není úplně bez příčiny a bez varování. Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak nejhorší je takové to amatérské nadšení. Ono vás sice krásně pohání, abyste běhali dále a rychleji. Vyžene vás i v té plískanici, kdy by člověk psa nevyhnal. Ale občas vás taky vyžene častěji a dále, než byste vzhledem k tělesným možnostem měli. Je to tak, hlava nám pomáhá i škodí zároveň. Takže není určitě na škodu připomenout si, že rychlé navyšování objemů prostě není dobré. Píšou to v těch knihách stále dokola, ale člověk tomu prostě nechce rozumět. Takže trpělivost, trpělivost, trpělivost a ještě jednou trpělivost. Já sám si to musím opakovat pořád, ale občas tomu také neuniknu. Pokud to dopadne dobře, tak je vše v pořádku. Ale někdy se to také nemusí vyplatit a pak se holt nedá nic dělat. Ale každé zranění se nakonec zahojí a pokud vás ani tato pauza neodradí, tak je to jenom dobře. Takže běhejte, ale s mírou! 

Mercury maraton 2016 - jak jsem málem neběžel, běžel, neběžel a nakonec běžel

Cestou necestou ...

Letos (2016) jsem se opět přihlásil na Mercury maraton do Českých Budějovic, který jsem v loňském roce absolvoval jako svůj vůbec první maraton. Celkově to měl být můj už čtvrtý maraton, tak jsem si začínal připadat jako ostřílený mazák. A to se mi málem vymstilo, jak už nadpis napovídá. Inu občas je třeba udělat nějaké chyby, aby se z nich člověk poučil. Naštěstí to pro mne nakonec dobře dopadlo, ale bylo to napínavé jako dobrá detektivka, zkrátka posuďte sami.
Na závody se mnou vyrážela, jako obvykle, celá rodina (manželka Jitka + tři děti, Lucka 11, Lukášek 7, Michalka 4) a cestou jsme ještě měli vyzvednout běžeckého kamaráda Jirku. Ráno jsme sice vstali podle plánu, ale tři děti jsou zkrátka tři děti, takže jsme vyráželi s půlhodinovým zpožděním. Snažil jsem se moc nešílet, ale všechno probíhalo v chaosu a chvatu. Naházel jsem připravené věci rychle do tašky a vyráželi jsme. Jako naschvál venku se ženili všichni čerti. Hustě sněžilo a silnice vypadaly, jako kdyby všichni silničáři vyrazili na zimní dovolenou. Jeli jsme, jak jen to šlo, ale ono to někdy šlo celkem pomalu. Tik tak, tik tak. Čas ubíhal a do Českých Budějovic ještě pár kilometrů zbývalo. K vyzvednutí startovního čísla a balíčku bylo nutno dorazit do 9:45 a začínalo to vypadat, že to nestihneme. Na okraj Budějovic jsme dorazili v 9:30 a jen zázrakem jsme přejezd do Mercury centra stihli asi za 10 minut. Takže to zase začalo vypadat nadějně.

Boty (ne šaty) dělají běžce

K registraci jsme to tedy úspěšně stihli na poslední chvíli, a pak už rychle do šaten a připravit se na závod. Svléknout. Zalepit bradavky. Obléknout. Ponožky. A teď už jen boty. BOTY!!! Ježíši, já nemám boty! V tom ranním chvatu jsem je úplně zapomněl přibalit do tašky, i když jsem je na seznamu měl napsané. Ale on už nebyl čas ani na čtení toho seznamu. Co teď? Oznámil jsem tu jobovku kamarádovi Jirkovi. "Půjčil bych ti, ale mám jen jedny." řekl on. Mozek mi šrotoval, čas utíkal, zvažoval jsem běh naboso. Představte si betonovou podlahu parkoviště v druhém podzemním patře. Představte si 42 kilometrů naboso. Představte si ... no já si to prostě nedokázal představit. Takže co. Myslím, že větší příval beznaděje a zoufalství jsem za poslední dobu nezažil. Tak přece jen nepoběžím. A to jsem se tolik těšil. Musel jsem se o ten nával emocí podělit, tak jsem na mobilu vytočil manželku a podělil se. Už ani nevím, koho to prvního napadlo, jestli Jirku, mě nebo manželku, ale najednou tady byla spásná myšlenka: "Jedině rychle nějaké boty koupit." Mercury centrum má minimálně tři prodejny se sportovním oblečením a vybavením. Nejblíže byla prodejna Hervis v přízemí. Křikli jsme na děti, ať zůstanou kde jsou a s nejmenší Michalkou, která se od maminky jen těžce odděluje, jsme to zvládli v rekordním čase. Rychle jsem se rozhlížel po něčem vhodném. Probíhal výprodej, různé zboží vyrovnáno na ostrůvcích z palet po celé prodejně. Zamířil jsem tam, kde jsem viděl běžecké boty. Už z dálky můj zrak upoutala světle modrá barva jednoho páru, který se lišil od dalších na paletě. Nike free 5.0 za 1500,- Kč. A náhodou přesně v mojí velikosti. Normálně bych si je asi nevybral, ale když vám za 5 minut startuje závod, děláte rychlá rozhodnutí. U pokladny jsem si po zaplacení nechal odstřihnout všechny visačky a před obchodem si je rychle nazul. Pod tkaničky provléknout čip a zalepit. Zdálo se, že jsem opět ve hře, tak ještě rychle na záchod do prvního patra, snad stihnu start. Po cestě jsem ještě potkával ostatní běžce, kteří se již rychle vraceli, protože deset hodin již bylo. Ulevil jsem si a běžel dolu do garáží, bral jsem to jako rozklusání před startem, na které nebyl čas. Opět jsem měl štěstí a stihl jsem se zařadit do startovního pole ještě před výstřelem.

Takhle vysmátí jsme před startem.
Na konci už vypadáme mnohem hůř.

Uvažoval jsem, kolik pravidel, ze všech těch knížek o běhání, jsem porušil. Nepřipravil jsem si všechny věci už večer do tašky, ale nechal to na ráno - první chyba. Podcenil jsem čas nutný na dopravu do místa konání závodů - druhá chyba. No a vyběhnout na 42 kilometrů v úplně nových nevyzkoušených botách, to už ani není chyba, ale někdo by spíše řekl bláznovství. Ale když já jsem tak moc chtěl běžet, že už mi ani nic jiného nezbývalo. Vzpomněl jsem si na scénu z knihy Dana Orálka (který letošní maraton s přehledem vyhrál), jak si kdysi na závodě v Německu půjčoval o číslo menší tretry od doběhnuvší závodnice a jak měl potom nohy zrasované do krve. Doufal jsem, že na tom budu trochu lépe (ostatně měl jsem přesně svoji běžeckou velikost), ale zároveň jsem se psychicky chystal na puchýře, které jsem v druhé polovině závodu očekával.

Odstartováno

Z přemýšlení mě vytrhl start a tak jsem vyrazil. Říkal jsem si, že to nesmím v těch nových botách přepálit a držel jsem se vodiče na čas 3:30. Nad tímto tempem jsem tak v duchu uvažoval týdny před závodem, ale vzhledem k malým objemům naběhaným v listopadu, kdy mě zlobilo pravé koleno a v prosinci, kdy mě týden zlobila silná rýma, jsem si moc nevěřil. Ale byl jsem odhodlaný se vodiče držet, dokud to půjde. Ze začátku, kdy je ještě sil dost, to šlo bez problémů. Rozbíhal jsem se raději pomalu a pak trochu přidával. Závodu se účastnilo, jako již tradičně, několik skupin běžců. První početná skupina našich ultramaratonců v čele s Danem Orálkem a dále celou řadou známých jmen (Ondřej Velička, Pavel Sedlák, Tomáš Ulma, Tereza Gecová, Markéta Gruberová, Vilma Podmelová, Martina Němečková a další). Druhá ještě početnější skupina běžců jihočeského bežeckého poháru. No a pak spousta dalších nadšenců a výborných sportovců, kteří využívají této možnosti, dát si maraton v lednu a přitom v ideální teplotě 13 stupňů a s ideálním nulovým převýšením. To přímo volá po překonání osobních rekordů. Někomu to naopak může připadat divné, kroužit 63 klikatých koleček po betonu hluboko pod zemí. Ale to asi nemají tu správnou, soutěživou duši sportovce. Naopak při tomto kroužení probíhá celá řada drobných i velkých soubojů mezi jednotlivými běžci a člověk může na dvou projekčních plátnech, vždy po dokončení každého okruhu, sledovat, jak si aktuálně vede a podle toho upravit svoji strategii v závodě.

Další z 63 okruhů po růžovoučkém betonu.

Nepřestávat kroužit

Bylo to přesně tak, jak je to v nadpisu. Hlavním úkolem po prvních dvaceti kilometrech bylo nepřestat kroužit v rozběhnutém tempu. Tedy ono to samozřejmě nejde úplně dodržet, člověk není stroj a krize čeká na každého (nebo skoro každého). Otázka je, jak zareaguje tělo a mysl. V tomto závodě jsem se rozhodl použít metodu, kterou několikrát popisuje Scott Jurek ve své knize "Jez a běhej". Ne že bych se mohl srovnávat se Scottem, to ani náhodou, to je úplně jiná liga. Ale proč neodkoukat nějaké šikovné techniky práce s tělem nebo myslí? Vždy, když jsem se cítil nějak špatně nebo hodně nepohodlně, jsem si položil několik otázek a dal si na ně odpovědi:

• Cítím projevy nějakého zranění? Ne.
• Jsem silně vyčerpaný/dehydratovaný? Ne.
• Jsou únava a bolesti nohou přiměřené uběhnutým kilometrům? Ano.
• Mohu tedy pokračovat dále v závodě? ANO.

Vždy když jsem si takto pěkně odpověděl, tak jsem věděl, že není důvod polevit anebo se nějak znepokojovat. Ono se to samozřejmě pěkně povídá, ale udržet stále stejné tempo po třiceti kilometrech není zas tak jednoduché. Pokud je však myšlení pozitivní a člověk se opakovaně ujistí, že je vlastně všechno OK, je jednodušší vnímat nebo spíše nevnímat nastupující únavu a snahy těla omezit pokračování této námahy. Každý máme samozřejmě jinou úroveň trénovanosti, takže závod rozebíháme jinou rychlostí, ale s nástupem únavy a poklesem tempa bojujeme všichni stejně. I těm nejlepším ke konci docházejí síly a musí bojovat se svým vlastním tělem. Letos se mi to přece jen dařilo lépe než před rokem na svém úplně prvním maratonském závodě (viz graf).

Porovnání výkonů 2015 a 2016. Přece jen je vidět, že se mi ta vytrvalost zlepšila.
Loni jsem na konci odpadl mnohem více.

Běžecký souboj

Nemohu opomenout zmínit náš bežecký souboj s kamarádem Jirkou. Jsou to sice takové ty přátelské souboje, ale přece jen závod je závod. Jirka je mladší a je tedy asi přirozeně spíše rychlejší na kratší tratě (10km, půlmaraton). Já, vzhledem k větším naběhaným objemům, jsem zatím vítězil v delších závodech na vytrvalost. Při předchozích maratonech jsme většinou vybíhali společně a prvních třicet kilometrů se drželi pohromadě. Pak se mi zatím dařilo držet tempo lépe, takže jsem dobíhal o pár minut dříve. Tentokrát Jirka, který má na začátku spousty sil, vypálil jak střela a během prvních pár koleček si udělal náskok přes půl kola tedy tak 300 - 400 metrů. Kroužili jsme a stále jsem ho neměl na dohled, nervózně jsem si kontroloval, zda mě nedobíhá zezadu, ale naštěstí ani tam jsem ho neviděl. Takto jsme vydrželi přes polovinu závodu a začínal jsem se trochu bát, že tentokrát mi to Jirka natře. Po dalších pár kolečkách jsem ho přece jen zahlédl, před sebou a jeho náskok se rychle snižoval. Zároveň jsem viděl, že běží celý nakloněný a kulhá na jednu nohu. Když jsem ho předbíhal, prohodil jen něco o bolesti v noze a ať běžím dál. Teprve po závodech jsem se dozvěděl co se stalo: Po prvních pár kolečkách se mu zdálo, že nemá pořádně dotaženou jednu botu, ale přišlo mu škoda zastavit a ztratit tak vytvořený náskok. Noha se však ve volnější botě více třela a výsledkem byl nepříjemný puchýř, větších rozměrů. Kdo už někdy běžel nebo šel po puchýřích, tak ví, že to není vůbec nic příjemného. Jirka zkoušel výměnu bot, ale to nepomohlo. Až nakonec poté co puchýř praskl se bolest zmenšila a Jirka mohl přidat do tempa.

Za tu dobu jsem již měl velký náskok, takže pro tentokrát jsem v našem souboji vítězství obhájil, ale kdyby nebylo toho puchýře, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo. Proč o tom píši? Je v tom takové poučení pro každého. Pokud někdy při závodě pocítíte nějaké nepohodlí, které můžete odstranit úpravou výstroje nebo navštívením WC, neodkládejte to. Lepší je ztratit pár sekund nebo minut hned, než pak později kvůli větším problémům ztratit závod. Jirka je ale velký bojovník, takže i přes zmíněné nepohodlí vybojoval v závodě solidní umístění a svůj nový osobní rekord na vzdálenost maratonu.

Zvonec a pohádky je konec

Tentokrát to sice pro mě všechno celkem dobře dopadlo, jak v pohádce, ale myslím, že jsme si já i Jirka odnesli spoustu zážitků a ponaučení pro příště. Závod vyhrál s přehledem Dan Orálek, který to měl tentokrát jednodušší díky neúčasti Radka Brunnera, který ho loni nakonec porazil. Radek si ale zranil koleno (viz jeho BLOG, kde popisuje jak se to stalo), takže do letošních bojů nemohl zasáhnout. Ale jak to bude příští rok, to se zajděte raději podívat a zafandit sami. Anebo ještě lépe si to rovnou zkuste zaběhnout, ať máte zkušenost na vlastní ... nohy.

Po závodě už převlečení u plakátu
Mercury Maratonu 2016

Vítězové v kategorii muži B v čele
s Danem Orálkem

Silva Nortica Run 2015 aneb můj druhý a utrápený maraton

Proč to nezkusit

Krásná příroda Novohradských hor

Asi po roce běhání, který jsem završil vydařeným Mercury maratonem 2015, jsem se ještě v euforii po závodě přihlásil hned na další. A proč rovnou nezkusit nějaký maraton v přírodě. Novohradské hory jsou opravdu krásné a tak jsem dlouho neváhal a výsledkem byla registrace na Silva Nortica Run 2015 - Craft maraton. Abych řekl pravdu, moc jsem se těšil, ale trénink byl přerušen dvěma pauzami kvůli zřejmě namožené šlaše v levém kotníku. No, ale něco jsem naběháno měl, takže jsem se zas tak moc nebál. Přípravu jsem nepodceňoval, ale když jste začátečník bez zkušeností, tak to samozřejmě vypadá podle toho. Dopředu jsem studoval profil tratě a promýšlel taktiku běhu. Vzhledem k tomu, že jsem ani zdaleka nepomýšlel na nějaké přední umístění, tak byl plán jednoduchý: prvních 20 km, celkem po rovině, běžet tak 5:30 na km, pak ty kopce nějak přežít/přejít a pak zbytek, co je po rovině anebo z kopce, doběhnout zase rychleji do cíle. Říkal jsem si, že pěkný by byl čas okolo 4 hodin, ale to jsem ještě nevěděl, jak optimistický cíl to je. Pak se závod přiblížil a předpověď počasí slibovala 32 stupňů ve stínu. "No, tak to bude chtít pořádně hydratovat." pomyslel jsem si. Ale jinak jsem se toho zase tolik nebál. A možná to tak bylo lepší. Kdybych věděl, do čeho jdu a jak málo mám na takové podmínky natrénováno, tak bych asi nebyl tak klidný.

Jde se na start

Před startem, přední řada zatím není pro mě,
 ale pro opravdové borce.

Pak již přišel den závodu, sobota 6.6.2015. Před devátou ráno sice ještě nebylo takové vedro, ale sluníčko pálilo naplno a obloha byla bez jediného mráčku. Pořadatelé slibovali občerstvení cca po 5 kilometrech a tak jsem váhal, zda si mám brát ještě nějaké svoje. Nakonec jsem se rozhodl, že ano a tak jsem měl od začátku asi půl litru vody jako železnou rezervu. Kromě startovního čísla a čipu každý obdržel ještě houbičku na omývání. Po chvilce váhání jsem si ji s sebou vzal do ruky a dobře jsem udělal. Všiml jsem si, že někteří závodníci si ji nevzali a tipoval bych si, že toho pak dost litovali. Na startu v Horní Stropnici se nás sešlo okolo stovky nadšenců a viděl jsem i pár známých tváří z předchozích závodů. No a pak to začalo. V čele vystartoval Dan Orálek ostrým tempem a za ním ti ambicióznější z nás. Já jsem se držel někde za půlkou skupiny, nechtěl jsem přepálit začátek. Po prvních 4 kilometrech jsem se cítil dobře, čas jsem měl podle plánu a cesta pěkně ubíhala. Přišla první občerstvovačka, dal jsem si vodu, protože jsem se bál potíží se žaludkem,které jsem měl v minulém závodě, když jsem si dával ionťák. Cesta se stočila do lesa a přišly první malé kopečky. Vzhledem k tomu, že jsme byli zatím všichni čerství, tak to nebyl žádný problém.
Postupně jsme se stočili směrem k Novým Hradům a po asi 12 kilometrech jsme dorazili do tohoto krásného městečka. Ulice již byly celkem rozpálené, ale to nevadilo. Prohnali jsme se městem jako smršť a zamířili k Terčinu údolí. To je opravdu malebné a běh tudy příjemně ubíhal, zatím stále podle časového plánu, dokonce jsem měl malý náskok. Následovala další občerstvovačka u Cuknštejna a po ní cesta zpět do Horní Stropnice. To jsme za sebou měli tak 19 kilometrů a i když jsem zatím běžel podle plánu, už jsem cítil trochu únavu, ale říkal jsem si: "Jsou to závody, tak se nebudu zas tak šetřit."

Kopce, ach ty kopce

Kostel v Dobré Vodě vedle kterého byla jedna
 z občerstvovacích stanic. 

Cesta začala nenápadně stoupat a na louce pod Dobrou Vodou jsem musel přejít prvně do chůze. Nebyl jsem první ani poslední a vzhledem k horku, které začínalo být úmorné jsem s tím stejně počítal. Po lehkém stoupání přišlo prudké, vedoucí úzkou lesní stezkou, kde jsem měl co dělat, abych šel ostřejší chůzí. Pak jsme se konečně vyhoupli na silnici k Dobré Vodě a tak jsem zase běžel až k dalšímu občerstvení. Časový plán jsem opět celkem dodržel, mezičas byl 2:08:04 po 22,4 km. Omyl jsem se, napil, někteří se nechali polít z kanystru celí a razili jsme dále do kopce. Den předem jsem si trasu z Dobré Vody do Hojné Vody proběhl a částečně prošel s rodinou a tak jsem věděl do čeho jdu. Tehdy mi to nepřišlo zas tak hrozné, vzhledem k tomu, že jsem neměl v nohách 22 km. Tentokrát to bylo o hodně horší a z běžeckých závodů se pro mě staly chodecké. Ale jakmile se cesta zase zlomila z kopce, rozběhl jsem se. V Hojné Vodě následoval po rovince další kopeček, který jsem už opravdu nedal. Opět jsem šel po rozpáleném asfaltu a ždímal na sebe zbytky vody z houbičky.

Jak jsem chytil křečka křeč

Tady jsem ještě v pohodě po 13 km běhu na vstupu
do Terčina údolí. Ty horší chvilky teprve přijdou. 

Na konci vesnice trasa závodu odbočovala ze silnice na polní cestu a následovala další občerstvovací stanice. Vidina chladné vody ve mě zase vybičovala běžce a ten kousek ke stolku s kelímky jsem s funěním doběhl. Jako odměnu za to úsilí jsem se vybral napití co hrdlo ráčí a osvěžení houbičkou namočenou do křišťálové vody. Z pohádky jsem však rychle vystřízlivěl, proti plánu už jsem nabíral ztrátu a začínal jsem být celkem unavený. Ale stále to ještě nebylo tak hrozné. To nejhorší mě teprve čekalo. Lesem jsem opět střídal běh s chůzí a bylo znát, že na takovou zátěž mé nohy zatím nejsou trénované. A pak se to stalo. Při seběhu mě vzala křeč do zadních svalů pravého stehna. Hned jsem zastavil a snažil se sval natáhnout, bohužel moc to nepomáhalo. Několik běžců, kteří mě míjeli, se ptalo, zda nepotřebuji pomoc. což velmi oceňuji, ale v tu chvíli to ještě nebylo tak hrozné, tak jsem s díky jejich nabídky odmítal. Za chvíli křeč povolila a já mohl vyrazit dál. Místo běhu tak maximálně pomalou chůzí, jinak jsem okamžitě cítil opětovný náběh na křeč. Po nějaké době jsem se pokusil přejít do mírného klusu. Křeč tu však byla zpátky a k ní se přidala ještě druhá na vnitřní straně levého stehna. Stál jsem tam uprostřed lesa v podivně zkroucené poloze a zatímco mě míjeli další běžci pomalým tempem, ocital jsem se psychicky na dně. Křeče opět trochu ustoupily, tak jsem se většinou chůzí přemístil k další občerstvovačce, tak na 28. km. Tam jsem si dal ihned sůl a dva kelímky ionťáku. Předběhli mě další běžci. Chvíli jsem sice uvažoval, že bych se na to vykašlal, ale pak jsem si řekl: "Nikdy! Musíš bojovat." Hodně pomalým klusem a občasnou chůzí jsem pokračoval a když jsem míjel ceduli s nápisem 30 km, tak jsem si říkal: "Už jen dvanáct, to je jen takový lehký trénink." Ale bylo to peklo. Sluníčko již bez ostychu pálilo jako o závod a silnice mezi lesy byla rozpálená jako plotna dobře roztopených kamen. Značení trasy bylo celkem kvalitní, takže odbočku maratonské trasy jsem nepřehlédl. Rovně po silnici pokračovali jen ti blázni, kteří se upsali na 90 nebo 104 km. Pak se cesta vynořila z lesa a přes louky jsme zamířili k samotě "Velký Jindřichov". Po cestě se mi podařilo předběhnout dva další zoufalce, kteří toho měli zjevně také dost. Následoval návrat do lesa a s ním další seběhy a kopečky. Několikrát jsem musel zastavit při náběhu na křeč a opět jsem střídal chůzi s během. Horko bylo takové, že i rychlejší chůze nebo běh z kopce mi dělal problém. Přišlo předposlední občerstvení na 40 km. Pak již poslední 2 km z kopce zpět do Horní Stropnice a bude konec mého trápení.

Kdy už tam budem ?

Byly to nejdelší dva kilometry mého běhání. Já vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Pokud to někdo také zažil, může to potvrdit. Byl jsem tak vyčerpaný, že i běh z kopce jsem musel po 200-300 metrech přerušit a přejít do chůze. Pokusil jsem se předběhnout dva další zoufalce, jen aby mě po dalších 50 metrech vzala opět křeč, takže mi to hned zase vrátili. Bylo to prostě peklo. Pak přišla poslední občerstovačka na 41. km a opět nekonečná cesta. Stále mi není jasné, jak může být jeden kilometr tak dlouhý. Asi je to tím, že byste strašně chtěli běžet, ale ono to prostě nejde. Tak jsem radši šel, dokud nezbývalo posledních 300 metrů a ty jsem absolvoval pomalým klusem až do cíle, kde jsem se přivítal se zbytkem rodiny, který na mě v tom šíleném vedru již přes hodinu trpělivě čekal. I když jsem věděl, že bych si neměl hned sednout/lehnout, tak jsem se stejně nevydržel dlouho procházet. Rodina mě hned začala obskakovat a nabízet různé občerstvení, ale měl jsem žaludek jako na vodě a kdybych v něm něco měl, tak by to šlo hned ven. Po půlhodince jsem se trochu vzpamatoval, dal si nealko pivo a polévku, na obojí byl kupón na startovním čísle. Pak jsem se pokusil zvednout, abych s vyhladovělou rodinou zamířil k nějakému místnímu občerstvení, ale při vstávání mě vzaly křeče do obou nohou takže jsem tam jen tak stál a zatínal zuby. Děti říkaly: "Tak už jdeme?" a já na to: "Já bych strašně rád, ale nemůžu se hnout."
Pak se nohy zase umoudřily a na odchodu jsem využil situace a požádal Dana Orálka o společnou fotografii. Vím, že jsem si to svým výkonem 4:58:09 moc nezasloužil, ale zase jsem získal hodně cenných zkušeností.
Na závěr bych chtěl poděkovat své rodině za nekonečnou trpělivost a podporu, kterou mi věnují. Nemají to se mnou lehké. A pokud vás třeba napadlo, že už takovou hloupost jako je maraton v kopcovitém terénu v 32 stupňovém vedru vzhledem ke svému věku a nedostatečné fyzičce znovu neudělám, musím vás zklamat. Asi jsem blázen, ale těším se na příští rok, že to tentokrát téhle trati natřu mnohem lépe. Takže vzhůru na trénink, kopce volají.

Fotku s Danem na památku jsem si nemohl odpustit.

Zničené nohy a zasloužené občerstvení v cíli.

Mercury maraton 2015 - první maraton je jen jeden

Přihláška je nejlepší motivace k tréninku

Chcete si zkusit první maraton a pořád nějak odkládáte začátek tréninku na něj? Tak se přihlašte a zaplaťte registraci, to vás postaví před hotovou věc a určitě donutí začít. Tedy je třeba mít před tím něco naběháno. Pokud jste jako já v mládí nikdy nesportovali, tak bych doporučovat alespoň rok. Ne že byste to nezvládli možná i dříve, ale po závodě byste neměli padnou mrtví jako Feidippidés, ale měli byste být schopni po nějakém odpočinku zase začít normálně fungovat. Za mě to vyřešil můj běžecký kamarád Jirka, prostě se v nějaké euforii zaregistroval a já samozřejmě nechtěl zůstat pozadu, takže jsem do toho automaticky šel taky. V tu dobu jsem už běhal asi rok. A protože na trénink zbývaly jen asi 2 měsíce, tak to znamenalo s ničím neotálet a poctivě makat. Začal jsem postupně zařazovat delší běhy přes 20 kilometrů a snažil se v součtu uběhnout minimálně 50 km za týden. Tři týdny před závodem jsem opět běhy zkrátil pod 20 km, ale snažil se běhat 8-13 km běhy v tempu 5 min/km.

Tréninkových plánů na maraton je celá řada, konzervativní střídají krátké běhy s jedním delším za týden. Oproti tomu existuje "Hansonova metoda maratonu", která pravidelné dlouhé běhy zpochybňuje a místo toho zavádí středně dlouhý běh ve dni po kratším běhu a počítá s takzvanou kumulativní únavou. Já jsem ve svém plánu tak nějak kombinoval obojí. Některý týden jsem zařadil delší běh a některý týden jen střední běhy v rychlejším tempu. Osobně si myslím, že zaběhnout si alespoň jeden nebo dva běhy okolo 30 km není od věci. Už jen pro vyzkoušení co to s vaším tělíčkem udělá. No a zkušenosti s mazáním, zalepováním bradavek a hydratací při takovém běhu také nejsou k zahození. Ono je jedna věc o tomto číst v různých článcích, ale nejlepší je stejně si to vyzkoušet v praxi. Pokud na to mazání a zalepování třeba zapomenete, tak to že se vrátíte odření z tréninku, který jste nakonec museli zkrátit a dojít místo doběhnout, tolik nevadí. Alespoň si to zapamatujete a před závody si na to dáte pozor.

Maraton ve sklepě? Není to blbost?

Ale co je to za nápad přihlásit se na maraton, který se běží v -2 podlaží obchodního centra Mercury v Českých Budějovicích, řeknete si asi. Není lepší nějaký osvědčený městský nebo ještě lépe nějaký pěkný v přírodě? Také jsem si takové otázky kladl, ale kamarád který mě k tomu strhl argumentoval: "Zase jsou tam ideální teplotní podmínky = 13 stupňů a naprosto nulové převýšení. To je pro první maraton jako dělané." Souhlasil jsem s ním, i když jsem přece jen nějaké pochyby měl. Musím říci, že po absolvování se všechny moje pochybnosti rozplynuly a už jsem se jen těšil na další ročník. K další kladům tohoto 63 kolového kroužení po vyprázdněném parkovišti patří: občerstvovací stanice každých 666 metrů a průběžné výsledky po každém kole. A možnost sledovat mezičasy po každém kolečku a tak hned vidět jak zrychlujete nebo zpomalujete. A hlavně se vám skoro nestane, že byste běželi sami, neustále jste v kontaktu s ostatními běžci, závodíte, předbíháte, jste předbíháni, těch maximálně 130 účastníků vyplní trať tak akorát. Ani tisíc slov nepopíše tu atmosféru dostatečně, nejlepší je se přesvědčit na vlastní kůži.

Krysák na startu

Krysák běží, co mu síly stačí.

Vlastní přípravu na start jsem nezanedbal a poslechl všechny rady z různých článků. Zalepil jsem si bradavky, namazal třísla a zvolil vyzkoušené oblečení a osvědčené boty, ve kterých jsem měl už pěkných pár kilometrů naběháno, ale které zároveň nebyly na sklonku životnosti. Dorazili jsme včas na registraci a na návštěvu toalety. Prostě všechno v klidu a pohodě. Teď už zbývalo jen dodržet poslední pravidlo pro začátečníky, nepřepálit start. I toho jsem si byl vědom a tak vyzbrojen tabulkou mezičasů jsem se snažil běžet podle předem připraveného plánu. Můj cíl byl čas pod 4 hodiny, ale pokud by to nevyšlo, i dokončení v delším čase by byl úspěch. Od začátku jsem běžel trochu rychleji, než byly plánované časy, ale utěšoval jsem se tím, že budu mít alespoň náskok, až půjde ke konci do tuhého.  

Vytrvalost je základ, ale občerstvení se hodí

Prvních 10 kilometrů bylo v pohodě. Držel jsem průměrné tempo 4:58 min/km, což bylo mnohem lepší, než jsem předpokládal. Ne že bych nedokázal běžet i rychleji, v tréninku jsem dokázal zdolat 13,3 km průměrně za 4:48, ale je velký rozdíl po třinácti kilometrech skončit, anebo pokračovat ještě víc jak třikrát tak daleko. I druhých 10 kilometrů bylo celkem v pohodě, tempo mi kleslo na 5:03, ale to stále bylo lepší, než jsem počítal. Celkem se mi dařilo běhat vyrovnané časy do asi 27. kilometru. Tam se již začal projevovat nedostatek vytrvalosti a nastaly první výpadky v tempu. Také jsem se více zastavoval na občerstvovacích stanicích a výpadky s tím spojené se čím dál častěji promítaly do časů jednotlivých koleček. Zároveň jsem si uvědomil, že mi díky nezkušenosti naprosto chyběl nějaký plán na doplnění energie. Ti nejlepší vytrvalci dokážou v pohodě zdolat maraton jen s nějakým tím pitím, ale ostatní rádi sáhnout i po nějakém tom vydatnějším soustu. V tu chvíli si člověk uvědomí, že pokud toto podcení, je vůči ostatním vlastně v nevýhodě. Může vás sice hřát pocit, že jste to zvládli jen na vodě/ionťáku, ale pokud byste zařadili například nějaké energetické gely, tak vás ke konci nemuseli předběhnout třeba ti tři běžci, kteří běhali za vámi. Ale to všechno je otázka zkušeností a dalšího rozvoje. Každý začínal jako nováček a postupně se snažil něco odkoukat a vyčíst z knížek nebo získat nějaké rady od zkušenějších kamarádů. Základem je samozřejmě pořádný trénink, ale dobrá strategie a hydratace/doplnění energie může znamenat zisk, anebo ztrátu pár míst pořadí při boji se srovnatelně zdatnými soupeři.

Konec dobrý, všechno dobré 

Posledních pár koleček už jsem dobíhal tak zvaně "na vůli". Nohy už se mi sotva pletly, ale vidina času pod 3:45:00 mě přece jen hnala kupředu. S takovým časem jsem pro svůj první maraton ani ve snu nepočítal. Zbytek rodiny, který mě přijel podpořit, obdržel instrukce, kdy se mají vrátit z obědu (jen sadista by je tam držel celé předpokládané 4 hodiny), ale protože jsem s tak dobrým časem nepočítal, tak to stihli jen tak tak. Objevili se, když už jsem běžel poslední kolečko. Ani jsem to na ně nestačil křiknout, takže mně zamávali, vyndali foťák a čekali až zase poběžím kolem. Jenže já už mezitím stál za cílem na třesoucích se nohou a na krku se mi houpala účastnická medaile. Možná to někomu přijde jako oslava průměrnosti: "na co medaile za 43. místo". A měl by samozřejmě pravdu. Ale na druhou stranu, pro spoustu z nás to byl boj se sebou samým. Snaha dokázat něco, co jsme ještě v životě nedokázali. Završení spousty měsíců tréninku. A z tohoto hlediska jsme vlastně všichni vítězi.
Krysák to tedy nakonec dokázal a to si ještě před několika lety neuměl představit, že uběhne třeba 3 kilometry. Cílový čas se nakonec zastavil na hodnotě 3:39:07 a plán dát to pod 4 hodiny byl tedy s velkou rezervou splněn.

Velké oči a unavené nohy

A teď pozor, doporučuji s přihlášením na další maraton počkat několik týdnů, až pomine taková ta první euforie z výkonu. Jinak se optimisticky přihlásíte na spoustu dalších maratonů a až později vám dojde, jak vás každý takový závod vyčerpá. Návrat do tréninku v rozsahu jaký jste absolvovali před závodem není totiž většinou tak hladký, jak byste chtěli. Nebo možná ve vašem případě ano, ale já nedbaje rad o regeneraci, jsem se již za pár dní pokoušel zařadit delší tratě a odměnou mi bylo píchání v koleni a nutnost výrazně zmenšit tréninkové dávky další měsíc. Teprve pak jsem se pomalu začal vracet k zaběhlému rituálu. Nicméně střízlivý plán na nějaký ten další závod také není od věci a je nejlepší motivací do dalších tréninků. Já si naplánoval hned další maraton a to poměrně těžký "Silva Nortica Run" v Novohradských horách. Jak do dopadlo, se dozvíte v dalším pokračování.