Mercury maraton 2015 - první maraton je jen jeden

Přihláška je nejlepší motivace k tréninku

Chcete si zkusit první maraton a pořád nějak odkládáte začátek tréninku na něj? Tak se přihlašte a zaplaťte registraci, to vás postaví před hotovou věc a určitě donutí začít. Tedy je třeba mít před tím něco naběháno. Pokud jste jako já v mládí nikdy nesportovali, tak bych doporučovat alespoň rok. Ne že byste to nezvládli možná i dříve, ale po závodě byste neměli padnou mrtví jako Feidippidés, ale měli byste být schopni po nějakém odpočinku zase začít normálně fungovat. Za mě to vyřešil můj běžecký kamarád Jirka, prostě se v nějaké euforii zaregistroval a já samozřejmě nechtěl zůstat pozadu, takže jsem do toho automaticky šel taky. V tu dobu jsem už běhal asi rok. A protože na trénink zbývaly jen asi 2 měsíce, tak to znamenalo s ničím neotálet a poctivě makat. Začal jsem postupně zařazovat delší běhy přes 20 kilometrů a snažil se v součtu uběhnout minimálně 50 km za týden. Tři týdny před závodem jsem opět běhy zkrátil pod 20 km, ale snažil se běhat 8-13 km běhy v tempu 5 min/km.

Tréninkových plánů na maraton je celá řada, konzervativní střídají krátké běhy s jedním delším za týden. Oproti tomu existuje "Hansonova metoda maratonu", která pravidelné dlouhé běhy zpochybňuje a místo toho zavádí středně dlouhý běh ve dni po kratším běhu a počítá s takzvanou kumulativní únavou. Já jsem ve svém plánu tak nějak kombinoval obojí. Některý týden jsem zařadil delší běh a některý týden jen střední běhy v rychlejším tempu. Osobně si myslím, že zaběhnout si alespoň jeden nebo dva běhy okolo 30 km není od věci. Už jen pro vyzkoušení co to s vaším tělíčkem udělá. No a zkušenosti s mazáním, zalepováním bradavek a hydratací při takovém běhu také nejsou k zahození. Ono je jedna věc o tomto číst v různých článcích, ale nejlepší je stejně si to vyzkoušet v praxi. Pokud na to mazání a zalepování třeba zapomenete, tak to že se vrátíte odření z tréninku, který jste nakonec museli zkrátit a dojít místo doběhnout, tolik nevadí. Alespoň si to zapamatujete a před závody si na to dáte pozor.

Maraton ve sklepě? Není to blbost?

Ale co je to za nápad přihlásit se na maraton, který se běží v -2 podlaží obchodního centra Mercury v Českých Budějovicích, řeknete si asi. Není lepší nějaký osvědčený městský nebo ještě lépe nějaký pěkný v přírodě? Také jsem si takové otázky kladl, ale kamarád který mě k tomu strhl argumentoval: "Zase jsou tam ideální teplotní podmínky = 13 stupňů a naprosto nulové převýšení. To je pro první maraton jako dělané." Souhlasil jsem s ním, i když jsem přece jen nějaké pochyby měl. Musím říci, že po absolvování se všechny moje pochybnosti rozplynuly a už jsem se jen těšil na další ročník. K další kladům tohoto 63 kolového kroužení po vyprázdněném parkovišti patří: občerstvovací stanice každých 666 metrů a průběžné výsledky po každém kole. A možnost sledovat mezičasy po každém kolečku a tak hned vidět jak zrychlujete nebo zpomalujete. A hlavně se vám skoro nestane, že byste běželi sami, neustále jste v kontaktu s ostatními běžci, závodíte, předbíháte, jste předbíháni, těch maximálně 130 účastníků vyplní trať tak akorát. Ani tisíc slov nepopíše tu atmosféru dostatečně, nejlepší je se přesvědčit na vlastní kůži.

Krysák na startu

Krysák běží, co mu síly stačí.

Vlastní přípravu na start jsem nezanedbal a poslechl všechny rady z různých článků. Zalepil jsem si bradavky, namazal třísla a zvolil vyzkoušené oblečení a osvědčené boty, ve kterých jsem měl už pěkných pár kilometrů naběháno, ale které zároveň nebyly na sklonku životnosti. Dorazili jsme včas na registraci a na návštěvu toalety. Prostě všechno v klidu a pohodě. Teď už zbývalo jen dodržet poslední pravidlo pro začátečníky, nepřepálit start. I toho jsem si byl vědom a tak vyzbrojen tabulkou mezičasů jsem se snažil běžet podle předem připraveného plánu. Můj cíl byl čas pod 4 hodiny, ale pokud by to nevyšlo, i dokončení v delším čase by byl úspěch. Od začátku jsem běžel trochu rychleji, než byly plánované časy, ale utěšoval jsem se tím, že budu mít alespoň náskok, až půjde ke konci do tuhého.  

Vytrvalost je základ, ale občerstvení se hodí

Prvních 10 kilometrů bylo v pohodě. Držel jsem průměrné tempo 4:58 min/km, což bylo mnohem lepší, než jsem předpokládal. Ne že bych nedokázal běžet i rychleji, v tréninku jsem dokázal zdolat 13,3 km průměrně za 4:48, ale je velký rozdíl po třinácti kilometrech skončit, anebo pokračovat ještě víc jak třikrát tak daleko. I druhých 10 kilometrů bylo celkem v pohodě, tempo mi kleslo na 5:03, ale to stále bylo lepší, než jsem počítal. Celkem se mi dařilo běhat vyrovnané časy do asi 27. kilometru. Tam se již začal projevovat nedostatek vytrvalosti a nastaly první výpadky v tempu. Také jsem se více zastavoval na občerstvovacích stanicích a výpadky s tím spojené se čím dál častěji promítaly do časů jednotlivých koleček. Zároveň jsem si uvědomil, že mi díky nezkušenosti naprosto chyběl nějaký plán na doplnění energie. Ti nejlepší vytrvalci dokážou v pohodě zdolat maraton jen s nějakým tím pitím, ale ostatní rádi sáhnout i po nějakém tom vydatnějším soustu. V tu chvíli si člověk uvědomí, že pokud toto podcení, je vůči ostatním vlastně v nevýhodě. Může vás sice hřát pocit, že jste to zvládli jen na vodě/ionťáku, ale pokud byste zařadili například nějaké energetické gely, tak vás ke konci nemuseli předběhnout třeba ti tři běžci, kteří běhali za vámi. Ale to všechno je otázka zkušeností a dalšího rozvoje. Každý začínal jako nováček a postupně se snažil něco odkoukat a vyčíst z knížek nebo získat nějaké rady od zkušenějších kamarádů. Základem je samozřejmě pořádný trénink, ale dobrá strategie a hydratace/doplnění energie může znamenat zisk, anebo ztrátu pár míst pořadí při boji se srovnatelně zdatnými soupeři.

Konec dobrý, všechno dobré 

Posledních pár koleček už jsem dobíhal tak zvaně "na vůli". Nohy už se mi sotva pletly, ale vidina času pod 3:45:00 mě přece jen hnala kupředu. S takovým časem jsem pro svůj první maraton ani ve snu nepočítal. Zbytek rodiny, který mě přijel podpořit, obdržel instrukce, kdy se mají vrátit z obědu (jen sadista by je tam držel celé předpokládané 4 hodiny), ale protože jsem s tak dobrým časem nepočítal, tak to stihli jen tak tak. Objevili se, když už jsem běžel poslední kolečko. Ani jsem to na ně nestačil křiknout, takže mně zamávali, vyndali foťák a čekali až zase poběžím kolem. Jenže já už mezitím stál za cílem na třesoucích se nohou a na krku se mi houpala účastnická medaile. Možná to někomu přijde jako oslava průměrnosti: "na co medaile za 43. místo". A měl by samozřejmě pravdu. Ale na druhou stranu, pro spoustu z nás to byl boj se sebou samým. Snaha dokázat něco, co jsme ještě v životě nedokázali. Završení spousty měsíců tréninku. A z tohoto hlediska jsme vlastně všichni vítězi.
Krysák to tedy nakonec dokázal a to si ještě před několika lety neuměl představit, že uběhne třeba 3 kilometry. Cílový čas se nakonec zastavil na hodnotě 3:39:07 a plán dát to pod 4 hodiny byl tedy s velkou rezervou splněn.

Velké oči a unavené nohy

A teď pozor, doporučuji s přihlášením na další maraton počkat několik týdnů, až pomine taková ta první euforie z výkonu. Jinak se optimisticky přihlásíte na spoustu dalších maratonů a až později vám dojde, jak vás každý takový závod vyčerpá. Návrat do tréninku v rozsahu jaký jste absolvovali před závodem není totiž většinou tak hladký, jak byste chtěli. Nebo možná ve vašem případě ano, ale já nedbaje rad o regeneraci, jsem se již za pár dní pokoušel zařadit delší tratě a odměnou mi bylo píchání v koleni a nutnost výrazně zmenšit tréninkové dávky další měsíc. Teprve pak jsem se pomalu začal vracet k zaběhlému rituálu. Nicméně střízlivý plán na nějaký ten další závod také není od věci a je nejlepší motivací do dalších tréninků. Já si naplánoval hned další maraton a to poměrně těžký "Silva Nortica Run" v Novohradských horách. Jak do dopadlo, se dozvíte v dalším pokračování.

Krysák se rozbíhá

Začátky jsou nejsou jsou těžké

Úplné začátky jsou většinou lehké, tedy pokud se vůbec rozhodnete s něčím začít. První bývá myšlenka typu: "Když teď všichni blázní s tím běháním, co kdybych to taky zkusil?". Ještě jste ani nevstali z gauče a už přichází reakce zlenivělé tělesné schránky: "No jo, ale to je kravina. Už na základce jsi měl z tělocviku dvojku, naprosto nesportovní typ. V běhu vždycky na konci, ať to byl sprint nebo těch prokletých 1500 metrů, které jsi nikdy nedokázal běžet bez chůze a toho otravného píchání v boku. Tohle nemá cenu."
V tuhle chvíli musí nastoupit vaše vůle a rozhodnutí. Správně měl v tuhle chvíli před 30 lety (laskavý čtenář si dosadí vlastní věk - 10) nastoupit učitel/učitelka tělocviku a motivovat vás tak, abyste zjistili, že sport je vlastně prima, sranda, super pocit, když se něčeho podaří dosáhnout, příležitost potkat nové kamarády a vůbec prima lidi. Většinou to však skončí tím, že vás otráví na celý život. (Tedy pokud jste kluk a jde vám fotbal, tak si hodiny tělocviku většinou užijete, ale pokud jako já neumíte kopnout do míče, je to pro vás skoro horší než hodina matematiky. A co si vyslechnete od spolužáků za zkažené útoky/obrany, vlastní góly, nahrávky soupeři, atd, to se ani publikovat nedá.)

Pokud tedy nakonec zvítězí vaše vůle a vy dospějete k rozhodnutí to přece jen zkusit, pak už je to lehké. Ale neradujte se, hned pak je to zase těžké. Sám jsem takhle začínal běhat asi dvakrát. Vždy to mělo přesně tento průběh, před kterým varují ve všech článcích pro začátečníky, ale tenkrát ještě internet nebyl (to už je fakt, ale opravdu děsně dávno), takže jsem nevěděl jakou dělám chybu:

První speciální běžecké boty
(stav po několika tisících kilometrech před vyhozením)

Natěšený začátečník se navleče do sportovního (u ženské části tomu často předchází několik nákladných nákupů) a vyrazí tempem, jaké si tak asi myslí, že by měl správný sportovec mít. Je to samozřejmě naprosto mimo aktuální možnosti tohoto jedince, takže tento už po sto metrech funí jako lokomotiva a po další stovce začíná myslet na to, že udělal největší chybu svého života, když si myslel, že by přece jen mohl být jednou běžcem. Pokud je jeho rozhodnutí opravdu silné, propracuje se ještě k tomu píchání v boku, které ho jen utvrdí v tom, že některé věci se prostě nemění a zůstávají po desetiletí stejné. Případně pokud se rozhodne začít později na podzim a nebo v zimě, následuje po takovém běhu, kdy člověk těžce dýchá ledový vzduch, ještě chrapot, kašel, rýma a někdy ho to porazí i na postel.

Článků o začátcích jsou již spousty a pokud člověk čte pořád stejné rady, získává dojem, že už je mu všechno jasné. Jenže většina lidí tyhle jednoduché rady přesto nedokáže dodržet. Nakonec totiž převládne pocit, že běžet se přece musí alespoň trochu rychle (vždyť je to vlastně úplně pomalu) a tak dojde, jako i u mne, k tomu, že po těch sto metrech (někdo možná po dvě stě) opět funíte jako lokomotiva a začínáte trudomyslnět. V tuhle chvíli je třeba přejít do chůze, počkat dokud se dech trochu neuklidní a hlavně si z toho nic nedělat. Nepropadat panice, že vlastně nejste běžec, pokud jdete. Nebojte se, i ti nejlepší běžci občas taky chodí (třeba z kuchyně na záchod ;-) ). No a pokud takhle po indiánsku zvládnete třeba kilometr a na konci se vám plíce nesnaží vyskočit z hrudi, máte už skoro vyhráno. Hlavně nepospíchat. No jasně, to říkají všichni. A mají pravdu. Největším nepřítelem běžce začátečníka je netrpělivost. Ani já jsem nebyl výjimkou. Na začátku jsem sice pěkně střídal chůzi a běh a postupně tu chůzi zkracoval, ale jakmile se mi podařilo uběhnout v kuse CELÝ KILOMETR, už jsem si myslel, že jsem velký běžec. Opět ta netrpělivost, kterou jsem sice na začátku trochu potlačil, začala vystrkovat růžky. Prodlužování uběhnuté délky je třeba provádět pomalu a navyšovat celkové kilometry postupně, nejlépe maximálně o deset procent měsíčně.

Šampus bez bublinek 

Takže prvních pár běhů nebo skoro-běhů je za vámi a jakmile nastoupí rutina, je to opět těžké. Těžké vydržet a nepřestat. Pomalu a trpělivě pokračovat. Přicházejí dny, kdy se vrátíte z práce unavení a za tmy, doma do sebe hodíte večeři, pomůžete manželce s dětmi a když je už konečně v půl desáté zaženete do postele, sednete si vyčerpaně k televizi a chcete si chvilku odpočinout. A přesně v tu chvíli si vzpomenete, že vás čeká ještě vaše běžecká půlhodinka. A teď je to, ale opravdu těžké. Všechno co jste doposud udělali bylo vlastně lehoučké jako peříčko. Co je nové, zábavné, neokoukané, k tomu se přesvědčíme celkem snadno. Ale jakmile se z toho stane rutina, začneme být jako šampus bez bublinek.

Je to sice zase jen trik těla, jak si zajistit odpočinek i když ho vlastně nepotřebuje, ale je lety vypilovaný k dokonalosti. Většina z nás má sedavé zaměstnání, při kterém nemusíme moc fyzické aktivity vyvinout a přesto večer podléháme pocitu, že naše tělo je z celého dne strašně unavené. To není možné, unavená je spíše naše mysl, tělo je jen zlenivělé a snaží se nás přesvědčit, že je lepší si posedět u televize a nějaký ten gram tuku si uložit do zásob, než jít běhat a nějaký ten gram spotřebovat. Pokud víte, jaké triky na vás vaše tělo zkouší a máte jen průměrně pevnou vůli, tak se tomu většinou dokážete ubránit. Zkuste to alespoň několikrát na začátku. Vědomě. Zjistíte celkem zajímavou věc. I když se vám před vyběhnutím strašně nechtělo, nakonec máte pocit, že to vlastně bylo dobré. Sám jsem absolvoval spoustu večerních běhů, do kterých se mi nejdříve nechtělo a nakonec jsem musel konstatovat, že jsem si to užil. Jakmile máte takovou zkušenost, je už boj s leností mnohem lehčí. Vždy si jen vzpomeňte na to, jak to nakonec bylo fajn a bude se vám mnohem snáze vyrážet.

Co je psáno to je dáno 

V okamžiku, kdy už zvládnete nějaký ten kilometr, aniž byste museli přejít do chůze, začne být zajímavé si zapisovat vaše výkony. Proč? Protože získáte přehled kolikrát jste již tento týden uběhli. Spousta lidí tvrdí, že běhá pro zábavu, pro super pocit, což je samozřejmě to skvělé, ale začátečník většinou takové pocity nezažívá, to přijde až později. Pro mě bylo třeba největším zadostiučiněním sledovat průběžný nárůst výkonů. Není nic povzbudivějšího, než když se vaše výběhy prodlužují a časy krátí. A vůbec nejlepší je mít nějakého kamaráda, se kterým můžete občas vyběhnout anebo alespoň probrat svoje úspěchy, strasti, bolístky no prostě všechno.
Akorát pozor, aby netrpělivost nezačala opět vystrkovat svoje růžky. Bohužel i já jsem v této době podlehl tomu, jak mi to jde pěkně a pravidlo o navyšování měsíční kilometráže jsem nedokázal dodržet, ale překračoval jsem ho. Nejde o to, že byste nemohli běhat dále a dále, ale jde o to, aby se vaše tělo, které léta lenivělo, dokázalo přizpůsobit nové zátěži. Protože pokud to nezvládne, tak to znamená jen jedno, vyběháte si nějaké to bebíčko. Nebojte se, je jich spousta. Od achilovky, přes obávanou plantární fasciitis k poměrně častým bolestem kolen. Na kolena vůbec pozor. Mám s nimi takovou zkušenost, že někdy stačí jeden špatný pohyb a bolesti se pak zbavujete několik týdnů.
Ale zpět k tomu zapisování výkonů, na internetu najdete spoustu služeb, které to umožňují a dokonce si ani nemusíte pořizovat běžecké hodinky s GPS-kou. Neexistuje jednoznačný pohled na to, která je nejlepší, zkuste si o nich něco zjistit a pak už je to na vašich osobních sympatiích.

A co krysák?

Krysák se chystá na 10,5 km v rámci štafety 4 x 10,5
(to už jsem běhal skoro rok a doufal jsem v čas do 50 minut)

Říkáte si: "A co krysák? Je tohle povídání opravdu o něm? Není to jen takový obecný článek, jakých je všude plno?" Kdepak, všechno co jste si přečetli jsou opravdu moje zkušenosti a zážitky. Nejsem žádná výjimka, žádný zázračný "zakuklený" sportovec. Osobně těmhle příhodám moc nevěřím a pokud už jsou pravda, tak se vztahují na tak malé procento lidí, že ani nedoufejte, že byste mezi ně patřili. Ptáte se jaké příhody? No, to bylo tak ...

Jen tak jsem se šel projít a potkal jsem kamaráda: "Čau, jak se máš, co děláš?" 

"Ale, přihlásil jsem se na maraton a za hodinku to startuje. Nechceš se přidat?"

"No, ale já vůbec neběhám, to nezvládnu."

"Ale jo, to zvládneš, vždyť je to jen kousek. Skoč si pro tenisky a pojď se mnou."

No tak jsem šel, a nakonec jsem to v pohodě dal. A tak jsem začal běhat.

Tak na tohle rovnou zapomeňte. Tohle dokáže jen jeden z deseti tisíc a ten si to ještě vymyslel. Normální lidi jako já a vy se k takovým výkonům, jako třeba uběhnout maraton, musíme poctivě proběhat stovkami kilometrů tréninku a věřte mi, že ten první maraton si stejně moc neužijete. Vlastně ano, užijete, ale až úplně na konci po proběhnutí cílem, kdy se navzdory únavě a bolavým nohám, na kterých už sotva stojíte, dostaví naprosto skvělý pocit, že jste to zvládli.

Tak začněte a vydržte u běhání jako já a také si příště můžete přečíst zážitky ze závodů, které jsem absolvoval. Abyste věděli, co vás čeká, až vás přestane bavit běhat jen tak a pocítíte potřebu se poměřit s ostatními. I to může být motivace pro váš další, ještě usilovnější trénink, jako se to stalo v mém případě. U mne pak ještě sehrály svoji roli některé knihy. Ale to už je jiný příběh.